Převzato z webu OAF, bez jakýchkoliv obsahových úprav. Téma, kterému se text věnuje je stále se opakující téma menšího zla, účasti či podpory některého subjektu ve volebním cirkuse. Mnozí z vás mají v této otázce asi už dlouho jasno. Přesto je asi na místě znovu si připomenout,že anarchismus a volby jsou dva protiklady.
Blíží se komunální volby a strany či hnutí opět začínají slibovat hory doly, jen aby si díky našim hlasům urvaly kousek moci. Nebudeme letos znovu recyklovat notoricky známé články či manifesty o tom, že kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali. Zamysleme se tentokrát nad těmi, kteří se označují za anarchisty, ale přitom chodí k volebním urnám. Zkusme si odpovědět na otázku, zda lze vůbec chodit k volbám a přitom zůstat anarchist(k)ou.
Nejznámější postavičkou hnutí, která splňuje výše uvedenou definici, je politolog Ondřej Slačálek. Ten před loňskými parlamentními volbami zveřejnil na státotvorném levicovém webu A2larm článek Zpověď bývalého nevoliče, kde zcela demagogicky obhajuje své rozhodnutí hodit hlas Zeleným.
Slačálek si protiřečí snad již v citátu, jímž uzavírá hlavní myšlenku celého článku: „Dlouhá léta neměla „zelená“, „nová“ či „alternativní“ levice reálně koho volit. Letos má – nebyla by škoda toho nevyužít?“ Jakoby snad anarchisté a anarchistky nevolili proto, že všechny strany měly doposud „špatný program“ či „nesympatického předsedu“, jak mimo jiné Slačálek píše. Jako kdyby Slačálek zapomněl, že anarchisté odmítají samotnou nadvládu člověka nad člověkem. Z článku čiší poměrně rozšířený mýtus, že anarchisté potřebují spojence v „ulicích i v parlamentu“. Je neuvěřitelné, kolik lidí tomuto nesmyslu stále věří, přestože jsme si touto slepou uličkou jako hnutí nesčetněkrát prošli. Jakoby nestačila „spojenecká“ Syriza v Řecku, která se po ukořistění moci obrátila k dělnické třídě zády, jakoby ostatně nestačila ani zkušenost se „zdola organizovanými“ německými Zelenými, kteří se od svého vzniku v 60. letech postupně transformovali v otevřeně prokapitalistickou stranu.
Nalomeného čtenáře má zřejmě přesvědčit Slačálkovo poučení, že „i španělští anarchisté šli v roce 1936 masově k volbám“. Nedodává už, že si tehdy zvolili své vlastní katy, kteří jim během občanské války společně s fašisty rozprášili sociální revoluci a zbavili je zbraní. I historický analfabet musí s odstupem času uznat, že vstup „anarchistických ministrů“ do tehdejší vlády byl počátek konce anarchistického komunismu.
Nechoďme k volbám jen proto, že nějaký politik navštívil antifašistickou blokádu, nejí maso, nebo odmítá utahování opasků. Chceme-li společnost bez vlády, bojkot voleb je tím, čím musíme začít.