Pohled na Rojavu aneb Kritika jako příležitost k růstu a vývoji – Texty určené k diskuzi (zamyšlení)

Text jsme obdrželi e mailem. I když částečně koresponduje s většinovými postoji naší komunity, není jejich vyjádřením. V některých hodnoceních se s nimi dokonce podstatně rozchází.

Události v Rojavě jsou aktuální téma, kterému se věnuje mnoho osob,
skupin a iniciativ. Pozitiva rojavské reality by se jistě daly podrobně
popsat a mnozí to již udělali na jiných místech. Odkazy na některé jsou
uvedeny pod tímto textem (1). Těchto článků je však mnohem více než
textů, které by podrobněji popisovaly i slabé stránky a rozpory událostí
v Rojavě. Tento materiál se snaží tento nepoměr vyvážit. Vůbec tím však
není řečeno, že pozitivní oblasti Rojavy jsou nedůležité nebo
zanedbatelné.

 

Někdy zaznívá, že „Rojava není ráj, ale naděje“ a s tím lze souhlasit. A
právě proto, že Rojava má i své nedostatky, je potřeba mluvit také o
nich, abychom je mohli reflektovat a přiblížili se k vyplnění nadějí na
budoucnost, kde již nebudou hrát významnou roli. Pokud budeme vypichovat
jen přednosti a o nedostatcích pomlčíme, podlehneme jednostranné
propagandě podobné těm, které v minulosti nejednu slibnou naději
zahubily. Tento text byl sepsán jako upřímný příspěvek k tomu, aby se
rojavské naděje vyplnily.

Specifická revoluce?

Ve vztahu k Rojavě se často hovoří jako o revolučních událostech.
Přesněji řečeno jako o revoluci, která se v ledasčem vymyká evropskému
nebo americkému pojetí revolučnosti. Tuto specifičnost je prý třeba
respektovat a přijmout. Kdo na to nepřistoupí, bývá označen za
povýšeneckého paternalistu. Jen zřídka se ale pokládá otázka, zda
skutečně sociální revoluce může v různých regionech znamenat výrazně
odlišné věci a přesto být stále přitažlivá pro ty, kteří chtějí
skoncovat s kapitalismem.

I když je životní realita v různých částech světa rozličná, stejně jako
kulturní a geopolitické kontexty, je chybné o sociální revoluci uvažovat
způsobem, jako by na každém území znamenala něco jiného. Jistěže –
odlišné kontexty vázané na konkrétní regiony mohou v revolučním procesu
generovat odlišnosti v tom, jak se lidé organizují, jakou terminologii a
symboly volí, ale obsah revoluce je identický všude na světě. Neexistují
různé sociální revoluce na různých místech, pouze světová revoluce a
světová kontrarevoluce.

Kritika obsažená v tomto textu se tedy vůbec nevztahuje k formálním
odlišnostem. Kritizováno není například to, že se v případě Rojavy
hovoří o demokratickém konfederalismu, nikoli o anarchii a komunismu.
Kritizován je nerevoluční obsah, některými chybně obhajovaný, jako by
revoluční byl. I kdyby revoluční obsah byl nazýván těmi nejméně vábivými
slovy, bude dost důvodů se za něj postavit, stejně jako nerevoluční
obsah bude hoden kritiky, i když je zahalen revolucionářskou
terminologií, tak jako v případě Rojavy. Není podstatná barva vlajky ani
názvy. Kritizována zde nejsou primárně slova. Nejde ani tak o to, jak o
sobě kdo mluví, ale to, jak jedná. A právě obsahová esence jednání je
to, co jde zde kritizováno.

Revoluce se zajisté nemůže vyvíjet podle předem určených plánů a
definic. V mnoha ohledech je nepředvídatelná. Proto než začnou padat
obvinění z dogmatismu a lpění na ideologické čistotě, je namístě říct,
že motivací k uvedené kritice není přesvědčení, že se události odchýlily
od univerzálních schémat, jak by měla revoluce probíhat, co se týče
organizačních forem nebo terminologie. Lpět na nějakém takovém
„revolučním schématu“ je chybou a bylo nutné to podrobit kritice, pokud
by tak někdo uvažoval. Revoluce nemá žádné univerzální scénáře, které je
možné sepsat od stolu a pak se jich bez odchylek držet. Formální stránka
revoluce je vytvářena v pohybu, a tedy s jistou dávkou
nepředvídatelnosti, improvizace a přehodnocování. Každá revoluce navíc
trpí rozpory a limity. Do pohybu je však potřeba se dát i tehdy, když se
projevují. Úkolem revolučních sil pak je odhalit je a pracovat na jejich
překonání, nikoli je přehlížet a mlčet o nich, jak se ta často děje v
případě Rojavy.

