Při příležitosti výročí narozenin Emmy Goldmanové  (27.6. 1869) jsme se rozhodli připomenout si ji jedním méně známým textem, který vznikl v květnu 1998, díky tehdy působícímu kolektivu “Aktivita Cabaret Voltaire”. Je to vlastně přeložený kompilát citátů a vybraných částí dopisů  Emmy Goldmanové a jejího přítele Alexandra Berkmana. Díky tomuto textu budete mít možnost trošku si přiblížit její názory a navíc se o její osobě dozvíte rozhodně více než ze suchého životopisu. Její životní cesta je demonstrací ideového dozrávání. Mnozí kritici jí ocejchovali jako zastánkyni násilné revoluce. A možná takovou v  radikálnosti mládí i byla. Svůj postoj, ale v průběhu svého života značně změnila. Jednou z příčin byla i reálná zkušenost s bolševickým režimem a to zejména po potlačení kronštadtského povstání.  V mnoha oblastech zásadně ovlivnila anarchistické hnutí. Zvláště svojí schopností rozbíjení dogmatických tezí. (omluvte některé nepřesnosti a detaily, vzniklé díky době v které tento překlad vznikl)

 

 

Na staré fotce starší tlustá paní v pytlovité proužkované sukní, v obklopení několika přátel z nichž jeden nosí legrační kulaté brýle. Jako důchodci, kteří na chvíli opustili lavičku a přerušili krmení holubů. Již v mládí ji protivníci označovali veřejným nepřítelem číslo jedna a strašili s ní děti, přívrženci jí zase – s né menší zaujatostí – dali jméno “svědomí Ameriky”. Když byl pořizován tento snímek měla 60 let a pořád byla aktivní. Jmenovala se EMMA GOLDMANOVÁ.

Proč se stala anarchistkou? Koncem 19.století na západních hranicích carských států, kde se narodila v roce 1869 v průměrné židovské rodině, to nebyla nezvyklá volba. Ideje Národní Vůle se již totiž rozšířily mezi radikální inteligencí, Na následky “přímé akce” zemřel car Alexandr II, pořád si slibovali mnoho od “chození v lid”. Proto sedmnáctiletá Emma po přečtení Černýševského a Nekrasová opustila hodiny hudby a francouzštiny a také “odešla” vyrábět korzety a rukavičky do jednoho z petersburských závodů.

Byl to již tento kamínek, který spustil lavinu událostí podílejících se na jejím, bouřlivém, přímo dobrodružném životě? Nebo za to může hned následující krok – odjezd z “vězení národů” v roce 1886 do vysněné svobodné republiky Spojených Států a neobvyklé překvapení, když se ukázalo, že idealizovaná Amerika nesplňuje její představy? Možná, že ještě ne, možná tím kamínkem bylo teprve následující rozčarování, kdy hledající oporu a zajisté mučena nostalgií se Emma spěšně vdala – kdo ví, zda jen proto, že potkala zrovna člověka mluvícího rusky; k separaci totiž došlo právě tak rychle, jako ke svatbě.

Mladí lidé přizpůsobeni k “dospělé” skutečnosti jsou náchylní se domnívat, že ne oni, ale skutečnost by se měla změnit. Proto rádi akceptuji radikální ideologie, ačkoliv obyčejné dříve či později z nich vyrostou. Emmu následující životni zkušenosti utvrzovaly v přesvědčeni, že svět je zlý. Možná proto, že ji připadal zlý i svět nejbližších – rodina, od které Emma utíkala a která se zakrátko rovněž ocitla v Americe.

 

Goldmanová /v autobiografii /1//

“Někdy, když mně otec zbil, vyhýbala jsem se mu a nikdy jsem se k němu nehlásila; odpovídala jsem jen na otázky. Můj rodinný dům se změnil na vězení. Vždy, když jsem chtěla utéct, mne chytili a znovu nasadili pouta vyrobená otcem. Ze St. Petersburgu do Ameriky, z Rochesteru do manželství – to byly pořád obnovované zkoušky útěku.”

