Přinášíme zajímavý text našeho sympatizanta, který polemizuje s policejním usnesením v druhém kole kauzy Fénix.

Díky angažovaným právníkům je možno prolistovat si usnesení PČR ve věci dalšího kola politicky motivované akce Fénix, jejímž cílem je kriminalizovat sociální aktivismus. V čem se protiextremistická taktika státu posunula?

 

 

Podřezávání vlastní větve

V prvé řadě je třeba dát za pravdu menšinovému proudu v rámci radikální levice, který dlouhodobě upozorňoval, že postihování „nenávistných projevů“ je přinejmenším dvousečné. Zatímco mnozí antifašisté nadšeně tleskali, když byli přední čeští islamofobové hnáni k výslechu za své výroky na sociálních sítích, prozíravější levičáci tušili, že ukrajování svobody projevu salámovou metodou se dřív či později dotkne všech.

A tak tady najednou máme v praxi paragraf 403 – založení, propagace a podpora hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka. Zjednodušeně řečeno, skupina anarchistů je stíhána za propagaci třídního boje. Přestože většina právníků dlouhodobě upozorňovala na velmi obtížnou aplikovatelnost tohoto paragrafu v rámci kriminalizace radikální levice, je zřejmé, že právě ona nejednoznačnost dává justici velmi volnou ruku k tomu, co vše pod propagaci třídního boje zařadí. Stačí si vzpomenout na rok 2006 a zákaz Komunistického svazu mládeže jen proto, že svaz ve svých programových dokumentech vyzýval ke zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

V době, kdy zuří třídní válka zejména ze strany elit proti neprivilegovaným, může být za propagaci třídního boje chápán často jen komentář k současnému stavu. Příkladem (ve spisu na straně 17) může být kriminalizace aktivit Mostecké solidární sítě v rámci kauzy Řízkárna. Co na tom, že vztek aktivistů směřoval ke konkrétnímu člověku, který nevyplácel svým zaměstnancům mzdy? Soud – chce-li – může bojkot restaurace chápat jako symbolický útok proti třídě kapitalistů.

Řekni mi, co čteš…

Dalším precedentem, který bychom neměli nechat bez povšimnutí, je vytváření jakéhosi seznamu zakázané četby. Kromě komuniké Sítě revolučních buněk jsou to také brožury (ve spisu strana 9), v nichž soud shledal protistátní obsah. Jak ale takové brožury v přehršli antikapitalistické literatury rozeznat? Hledat v nich prvky povstaleckého anarchismu? Ten propaguje i kniha Vzpoura přichází, kterou vydalo pražské nakladatelství Rubato a můžeme ji běžně zakoupit v knihkupectví. Zkoumat, jak moc se v nich nadává na kapitalisty? Schováme si tedy všechny výtisky A2, Solidarity či Existence, abychom je uchránili před případnou domovní prohlídkou?

S tím souvisí i zveřejňování komuniké Sítě revolučních buněk. Existuje skutečně tak přímá korelace mezi zveřejněním jakéhosi revolučně-romantického pamfletu a pácháním žhářských útoků, jak deklaruje soud? Kolektivy, které komuniké zveřejnily, jasně avizovaly, že pouze otiskují text, který jim přišel na e-mail s prosbou o publikaci, některé dokonce připojily jasný nesouhlasný dovětek. A opět – pokud budeme uvažovat ad absurdum – části komuniké se objevily (rovněž s dovětkem redakce) třeba na serveru lidovky.cz. Neměl by být autor článku už jen z úřední povinnosti předvolán k podání vysvětlení?

Nepřátelé lidu za katrem

Až tragikomicky působí jistá teatrálnost, se kterou soud přistupuje k obžalovaným. Údajní pachatelé vystupují proti „ústavnímu zřízení a principům liberální a pluralitní demokracie“ (str. 16). Nechme stranou srovnání s podobně bizarní obžalobou předlistopadových disidentů a přesuňme se k samotné formulaci, která – stejně jako její normalizační předchůdkyně – brání zejména ideologii, které snad nevěří ani samotný soudce. Jaký má například význam diskuse o ústavním zřízení v zemi, kde zákony nerespektují ani nejvyšší ústavní činitelé? V čem je současná demokracie liberální, když základní prvek liberalismu – svoboda slova – je právě v tomto procesu postaven před soudní tribunál? A konečně – v čem je současný režim pluralitní, když jsou v něm potlačovány jakékoli politicko-ekonomické alternativy?

Liberální iluzi neudrží ani podrobný popis dlouhodobých a odposlechů či domovních razií (ve spisu strana 18 – 21), kde establishment bez obalu přiznává, že je profízlovaný skrznaskrz (ostatně za pronásledování „extremistů“ zaplatí ročně daňový poplatník více než 650 milionů). Pak už ani nepřekvapí, že policisté v zabaveném počítači jednoho z aktivistů „nalezli“ nezaheslované složky s kompromitujícím materiálem, které byla pojmenovány slovy „molotov“ či „nesmí opustit server“. Trochu zvláštní v kontextu skupiny, která při surfování na internetu dodržovala nejvyšší bezpečnostní pravidla a její komunikace probíhala dle dostupných informací policie často v šifrách.

Autoritářská logika

Divoké fantazie vyšetřovatelů vyplouvají na povrch v poslední části spisu (strana 58), kdy hovoří v kontextu anarchistické organizace o „řídících orgánech“ a „nadřízených a podřízených“. U Sítě revolučních buněk, jejíž existence doposud ani nebyla prokázána, se ve spise rovnou mluví o „užším vedení“. Nebylo by lepší rovnou stanovit, kdo byl v Revolučních buňkách předsedou, místopředsedou či tajemníkem?

Korunku všemu nasazují politologové Mareš a Výborný. Jejich stručné analýzy se omezují na tvrzení, že „Síť revolučních buněk vychází z anarchismu“. Tím v podstatě připravují půdu pro represe z ideologického hlediska, protože vytváří dojem, že anarchista rovná se žhář. Co na tom, že povstalecké buňky jsou velmi okrajovou a marginální součástí anarchistického hnutí? Co na tom, že podobnou praxi většina anarchistických organizací odmítá (a obžalovaní to reflektují) a co na tom, že tyto anarchoindividualistické experimenty skončily na smetišti dějin již na konci 19. století? Média ani veřejnost takto subtilně neuvažují a štvavou kampaň proti nevinným tak zbaští i s navijákem.

 

 

zdr.OF