Italský kolektiv Il Lato Cattivo ve svém textu věnovanému „kurdské
otázce“ uvádí:

„V nejubožejších zónách globálního kapitalistického smetiště působí
obrovská spousta různých „hnutí“  –  ozbrojených i neozbrojených a
oscilujících mezi sociálním banditismem a organizovanou partyzánskou
činností…(…)…Byť diskurzy a formy boje přijaté těmito hnutími nejsou
pouhé epifenomény, je třeba uchopit jejich společný obsah: sebeobranu.
Sebeobranu, kterou lze považovat i za otázku života a smrti, ale která
se ve své podstatě neliší od obsahu průmyslové akce, jejímž cílem je
obrana mezd nebo pracovních podmínek těch, kdo jsou jejími hybateli.
Stejně, jako by byl podvod vydávat boj o mzdu – třeba extrémně zuřivý a
se širokou základnou – za „revoluční hnutí“, je rovněž chybou přetěžovat
tento typ sebeobrany praktikované vyčerpanými populacemi niterně
revolučním obsahem.“ (2)

Citovaná část je zajímavá v tom, že jde o srovnání, které dobře pasuje
na dění v Rojavě a jeho časté interpretace jako revolučních událostí.
Vůbec není pochyb o tom, že v Rojavě působí mnoho upřímných
revolucionářů a revolucionářek. To však ještě z kurdského národně
osvobozeneckého hnutí nedělá hnutí revoluční. Místní lidé za silné
mezinárodní podpory organizují zuřivý boj, který je primárně sebeobranou
zamezující genocidě kurdského etnika. Sociální revoluce je však otázkou
obsahu, který představuje útok na kapitalistické vztahy. Jenže v Rojavě
k tomu nedochází. Dotčeny jsou jen vztahy politické, administrativní a
ekonomické správy, ale soukromé vlastnictví dál existuje. S ním tedy
existují i společenské třídy, které jsou základem kapitalistické
konstrukce. Rojava prochází demokratickou transformací, nikoli sociální
revolucí. Míněno je tím především toto:

  •  Demokraticky a horizontálně spravovaná družstva nebo komuny v Rojavě
    fungují na tržním základě, námezdním vztahu a peněžní směně, tj. na
    základě, který v jádru není jiný něž u podniků v jiných oblastech, které
    se hrdě hlásí k ideologii kapitalistické ekonomie. (3) Kapitalismus, ve
    kterém pracující sami a bez šéfů spravují svou mizerii, je stále
    kapitalismem, protože nejde jen o to kdo a jak spravuje, ale především
    co je spravováno. V případě rojavských družstev jsou kapitalisticky
    fungující podniky pouze pod samosprávou pracujících. (4) Kapitalistický
    obsah je organizován demokratickou formou.
  •  Demokratický konfederalismus v Rojavě není beztřídní pospolitostí (ani
    k ní nesměřuje), ale formou správy, ve které se „u jednoho stolu“
    potkávají příslušníci různých tříd, aby plánovali společné a/nebo
    protichůdné kroky v rámci „společných etnických/národnostních otázek“.
    Je to jen jiná variace toho, co známe z parlamentní politiky. Že tato
    správa umožňuje přímější participaci občana nic nemění na tom, že jádro
    obsahu je identické. Tento fakt je zastírán neustálým opakováním frází o
    „kurdském lidu“, jako by nebylo jasné, že onen „lid“ není homogenní
    celek, ale třídní společenství, jehož dynamiku určuje střet
    protikladných zájmů (třídní konflikt). Stejně tak, jako je to v
    ostatních částech světa. V Rojavě byla vypracována ústava nazvaná
    Společenská smlouva. Ta proklamuje „vzájemnou a mírovou koexistenci a
    porozumění mezi všemi vrstvami společnosti.“ Nikoli tedy zboření třídní
    hierarchické konstrukce, ale kolaborace mezi různými třídami z
    jednotlivých pater hierarchie. Přiznejme si to, region Rojavy je obývaný
    třídní společností a významné síly oplývající revoluční terminilogií to
    zatím nechtějí měnit.