Zkoušela se také vracet, ale bez účinku. Některé z dalších návratů se ukázaly jako poslední a dvacetileté Emma plné vzpoury se ocitla v New Yorku. Je rok 1889. V New Yorku probíhá válka o osmihodinovou pracovní dobu, čte se Emerson, Thoreau a Whitman: Johann Most – anarchista, bývalý vyslanec Reichstagu – vyhlašuje projevy a vydává časopis “Freheit” /Svoboda/. Emma proto agituje se stávkou, diskutuje a mimo toho má milostné poměry s barevnými postavami anarchistického světa – se svým idolem Mostem, pocházejícího z té samé strany co ona a s o rok mladším Alexandrem Berkmanem, který s ruskou “vlčí vstupenkou” utekl až do Států. Vypadá to, že konečně našla svůj recept na život, nejen v politické činnosti.

Goldmanová /v autobiografii/

“Byla jsem jedna z nejzaujatějších a nejšťastnějších účastnic tanců. Jednou večer mě odtáhl bokem Sašův bratranec /Alexandra Berkmana/. Byl to mladý chlapec. S kamenným výrazem ve tváři, jako kdyby ni chtěl oznámit smrt soudruha, mi pošeptal, že se nesluší agitátorovi tančit. Alespoň ne s takovou bezstarostností. Nehodí se to k někomu, kdo může být zanedlouho významnou silou v anarchistickém hnutí. Moje lehkovážnost může jedině poškodit Zprávu. Dostala jsem vztek; z tak bezobřadného důvodu se plést do mého života. Řekla jsem mu, aby si hleděl svého, že mám dost stálého předhazování Zprávy. Nevěřím, že by Zpráva, která znamená krásný ideál, anarchii, osvobození, svobodu od konvenčnosti a předsudků měla vymáhat rezignaci ze života a radosti. Trvala jsem na tom, že pro naši Zprávu se vůbec nemusím stát jeptiškou, že by se nemělo naše hnutí měnit na klášter. Jestli by to tak mělo být, tak to nechci. Toužím po svobodě, po právu na autoexpresi a po právu každého na hezké a zářiči věci. To pro mne znamená anarchii a budu s tím žít na vzdory celému světu – na vzdory vězení, pronásledování, všemu. Ano, dokonce na vzdory odsouzení nejbližšími soudruhy. Rozzuřila jsem se, přímo jsem křičela. Obklopilo mne mnoho lidí. Potlesk se mísil s protesty že nemám pravdu, že přednější je především správa, že takhle činili mnozí revolucionáři, kteří nikdy nemysleli na sebe. Touha těšit se čímkoli, co odtáhlo někoho od linutí nebylo nic jiného, než úzký egoismus. Nejhlasitěji v celém zmatku hřměl Sašův hlas. Ten večer jsem již netančila.”

Blíží se rok 1892. V době stávky v Pittsburgu se po dělnících střílelo a zodpovědný za to byl Henry Clay Frick z Carnagie Comp., který odmítl jejich postuláty. Pro Emmu bylo vše jasné – nadešel čas činů. Revoluční slovo se musí stát tělem. Do Pittsburgu jede její nejbližší společník a přítel Alexandr Berkman.

Berkman /vzpomínky /2//

“Otevírají se dveře Frickovy kanceláře vlevo od sekretariátu a když se v nich objeví barevný pracovník, nachvilku se mi před očima objeví v pokoji sedící, černobradá, dobře oblečená postava. “Pan Frick je zaneprázdněn. Nemůže vás teď přijmout” – říká černoch, vracejíc mi mou vizitku. Beru si vizitku, schovávám ji do aktovky a volně odcházím ze sekretariátu. Jenže pak prudce změním směr, procházím brankou rozdělující žadatele od úředníků a odstrkuji žasnoucího úředníka. Vcházím do kanceláře nacházející se na levé straně a stojím přímo před Frickem.

Na chvíli mne oslepuje světlo procházející oknem. Při vzdálenějším konci stolu se nachází dva lidé. “Fri…” začínám. Jeho zděšený pohled mi bere slova. Je to zděšení někoho, kdo si uvědomuje že stojí před smrtí. “Pochopil” putuje mi myšlenkami. Rychlým pohybem vytahuji revolver. Zvedajíc zbraň vidím, jak Frick oběmi dlaněmi mačká obruč židle a pokouší se postavit. Mířím na jeho hlavu – říkám si, že může mít neprůstřelnou vestu. Když mačkám kohoutek, rychle zděšením odvrací tvář. Střílím. Vysoký pokoj odpovídá ozvěnou dělového výstřelu. Slyším ostrý pronikavý křik, Frick klečí a opírá si hlavu o obruč židle.

