Anarchista Giya I. byl odsouzen k deseti letům vězení pro údajné držení drog. Ve skutečnosti byl však zadržen za malování graffiti na pomník bývalého diktátora. Zde je jeho závěrečná řeč.

Připravil jsem si řeč, ale poznámky mi byly zabaveny.

Nebudu se hájit vůči obviněním, která jsou proti mně vznesena. Zločin, který jsem spáchal, je tak jasný jako bílý sprej, který jsem použil. Skutečným důvodem, proč jsem zde, je, že jsem si jako mladý student dovolil protestovat proti lžím politického systému a nihilismu, který panuje ve státě, v zemi, k níž náležím.
Neporušil jsem žádný psaný zákon. V psaném zákoně nejsou mé skutky považovány za zločin. Avšak porušil jsem nepsané zákony systému. Ten jich používá, aby se udržel při životě, aby prezentoval nespravedlnost jako spravedlnost a otroctví jako svobodu. Pokud porušíte psaná pravidla, pravidla daná státem, můžete si užívat beztrestnosti, pokud hrajete v existenci státu nějakou roli. Nebo když se můžete vykoupit, podplaťte ty, kteří takovou roli hrají. V takovém případě si můžete užívat beztrestnosti za porušení pravidel, ale v žádném případě se nezachráníte, pokud porušíte nepsaná pravidla.

Co je to? Porušit nepsaná pravidla? Jak každý ví, vztahuje se to například na novináře, kteří ukáží pravdu, opoziční politiky, bloggera, který na internet napíše něco ze svých názorů či myšlenek, klidný aktivistický protest, nebo občana, jenž se domáhá svých práv. Zkráceně řečeno, nepsaná pravidla porušíte, pokud máte jazyk, který naslouchá svému svědomí.

Pokud máte svědomí, tak jste z podstaty věci narušitelem “práva” a svému trestu neuniknete.  Já jedno takové pravidlo porušil a přidal se tak k řadě dalších lidí, kteří udělali to samé. Ironií zůstává, že navzdory tomu, že jste porušili nepsaný zákon, systém vás obviní z porušení toho psaného, vznese lživá obvinění a potrestá vás s odkazem na existující zákony země. Každý to ví. Tím, že toto dělají, dávají najevo, že by se cítili být zahanbeni, kdyby odkazovali na nepsané zákony. Nicméně každý rok svou hanbu skrývají méně a méně. Dost možná tak, v další fázi, ztratí konečně svůj stud a zcela oficiálně obviní a potrestají lidi odmítající stát se otroky.

Abych pravdu řekl, bylo by tomu tak lépe. Lépe pro všechny vězně svědomí, ty, kteří se snaží domoci pravdy. V takovém případě bychom se totiž nemuseli otravovat s popíráním, s dokazováním, že drogy, molotovy a zbraně nastražené v našich věcech a domech nejsou naše. Nemuseli bychom se snažit dokázat, že naším cílem nebyly nepokoje, ale snaha vyjádřit se. Nemuseli bychom se obtěžovat s vysvětlováním, že naším cílem není svrhnout někoho, kdo je srostlý se svým místem, ale vysvětlit, že ti, kteří jsou na oficiálních místech, musí jít, když nadejde jejich čas. Potom bychom byli obviněni z toho, co jsme skutečně udělali. Poté bychom se stali oficiálně občany totalitního státu. Nevím, zda se to někdy stane nebo ne, ale v každém případě jsem tím, kdo věří, že by tu neměl být. A jsem tu dnes na takzvaném soudním dvoře, abych slyšel Váš rozsudek jako vězeň svědomí.