Kdo je pozorný, jistě si povšiml, že většina celosvětových výzev k
podpoře Rojavy mluví právě o podpoře kurdského hnutí, kurdského lidu,
kurdského sociálního experimentu, kurdské autonomie apod. Zřídka však
zaslechneme cokoli o třídách, natož pak, že by zazněla třídní analýza.
Například na všech dosud uskutečněných veřejných akcích na podporu
Rojavy v Praze od počátku turecké invaze slovo třída nezaznělo snad ani
jednou. To je poměrně šokující vzhledem k tomu, že tito lidé hovoří o
sociální revoluci. Jenže hovoří o revoluci v kontextu společenství,
které sice experimentuje s demokratickou správou, ale nezpochybňuje
soukromé vlastnictví a nechává tedy nedotčeny společenské třídy.
Zarážející je, jak často se v názvu organizací v Rojavě (5) i při
pojmenování tamního odporu používá pojem „lidový/lidové“, a jak moc
chybí pojem třída a třídní boj. Jakoby se zapomnělo, že lid (podobně
jako „kurdský“) je nadtřídní kategorie zahrnující jak vykořisťované, tak
vykořisťovatele.

Vraťme se ale k citátu od skupiny Il Lato Cattivo. Dalo by se to shrnout
tím, že k tomu, aby se události v Rojavě staly skutečně revolučními, je
potřeba posunout se za stávající obsah, který představuje sebeobranu –
životů, kultury, jazyka, etnicity, teritoria, lokální ekonomiky,
pracovních míst, občanských a náboženských práv. Události by se musely
dostat dál. K obsahu, který představuje ofenzivní fázi. V ní pak nepůjde
o občanský aktivismus a pouhou demokratickou správu, ale o proletářský
třídní boj. Prakticky to předpokládá projevy boje, podvracející pilíře
kapitálu, jako jsou třídy, vlastnictví, směna, práce, peníze, trh, stát
– a současně tvorbu nejen odlišných organizačních forem, ale především
sociálních obsahů. K tomu v Rojavě dosud nedochází. To by samozřejmě
nemělo vést k odepření podpory bojujících revolucionářů a revolucionářek
v Rojavě. Naopak je to výzva k podpoře třídních bratrů a sester, kteří a
které zde působí a mají snahu pochopit, proč zatím v Rojavě nedochází k
revolučním událostem, a co je potřeba změnit, aby k nim došlo tam i
jinde ve světě. Jde o to neodvracet se od Rojavy, ale také nepřistoupit
na nekritickou podporu všeho, co se tam děje. Nezavrhovat ani
neromantizovat. Jen si zachovat střízlivý, propagandou nezastřený
pohled.

Stejně jako nelze hovořit o revoluci nebo nekapitalistickém společenství
v Rojavě, nelze tvrdit, že jde o bezstátní uspořádání. Samotná správa za
pomoci federací decentralizovaných komun ještě neznamená zánik státu.
Pokud se budeme držet toho, že stát je projevem a nástrojem třídního
panství, je zjevné, že jeho existenci nelze vnímat jen jako soubor
jistých struktur, institucí a úřadů, tj. policie, armády, parlamentu
atd. Ty jsou jsou sice významnou součástí státu, ale on není jen tím. Je
také – a to hlavně – výslednicí specifických společenských vztahů. To
znamená, že vychází z dynamiky vztahu mezi společenskými třídami a
jejich vztahu k vlastnictví. Tam, kde jsou třídy a soukromé vlastnictví
zachovány tedy existuje i stát. Což, jak již bylo naznačeno, je i případ
Rojavy. V případě některých oblastí Rojavy jen místo parlamentu stát
využívá lidová pléna a agenda státní politiky je realizována
decentralizovanějším, méně byrokratickým způsobem.

Internacionalismus

„Revoluce není jistá a Rojava potřebuje silného ducha zahraničních
revolucionářů, kteří by ji podporovali zde, v terénu. Nestačí dělat
symbolická gesta. Pokud jste revolucionáři, skoncujte se směšnými
výmluvami, máte tu něco na práci.“ píše jeden z aktérů z Rojavy. (6)

Nelze se ubránit pocitu, že tato výzva vlastně říká, že být
revolucionářem znamená vzdát se vize sociální revoluce jako globálního
procesu a upnout se k představě revoluce v jedné zemi. Tedy lpět na
představě, že revoluce je prostorově izolovaná událost probíhající v
jednom v regionu, kam se musí přemístit všichni revolucionáři a všechny
revolucionářky, aby byla úspěšně dokonána.

V protikladu takového pojetí je pak revoluční internacionalismus, tj.
snaha revoluční síly nesoustředit do jednoho místa, ale rozprostírat je
po celém světě, protože kapitalismus je globální systém, který nelze
porazit na lokální úrovni, ale jen útokem globální bojovné komunity.
Koordinovaným útokem z mnoha míst současně, nikoli nejprve „tam“ a poté
zase „jinde“.

„Kde jsou všichni ti kvalifikovaní lidé? Nepotřebujeme vaši show o
solidaritě či pomoc zvenčí. Potřebujeme lidi tady, v terénu. Potřebujeme
lidi, kteří by mohli učit, zakládat a řídit projekty a poskytovat
skutečná řešení,“ naléhá na nás anarchista z Rojavy. A aby zdůraznil
pojetí revoluce jako prostorově izolované, lokální události, dodává: „Z
venčí nemůžete udělat nic skutečně efektivního.“

Takže je to tedy tak, že jedině v Rojavě člověk může být revolucionářem
účastnícím se revoluční činnosti? Tam je „uvnitř“ revoluční aktivity,
všude jinde je „venku“ a jeho aktivita je bezvýznamná, neefektivní a
nerevoluční? Od anarchisty je celkem šokující takto vyhrocené elitářství
a vzdálení se internacionalistické perspektivě. Naštěstí ne všichni
anarchisté jsou takoví. Za připomenutí stojí, co napsal nedávno zesnulý
Stuart Christie o španělské občanské válce v textu „Bratři ve zbrani“:

„Na rozdíl od Kominterny nezahájila anarchistická internacionála AIT
žádnou ústřední náborovou kampaň. CNT-FAI neschvalovaly nábor cizinců do
svých milic, samozřejmě s výjimkou dobrovolníků z řad uprchlíků ze zemí
jako Německo nebo Itálie, kteří se octli bez státní příslušnosti. U
ostatních zahraničních soudruhů preferovali španělští anarchisté, aby
raději ukázali svou solidaritu a bránili revoluční povahu španělské
občanské války akcemi a vyvíjením politického tlaku a tlaku na
pracovištích ve svých zemích.“ (7)

Tento anarchistický postoj je mnohem sympatičtější. Převedeno na dnešní
dobu a situaci znamená, že pokud se mají revoluční tendence v Rojavě
posílit a převálcovat ty kontrarevoluční, je nutné, aby sílil boj
revolučních sil nejen tam, ale i v ostatních částech světa. Stávky,
nepokoje, okupace, blokády, sabotáže, uchvacování zdrojů, vzdělávání a
budování bojovné infrastruktury. To vše se odehrává na různých místech
ve světě. Nahlíženo optikou revolučního internacionalismu, jsou to vše
aktivity, které nelze oddělovat od projevujících se bojovných tendencí v
Rojavě. Stejně tak aktivity rojavských revolucionářů a revolucionářek
nelze vnímat jako něco, co se děje odděleně a bez souvislostí s
proletářskými boji jinde ve světě. V tomto smyslu protiklad „uvnitř
versus venku“ vlastně neexistuje. Je to falešné dělítko, které věci
spíše komplikuje.

Terén třídního boje je globální, stejně jako kapitalismus. Ofensivní boj
proti němu v jednom regionu je tedy současně i podporou boje, který se
odehrává v jiných regionech. O efektivitě pak nerozhoduje to, zda je
bojováno „uvnitř“ nebo „z venčí“ nějakého konkrétního regionu, ale jaké
formy a obsahy boj nese. V tomto smyslu může být např. boj zasahující
sféru produkce v českých zbrojovkách nebo služeb na letištích (nebo
jiných podnicích podporujících tureckou armádu a ekonomiku) efektivnější
a na Rojavu mít pozitivnější dopad, než když se v Rojavě proletáři
bratříčkují s kurdskou buržoazií na shromáždění komun, aby organizovali
obchod mezi družstvy a soukromými podnikateli.

Tekoşîna Anarşîst si v červenci 2020 v rozhovoru povzdechla, že „Spousta
internacionálů, kteří přijedou do Rojavy, se podílí na obraně revoluce
pár měsíců a pak se vrací domů ke svým životům. Je tohle to, co chceme?
Je tohle naše vize mezinárodní solidarity? Ne, my chceme něco jiného.“

Podle těchto militantů tedy revoluční aktivita znamená vzdát se
vlastního domova a životů ve prospěch společné věci? Musí nutně návrat
domů znamenat konec revolucionářské iniciativy? Povzdechnutí, že se
někdo vrací ke svému životu, je tedy otevřeným přiznáním, že události v
Rojavě vyžadují se vlastního života plně zříct? Pokud ano, zjevně
někteří revolucionáři mají s náboženskými fundamentalisty dost
společného.

Je znám nejeden případ, kdy odjezd do Rojavy lidem skutečně změnil
život. Ne však jen pozitivně, např. načerpáním cenných zkušeností a
inspirace, ale také negativně, např. pochroumáním vztahů s blízkými v
místech odkud se do Rojavy vydali. Za líbivými slovy o pospolitosti,
komunitním duchu a solidaritě zhmotněné v Rojavě se tak skrývá také
odcizenost posilovaná mimo tento region. I to je smutná realita, kterou
je třeba reflektovat.

Možnosti kritiky

K pozitivním částem rojavské reality patří také Tekmîl
Rituál, který konstruktivně pracuje s kritikou, sebekritikou a reflexí.
Vzájemná kritika je v něm vnímána jako součást procesu společného růstu
a zlepšování kolektivní praxe. I tento ritualizovaný proces však má svá
úskalí. Někdy se zdá, jako by snad byl určen jen pro ty, kteří se
integrují do kurdských komunit. Pokud je vyjádřena přátelská kritika
lidmi mimo ně, není považována za konstruktivní příspěvek do diskuze,
ale automaticky jako projev arogance. Komunistický teoretik Gilles Dauvé
s dalším autorem sepsali zajímavou kritickou reflexi (8), kterou lze
považovat za věcnou analýzu, nikoli nepřátelský útok. Přesto se na
jejich hlavy snesla velká dávka hněvu i obviňování z povýšenectví a
paternalistické nadřazenosti. Proč? Kritizovat smí jen ti, kteří
společně s kurdskými militanty každé ráno snídají a pak se pouštějí do
společných komunitních projektů? Ostatním zbývá buďto nekriticky všemu
přitakávat, nebo kritiku vyjádřit a přijmout nálepku neuctivých
povýšenců? Věc přeci není tak černobílá. Neexistuje jen ohleduplný
respekt na jedné straně a bezohledná kritika na straně druhé. Jsou také
polohy někde mezi tím. Lze vyjadřovat kritiku určitých chyb a rozporů,
ale dělat to ohleduplným způsobem, který respektuje odlišné sebeurčení
kritizovaných osob. Právě o to se pokouší jak Gilles Dauvé, tak tento
text.

Reakce, které často následují po vyjádřené kritice některých částí
rojavské reality, velice připomínají situace z Česka, kdy jisté
aktivisté kruhy používají stejnou argumentaci, pokud jsou kritizovány
některé projevy, kterých se dopouštějí proletáři romského původu během
bojů s útlakem. Míněna je například kritika jejich patriarchálních
projevů, hierarchie a poslušnosti vůči romským bossům nebo třeba i
takových věcí jako je vyhazování den starého jídla. Všechny tyto vzorce
jsou obhajovány kulturními zvyklostmi Romů, které je prý třeba
respektovat. Kdo to nedělá, je označován za arogantního povýšence, který
nerespektuje romské sebeurčení a chce Romům vnutit dominantní model
majority.

Pokud má respekt znamenat bezbřehou toleranci všeho, co je označeno za
kulturní tradici nebo místní sebeurčení, mohli bychom zajít tak daleko,
že budeme respektovat kanibalské praktiky a popravy kamenováním v
některých společenstvích nebo nacionálně šovinistické tradice, jež se
projevují v české majoritě. Respektování odlišných kulturních zvyklostí
je namístě, ale musí to mít jisté meze, jinak se odkaz na kulturní
tradice může snadno stát nástrojem manipulace při obhajobě
neobhajitelného.

Pokud tento text vyjadřuje kritiku specifik rojavských událostí, děje se
tak zároveň s úctou k mnoha kulturním tradicím společenství v Rojavě,
které jsou zajisté velmi odlišné od toho, co na kulturní rovině
praktikujeme v místním kontextu. Kritika nemusí znamenat bezohlednost,
stejně jako úcta neznamená přitakávání všemu, co druhý říká a dělá.

Tak jako tento text přináší kritické poznámky některých kroků
revolucionářů a revolucionářek v Rojavě, bylo by skvělé, kdyby se stejné
kritické odezvy dostávalo z Rojavy nám tady na území tzv. Česka.
Revoluční hnutí je internacionalistické, proto soudružská kritika musí
proudit všemi směry, aby mohla být konstruktivní součást procesu tvorby
společné teorie a praxe. Pokud je sociální revoluce nahlížena jako
globální proces, má k němu co říct každý, kdo o ni usiluje, což někdy
pochopitelně znamená i kritizovat soudruhy a soudružky působící v jiné
části světa.

Interbrigáda Tekoşîna Anarşîst v rozhovoru uvedla: „Po několika letech
práce tady jsme viděli dobré i špatné stránky revoluce a náš závazek
vůči ní je založen na internacionalismu a kritické podpoře.“ (9) Pokud
je to skutečně tak, možná by neuškodilo, kdyby v záplavě výzev k podpoře
byla více vidět i ta kritizující část. Pokud tedy jde opravdu o podporu
kritickou, nikoli nepodmíněnou, nekritickou, bezmeznou.

„Praxe Tekmîl, platformy, kritiky a sebekritiky nám pomáhá růst a
vyvíjet se jako revolucionáři,“ prohlašuje Tekoşîna Anarşîst. Pokud jsou
tato slova upřímná a ztotožňují-li se s nimi i lidé solidarizující s
boji v Rojavě, jistě tento text přijmou s nadšením jako příležitost k
vývoji a růstu. Nestane-li se tak, bude to znamenat, že ne vždy jsou
slova a činy v souladu a je třeba tento soulad dál hledat.

Poznámka k autorství: Je velkým přáním, aby se zbytečně nevěnovala
energie spekulacím o tom, kdo tento text napsal, ale raději snaze
analyzovat obsah textu, diskuzím o něm a praktickým závěrům. Zpětná
vazba je vítaná na kontaktu lokomotiva1@riseup.net

————-

Odkazy a poznámky:

(1) Vyjmenováním těchto textů není vyjádřen souhlas s každou jejich
částí!

(2) Kurdská otázka“, Islámský stát, USA a další:
https://pratelekomunizace.wordpress.com/2015/01/18/kurdska-otazka-islamsky-stat-usa-a-dalsi/

(3) Tento postoj je odvozen například od vyprávění dvou studentů
žurnalistiky, kteří navštívili Rojavu v roce 2019 a přednášeli o tom v
Praze. https://www.afed.cz/text/7035/navsteva-rojavy
Na přednášce popsali jak rojavská družstva fungují i jejich
kolaborantský vztah k soukromým kapitalistickým podnikům.

(4)  Družstva fungují kapitalisticky a v některých případech ti, co v
nich pracují ani nechtějí měnit své postavení námezdně pracujících
podléhajících povelům druhých. To popsal například jeden z anarchistů
žijících v Rojavě, když ve svém textu umístěným na
https://amargipl.wordpress.com/2015/06/27/rojava-reality/ uvedl: „Jednou
z těžkostí v Rojavě je fakt, že ekonomické skupiny se snaží organizovat
dělnická družstva, která uspokojují potřeby lidí. Ale lidé často říkají:
řekněte nám prostě, co máme dělat, a vyplaťte nám mzdu. Chtějí jen
pracovat a dostat zaplaceno. Nechtějí převzít zodpovědnost za své
životy…“

Potvrzuje to i rozhovor s Tekoşîna Anarşîst (Anarchistický boj)
https://www.afed.cz/text/7221/interbrigada-tekosina-anarsist-i , kde se
uvádí: „V Rojavě jsou komunální iniciativy a pobídky ke kolektivnímu
vlastnictví, ale soukromé vlastnictví je ve společnosti stále normou,
bez nějaké vážnější snahy tuhle realitu změnit. V rámci revolučního
hnutí je majetek z velké části v kolektivním vlastnictví a komunální
život má jasnou socialistickou orientaci, většinovou populaci však tyto
myšlenky nezasáhly.“

(5) Dokonce i těch anarchistických, jako třeba brigády IRPGF
(Mezinárodní revoluční lidové partyzánské síly; International
Revolutionary People’s Guerrilla Forces)

(6) Neradostná realita revoluce v Rojavě – od očitého svědka, anarchisty
– text dostupný na webu skupiny Třídní válka:
https://www.autistici.org/tridnivalka/neradostna-realita-revoluce-v-rojave/

(7) Citováno z publikace Španělská idea svobody vydané Anarchistickou
federací
https://nakladatelstvi.afed.cz/kapesni_brozury/spanelska-idea-svobody/

(8)  Do češtiny ji přeložila skupina Třídní válka –
https://www.autistici.org/tridnivalka/kurdistan-cs/

(9) První část:
https://www.afed.cz/text/7221/interbrigada-tekosina-anarsist-i
Druhá část:
https://www.afed.cz/text/7222/interbrigada-tekosina-anarsist-ii

…………………………………………

Odkazy na zajímavé texty o Rojavě:

– Noví interbrigadisté
I., https://www.afed.cz/text/6694/novi-interbrigadiste
II., https://www.afed.cz/text/6696/novi-interbrigadiste
III., https://www.afed.cz/text/6699/novi-interbrigadiste
IV., https://www.afed.cz/text/6700/novi-interbrigadiste
– Proti státnímu a náboženskému teroru
https://www.afed.cz/text/3674/proti-statnimu-a-nabozenskemu-teroru
– Státy nemůžou vyhrát ve válce proti lidem
https://www.afed.cz/text/6785/staty-nemuzou-vyhrat-ve-valce-proti-lidem
– Pane Anarchisto, musíme si promluvit o kolonialismu!
https://www.afed.cz/text/6101/pane-anarchisto-musime-si-promluvit-o-kolonialismu
– Ženy v Kurdistánu – https://www.afed.cz/text/3676/zeny-v-kurdistanu
– Moment č. 6 https://www.afed.cz/text/6132/moment-c-6
– Tekmîl: vytváření kultury konstruktivní kritiky
https://www.afed.cz/text/6898/tekmil-vytvareni-kultury-konstruktivni-kritiky
– Pohlednice z Rojavy https://www.afed.cz/text/6930/pohlednice-z-rojavy
– A3: V Afrínu za Prahu
https://www.afed.cz/text/6817/a3-v-afrinu-za-prahu
– Internacionalisté v revoluci
https://nerasismu.noblogs.org/internacionaliste-v-revoluci/
– Co to je „demokratický konfederalismus“?
https://nerasismu.noblogs.org/co-to-je-demokraticky-konfederalismus/
– Voda pro Rojavu: crowd-fundingová kampaň
https://rojava.info/2020/05/voda-neni-zbran-voda-je-zivot/
– Internationalist Commune: Imperialistické plány, diplomatické hry,
revoluční odpor: momentky z invaze do Rojavy
https://rojava.info/2020/03/internationalist-commune-imperialisticke-plany-diplomaticke-hry-revolucni-odpor-momentky-z-invaze-do-rojavy/
– Kurdská Rojava padla. Kurdové se dohodli s Asadem
https://a2larm.cz/2019/10/kurdska-rojava-padla-kurdove-se-dohodli-s-asadem/
– Nedopusťme, aby se Afrín stal dalším Kobani
https://a2larm.cz/2018/01/nedopustme-aby-se-afrin-stal-dalsim-kobane/
– Zničení utopie: útok Turecka na kurdský Afrín
https://a2larm.cz/2018/02/zniceni-utopie-utok-turecka-na-kurdsky-afrin/
– Fotoreportáž: Demonstrace proti turecké agresi
https://a2larm.cz/2019/10/fotoreport-demonstrace-proti-turecke-agresi/
– Diktátoři vítězí, Rojava padá. Nesmí ale zemřít v tichu
https://denikreferendum.cz/clanek/30286-diktatori-vitezi-rojava-pada-nesmi-ale-zemrit-v-tichu
– Volání Kobane se k nám nese naléhavě i vtipně. Vyplatí se mu
naslouchat
https://denikreferendum.cz/clanek/29163-volani-kobane-se-k-nam-nese-nalehave-i-vtipne-vyplati-se-mu-naslouchat

Comments are closed.