Jsem klidný a vyrovnaný, sleduji pozorně každý jeho pohyb. Leží, hlavu a ramena má pod velkým křeslem, nehýbe se a nevydává sebemenší zvuk. “Nežije?!” – musím se přesvědčit. Dělí nás nějakých osm metrů. Dělám několik kroků v jeho směru, když se na mně najednou vrhá ten druhý člověk, na kterého jsem zapomněl. Bojuji, abych se dostal z jeho obětí. Vypadá malý a štíhlý. Nechtěl jsem mu ublížit, nic proti němu nemám. Najednou slyším křik: “Vrahu! Pomoc!” Srdce se mi nastavilo, když jsem si uvědomil, že to křičí Frick. ŽIJE! Odhazuji na bok cizího muže a střílím, na plazícího se Fricka. Muž mě ale uhodil do dlaně a já netrefil. Zápasíme a válíme se po celém pokoji. Pokouším se ho ze sebe shodit, nacházím místo mezi jeho ramenem a tělem, tisknu revolver k jeho boku a mířím na Fricka, který se schovává za křeslo. Zmáčknu kohoutek. Je slyšet třesk, ale ne výstřel! Chytám cizince za krk, pořád mne nechce pustit, když v tom mě něco těžkého uhodilo do zátylku. Prochází mnou ostrá bolest. Sesouvám se na zem a mám takový pocit, že mi zbraň “vypadla z ruky.

“Kde je kladivo? Tluč ho truhláři!”, v uších mi hučí šum mnoha hlasů. Celý bolavý se pokouším postavit. Drtí mne tíha mnoha těl. Co je to? Frickův hlas! Žije!?… Plazím se ve směru toho hlasu a táhnu za sebou své protivníky. Husím z kapsy vytáhnout dýku… mám ji! Několikrát bodám toho člověka, který leží u okna, do nohy. ! Slyším, jak Frick křičí bolesti – rozléhá se mnoho výkřiků, ozvěna kroků, někdo mne táhne za ruce, kroutí mi je a zvedá mne ze země. Obklopuje mne dav policistů, úředníků, dělníků v montérkách. Nějaký policajt zvedá mou hlavu za vlasy a můj zrak se setkává se zrakem Fricka. Stojí přede mnou držen několika lidmi. Jeho obličej je šedý jako popel, na černé bradě mé červené skvrny a z krku mu teče krev. Na chvíli mám pocit (jako bych se styděl, ale hned za chvíli se objeví zlost za takové city hanebné pro revolucionáře. S výzvou nenávisti se mu dívám, do obličeje.”

Kdyby nebylo Emmy, Berkman by neměl z čeho střílet. To ona si vydělala peníze na revolver jako prostitutka.

Goldmanová /l928 v dopise pro advokáta Artura Legnarda Bossa /3// .

“Mé spojeni s Berkmanovým činem a náš poměr určuje leitmotiv čtyřiceti let mého života /které uplynuly od té doby/. Svojí cestou – je to osa, kolem které je postavena moje historie. Nemáš pravdu, když soudíš, že jen “lidský reflex dívčího srdce” mne nutil k tomuto desperátskému činu. Byla to mé hluboce pobožná horká víra, že cíl světí prostředky. Tehdy byl mým cílem ideál lidského bratrství. Jestli se ve mně od té doby něco změnilo, tak v žádném případě ne můj ideál. Změna se týče spíše vědomí faktu, že nádherný cíl nesvětí všechny prostředky.”

22-letého Berkmana, odsouzeného na dvaadvacet let vězeni, odsoudili skoro všichni – dokonce většina jeho vlastních společníků. Část odia připadá i na Emmu. Odvracejí se od ní lidé, jí do té doby nejbližší.

Musí se odstěhovat a spát v parcích, potom, narazila na dům umělecké bohémy zvaný “cikánská republika”, nemocná z vysílení konečně končí u rodičů v Rochesteru. Jenže na to, aby se stala znovu “pořádnou židovskou dívkou” je rozhodně pozdě.

Emma je již někým v barevném, pulsujícím životem, anarchistickém světě. Přáteli se s jeho hlavními postavami -Voltairine de Cleyre, Williamem Owenem, Benjaminem Tuckerem. Organizuje příjezd Petra Kropotkina do Ameriky, Řeční a agituje proti vojně o Kubu se Španělskem a pro interupci. Rodinné pouto, tradice, buržoazní morálka – fuj! Pryč s konvencí! Ať žije svoboda v každé oblasti!

Rok tráví ve vězení za “pobuřování ke vzpouře”. Trest si odpykala jako ošetřovatelka ve vězeňské nemocnici. Jezdí do Evropy, přednáší o anarchismu a poslouchá první výklady Freuda. Kontaktuje se z nejvýznamnejším italským anarchistou – Enricem Malatestou. Získává také kvalifikaci ošetřovatelky a porodní asistentky. Teď již osobně může pomáhat při zabíjení nenarozených. Železná důstojnost. Shoda slova a činu, “teorie a praxe… Při tom všem znovu několikrát zkouší dřívější uvolnění Berkmana. Bezvýsledně. On je taky jeden z těch, co se tak lehce nezlomí – nesouhlasí z odsouzením, svého činu; to byl důvod zmírněni trestu.

V roce 1901 se historie opakuje – Leon Czogosz zabil prezidenta McKinleye a Emma, dokonce i proti Berkmanovu postavení, stoji v raně “ideového vraha”. A znovu z toho nese následky. Útočí na ni celý americký tisk, považují ji jako symbol zla. Emma tráví několik ve vězení a po odchodu se musí skrývat pod příjmením Smithová. Její tvář není všeobecně známa, může proto pracovat jako ošetřovatelka a po nějaký čas dokonce jako překladatelka v nóbl salonech, kde se zrovna přijímají umělci ruského divadla, kteří si podmaňují Ameriku – Orlienew a Nazinová.

Když v květnu 1906 po čtrnácti letech vězení /z toho deset v izolaci/ jde Berkman na svobodu, je Emma již redaktorkou měsíčníku “Mother Earth” /Matka Země/, který sama založila a propaguje v něm ideje “anarchismu”. Zkouší být spolu, ale 37 letá žena dobře ví, jak může být atraktivní pro Sašu, který si pamatuje obraz třiadvacetileté. Svazek těl nevydržel zkoušku času.

Nikdy vlastně nebyl úplný. Od začátku si, jako pravý anarchisté, oba dovolovali svobodu v této oblasti. Avšak svazek duchovní se udržel až do konce, i když na těžce srozumitelných pravidlech.

Berkman /1929 v dopise pro Emmu/

“Ty a já předvádíme všechny rozdíly, které existují mezi mužem a ženou. Dokonce i v těch politických a společenských věcech, ve kterých se někdy shodneme naše shoda vyplívá z celkového rozdílu pohledu, někdy přímo naopak.”

Emma a Saša se společně zúčastňují mezinárodního anarchistického hnutí, píši, reagují, přednáší proslovy, shodně bojují se zlem, kterým je jejich slovy také účast Ameriky ve velké válce. Protestují a agitují proti odvodu. V červnu 1917 jdou oba do vězení /jednotlivě/. Oznamují jim deportaci.

Goldmanová a Berkman /Ellis Island 19. prosince 1919 v dopise přátelům/

“Dnes odpoledne nám řekli, že se musíme připravit, protože každou chvíli můžeme být odesláni. A proto je to naše poslední možnost, aby jsme si s Vámi promluvili ještě když jsme na americké půdě. Nevíme, kde nás hodí síla reakce. Nezávisle na tom, kde to bude, my budeme pracovat dále, až do posledního dechu, žijeme v těžkých, ale nádherných časech. Před námi je velký čin. Nechť každý z vás může odevzdat to, co má nejlepší, ve své bitvě, poslední velké bitvě mezi svobodou a otroctvím, blahobytem, a bídou, hezkým a ohavným. Neztrácejte naději milí soudruzi. Naši protivníci bojují na špatné pozici. Oni patří k umírající minulosti. My k zářící budoucnosti.”

Emmu a Alexandra deportovali do kraje, kde podobné rčení bylo znárodněno. Vydávají se tedy k zářivé budoucnosti.

Goldmanová /v autobiografii/

“Sovětské rusko ! Země svatá, zázračný lide! Zosobňuješ naději lidskosti, jen tobě je psáno odkoupit lidský druh. Přišla jsem, abych ti sloužila, milovaná maminko. Přitiskni mne ke tvým prsům, dovol mi vnořit, se do tebe, smísit mou krev s tvojí, najít své místo v této hrdinské válce a dát ze sebe vše.”

Euforie?

Goldmanová /v autobiografii/

“A přece jsem se nemohla celkové uvolnit od nějakého nemilého pocitu, který se často zjevuje, když je člověk v temnotě sám. Ze všech sil jsem se snažila překonat to, pohybovala jsem se jako lunatik v zakletém prostoru. Někdy jsem jen sestupovala na zem, napůl probuzená nějakým surovým hlasem, nebo odstrašujícím pohledem. Všimla jsem si tlumené svobody slova na zasedání Petrohradské rady, na které jsme byli pozváni, otevřeně, že v jídelně ve smolném, bylo členům partie podáváno víc jídla a že bylo lepší – a také mnoho jiných projevů nespravedlnosti a zla. Speciální nemocnice pro komunisty, moderní a pohodlné a také jiná pracoviště, na kterých chyběly nejnutnější léky a základní vybavení. Třicet čtyři různých stupňů živnostních důvodů /v údajném komunismu !/ – a také trhy a obchody pro privilegované, ve kterých kvete obchod s máslem, vejci, sýrem a masem.”

Je nad čím přemýšlet… A bude toho čím dál víc. Také díky jistému neobvyklému pozvání.

Goldmanová /v autobiografii/

“Leninovo auto jelo šílenou rychlostí ucpanými ulicemi. Vjelo na Kreml vyhýbajíc se všem hlídkám, bez vyrušování otázkami o propustku. Před jednou z památných budov, která stála v ústraní, nás poprosili, abychom vystoupili z auta. U výtahu stál ozbrojený hlídač, který beze slova otevřel dveře výtahu, zavedl nás dovnitř, potom je zavřel zevnitř a schoval klíč do kapsy. Uslyšeli jsme křičet naše příjmení jedním vojákem v přízemí. V následujících patrech se stejně hlasitý křik opakoval. Celý zbor oznamoval náš příchod, podle toho, jak výtah pomalu jel nahoru. Nakonec si hlídač zopakoval celou proceduru otvírání a zavírání výtahu a potom nás slavnostně zavedl do velkého salónu oznamujíc: Tavarišči Goldmanová a Berkman.

Poprosili nás, abychom chvíli počkali, ale uplynula necelé hodina, než skončila celá ta ceremonie uvádění nás před tvář nejvyššího. Konečně se otevřely masivní dveře. Stáli jame na prahu: a čekali na další znamení v této divné ceremonii.

Dvoje oči na nás pronikavě, upřeně hleděly. Lenin – člověk nejvíc na světě zidealizovaný a stejně tak nenáviděný a hrůzu budící nás zasypal otázkami : Amerika, tamní politická e ekonomická situace, šance na revoluci a nejbližší době, jsou doopravdy anarchisté tak aktivní, jak by na to poukazoval náš nedávný proces? Vlastně si přečetl texty našich výstupů u soudu.

‘Vynikající řeč! Zřetelná analýza kapitalistického systému, dokonalá propaganda! A vy, soudruhu Berkmane, jakým musíte být. organizátorem! Mnoho jiných anarchistů u nás zastává vysoké funkce. Všechny cesty jsou pro ně otevřené, jestli s námi chtějí spolupracovat jako praví ideoví anarchisté. Myslíte na to, co by jste chtěli dělat? Jste ideoví anarchisté. Vidím to ve vašem rozhodnutí ve věci války, po tom, jak jste bránili prosinec a bojovali jste o naši věc, vidím to ve vaší víře v sověty. Co by jste chtěli dělat?

Saša se vzpamatoval jako první. Řekl, že je pyšný, že Lenin tak vysoce hodnotí jeho společníky, ale proč jsou anarchisté v sovětských věznicích?

‘Anarchisté?’, přerušil ho Iljič, ‘to je nesmysl. Kdo vám to napovídal? Takové žvásty a jak jste tomu mohli uvěřit? Je pravda, že ve věznicích máme bandity a machnovce /4/, ale né ideové anarchisty.’

‘Představte si,.’ připojila jsem se, ