Převzato z webu Borodin . Text jsme převzali  bez jakýchkoliv obsahových úprav a nemusí být ve všem v souladu s postoji naší komunity. Zveřejňujeme ho v rámci rubriky – píše se jinde, zamyšlení a texty určené k diskuzi.

V ulicích Prahy je nyní nepřehlédnutelná kampaň, kterou nás kdosi chce přimět k placenní jízdného za užívání MHD. Je to zjevně reakce na potěšující skutečnost, že dost lidí cestuje bezplatně. Na druhé straně ale stále převažuje počet těch, kteří za cestovné utrácejí nemalé peníze.

Proč tomu tak je? Platí, protože to považují za správné? Někteří jistě ano, ale mnozí prostě jen mají strach z toho, co přijde, když nezaplatí. Proto platí, ikdyž by raději kdyby nemuseli. Jenže oni nemusí. Nikdo nemusí dělat věci, které mu nedávají smysl. Strach a hrozba negativních důsledků, jsou nepochybně limitující faktory. Nikoli však nepřekonatelné. Stačí dobře si zdůvodnit vlastní postoj, určit strategii a jít si za svým.

Kdo si opravdu upřímně myslí, že je dobré nechat se vykořisťovat, aby mohl následně ještě platit za cestu do míst, kde se toto vykořisťování odehrává? Každý, pracující dobře ví, že ho zaměstnavatel zneužívá ke svému prospěchu. Že šéfovo bohatství plyne z jeho práce. Proč bychom si tedy měli myslet, že je správné platit za cestu na pracoviště, kde k této nespravedlnosti dochází?

Nemusíme ale zrovna jet do práce, abychom došli k závěru, že platit za jízdné v MHD je hloupost. Tak třeba školáci. Sice nepracují, ale pravidelně dojíždí do místa, kde se připravují na budoucí dráhu vykořisťovaných v námezdní práci. Proč by měli platit za jízdné, když z jejich dojíždění do škol a domovů později budou těžit zisky jejich zaměstnavatelé?

No a když se podíváme na pracovní volno, i to je vpodstatě čas věnovaný práci. Trávíme ho totiž způsoby, které nám umožnují zregenorovat prací vyčerpané tělo i mysl, abychom mohli následně být znovu vykořisťováni zaměstnavateli. To znamená byli schopni podat vyžadovaný pracovní výkon. Cestujeme aby zaměstnavatelé měli stabilní růst zisku, ale máme to být my, kdo za cestu platí?

Kdo by neměl vztek, když je mu tvrzeno, že za přemisťování se z místa na místo v souvislosti s tím vším vykořisťováním musíme platit? Jako bychom snad už dost neplatili energií vloženou do práce pro vykořisťovatele, musíme platit i za cestování, které jim umožňuje nás vykořisťovat ještě více a déle.

Je jasné, že za stávajících okolností by většina lidí odmítla jízdné platit, pokud by je taková volba nemohla přivést do problémů. Jenže ona snadno může. Lidé proto platí dál. Mají strach z možných následků neplacení. Dělají to, co považují za hloupost a nespravedlnost, a co víc, dělají to s nasazením, jako by z toho měli radost. Jenže nemají. Oni se prostě jen bojí. A o tom to celé je. Nejen ta srajda kolem jízdného, ale i všechny další situace ve kterých jsme nuceni dělat odporné věci, které se nám hnusí. Celá ta hromada hoven stojí a zvětšuje se díky tomu, že máme strach s tím něco dělat. Bojíme se pokut, společenského odsouzení, vězení, exekutorů, soudů, chudoby, ztráty zázemí a péče…

Někteří se alibisticky odkazují na morálku a společenské konvence. Jeví se totiž jako racionální ospravedlnění všech těch srágor. Jenže tím nejsou. Jenom ta smradlavá hovna balí do úhledných obalů a budí dojem, že jsou to úžasné dobroty. Nezapomínejme, že i všechny ty zrůdnosti související s upalováním, zotročováním či plynováním lidí, vždy vykonávali osoby omlouvající své jednání odkazem na morálku. Vzepřít se tomu bylo správné bez ohledu na morální soudy kazatelů, úředníků, vůdců nebo poslušných občanů. A je správné vzepřít se i těm, co nás dnes nutí k placení jízdného.

Ano, když nám hrozí exekutor, fízl neno soudce, protože odmítáme plavat v jejich hovnech, není to nic příjemného. Jenže takový akt odmítnutí je nezbytný krok k tomu, aby se sitace změnila. Nehrát podle jejich pravidel nás možná vrhá do nejistoty a rizik. Jaké jistoty nám ale dává loajalita a konformita? Doživotní vykořisťování, strádání, nedůstojnost. Doživotní brodění se hovny. Opravdu stojíme o takové jistoty? Nezískáme více tím, že se prostě přestaneme bát toho, čím nás straší?

 

zdr.B