Já, jsem  – jako člověk se svědomím – v nějaké formě porušil systémová pravidla tím, že jsem svůj protest vyjádřil formou sloganu na pomníku a tím způsobem protestoval proti kultu osobnosti, jenž je využíván systémem k prodeji svých lží. Tento protest je některými lidmi prezentován jako urážka památky zesnulého. Ve skutečnosti však, bez ohledu na to, zda je toto vnímání správné či nikoliv, i kdybychom nikdy na pomník nic nenapsali a protestovali bychom jakýmkoli jiným způsobem, stejně bychom dnes byli zde, stejně jako mnozí další lidé před námi. Co se tu snažím říct je, že váš povyk nad něčí uraženou památkou a přáním nás za něco takového co nejpřísněji potrestat pro mě nic neznamená. Tato slova vycházejí z úst těch, kteří mají v hlavě místo mozku vatu. Protože když jsme protestovali formou psaní na tento pomník, neviděli jsme to jako pomník konkrétního člověka, ale jako symbol kultu osobnosti, vydávaného režimem za vyjádření lásky k velkému bratrovi. Proto jsme slogan napsali na tento pomník. A znovu opakuji – je směšné říkat, že bychom na něj neměli psát, nebo když nám někdo řekne „jdi a běž psát na náhrobek svého dědy“. Jak jsem řekl, pouze ti, kteří mají místo mozku něco jiného, mohou reagovat podobným způsobem. Jedním z takových lidí byl také šéf vazební věznice Azer Seyidov, který mi řekl, že by nás za to lidé zlynčovali. Skutečně věřil tomu, co říkal? Nebo myslel jen hrstku hrdlořezů z policejní stanice, když říkal „lidé“? Ale pokud by nás lidé skutečně chtěli za něco takového zlynčovat, potom bychom měli být, podle této logiky, vděční jemu a policii. Měli bychom jim poděkovat za uvěznění a záchranu před lynčováním.

Takový přístup mi připomíná některá současná klišé: „Máme štěstí, že jste to právě vy, kdo nás bije, díky, za to, že jste nám sebrali méně, než jste mohli, protože by jinak přišli jiní a zmlátili nás víc a také by nám více ukradli.“ To, co říká šéf vazební věznice, vychází ze stejné logiky.

Jak jsem řekl, nebudu se hájit vůči drogovým obviněním.

Cítíme ponížení, když vidíme jak Mirgafar Seyidov, šéf policie v Baku, a další lidé s pokřiveným smýšlením „jsem pánem, jsem zákonem“, kteří jsou však ve skutečnosti jen dalšími otroky systému, ti hrdlořezové, bijí protestující matky vojáků v ulicích na příkaz těch, kteří stojí v hierarchii nad nimi. Mlátí lidi, kteří chtějí, aby byl jejich hlas konečně slyšet. To je to, co nás ponižuje. Cítíme se zahanbení, když placení bandité konají na příkaz této mentality…

Soudce: – Vraťte se zpět k obviněním.

Giyas: – Ne, nevrátím – nebudu se k nim vyjadřovat. To je moje právo. Mám právo říct, cokoliv budu chtít. Řekl jsem už na začátku, že se nebudu vůči drogovým obviněním hájit. Ale pokud budu chtít, mohu klidně zpívat.

Soudce: Zpívejte, pokud umíte.

Giyas: – Díky. Nechte mě nejdříve dokončit.

Jak jsem řekl, cítíme se ponížení, když vidíme otroky tohoto systému na příkaz těch, kteří jsou v hierarchii choré mysli nad nimi, vtrhnout do Nardaranu, vesnice, jež je symbolem chudoby, vesnice, která připomíná odmítnutí systémové propagandy týkající se rozvoje. Napadnout a zabíjet, mlátit, nemilosrdně mučit lidi, kteří si dovolí říct pravdu, nahlas promluvit, protestovat, a ti, kteří nejsou zabiti, jsou uvězněni a obviněni z podobně vykonstruovaných obvinění, jako je tomu i v našem případě.

Soudce: Nardaran se Vás netýká.

Giyas: Nikoliv, vše v této zemi se mě týká. Také proto jsem tady.

Soudce: Mluvte o obviněních, která jsou proti vám vznesena podle zákona.

Giyas: Pokud by bylo v této zemi zákonné právo, nebyl bych tady.

Soudce: A kde byste byl?

Giyas: O tom rozhodnou dějiny.

Když vládou placení bandité vtrhli do Nardaranu, byli nevinní, slabí mladíci s dětskými obličeji postaveni proti mohutným tělům těchto krutých lupičů. A tito hrdlořezové měli všechna práva umučit lidi k smrti. To je naším ponížením.

Soudce: Vraťte se k podstatě svého případu.

Giyas: Toto je podstatou mého zatčení.

Soudce: Takže co je vaším vzkazem pro porotu?

Giyas: Chci, s vaším dovolením, dokončit svou závěrečnou řeč.

Bayram Mammadov, já a další, kteří byli zatčeni po nás – když jsme pochopili, že se z nás systém snaží udělat otroky, a když nám došlo, v čem tkví pravá příčina našeho ponížení, rozhodli jsme se, že je důležité být s lidmi, kteří se nebojí říct pravdu, kteří se nebojí zatýkání, pochopili jsme důležitost toho být jako oni. A protože si uvědomujeme tuto důležitost, nelitujeme, že jsme se pokusili být jedněmi z nich. Mladí lidé jako my – a před námi už ženy i staří lidé – si dovolili říct pravdu, oprávněně protestovat a poté byli zatčeni a vykonstruovaně obviněni, stejně jako já a Bayram 10. května 2016.

Systém se tak snaží ukázat, že je v jeho moci zničit ty, kteří prahnou po pravdě, možná si dokáže poradit se svými vlastními lžemi, nicméně, jak vidíte, lekce, kterou se režim snažil uštědřit, přišla vniveč. Nikoho nevyděsila. Nevyděsila mě ani Bayrama. Proto jsem také dnes tady. Naše zatčení lidi neodstraší. Pokud mají tito lidé svědomí, nemůže je podobné potrestání vystrašit.

V předsoudní vazbě mi bylo vyhrožováno. Říkali mi, že jsem se do této díry uvrhl sám. Ano. My – já a Bayram Mammadov i ti, kteří tu byli před námi – my všichni jsme se do díry uvrhli sami. Udělali jsme to schválně, abychom v ní našli pramen, který vyčistí všechnu špínu naší společnosti. Možná budeme do této díry vtaženi, nevadí, dokud budeme věřit, že je to potřeba k vyčištění této špíny. Proto jsme tady a proto také neprosíme o zproštění viny. Nežádáme o to, jelikož víme, že je to nemožné. Ti, kteří byli uvězněni s vykonstruovanými obviněními přede mnou, ti, kteří jsou stále ve vězení i ti, kteří jsou již na svobodě – vězni svědomí, ti všichni nechali veškerou svou naději venku před branami, než vešli do této budovy.

Podstata této situace je jim velmi jasná, a já jsem, podobně jako oni, svou naději zanechal před budovou též. Stejně jako v Danteho „Božské komedii“, jak to bylo vyžadováno od těch, kteří vstupovali do pekla. Nicméně ani tento soud, ani vězení není pro nás peklem. Ne, není. Vězení je jako nepříjemné místo k odpočinku pro mě i ostatní, kteří si troufli říct pravdu.

My si poradíme s těžkostmi, nebojíme se ani tohoto břemena, bez ohledu na výši rozsudku. Řekl bych, že rádi zamíříme do míst, kde jsou dobří lidé, pravdiví lidé, za pravdu drženi.

Naší nadějí je víra v pravdu, důvěra v to, co je správné a přání svobody. A věříme, že voda, kterou s touto vírou najdeme, vyčistí špínu a smyje ji do kanálů dějin. Má matka zde před soudem řekla, že volá o pomoc pro svého syna. Samozřejmě, je matkou a podobně jako matky dalších vězňů svědomí toto může říkat. Ale já chci říct, že ti a ty, kteří a které vědí, že jsou jejich děti na straně pravdy, by neměli plakat. Neměli by žádat spravedlnost od nespravedlivého systému. Měli by být veselí a klidní.

Když vyřknete rozsudek, zvážíte v něm mou závěrečnou řeč, vím to. A proto zde říkám to, co říkám. Pane soudce, když rozhodnete v mém případu, prosím udělejte krok navíc, přidejte svou vlastní iniciativu, vlastní úsilí. Pan žalobce zřejmě lituje, že pro mne žádal pouze devět let. Mohl žádat o dvanáct – maximální možný trest za vznesené obvinění. Upřímně, jeho lítost mě baví. Jinými slovy, pane soudce, nerozpakujte se, až budete rozhodovat můj případ.

My věříme v pravdu, takže vězení, mučení, urážky a další věci nestačí na to, aby z nás vytvořili otroky.

Děkuji!

 

Volný překlad textu z webu ABC Bělorusko
(př.l)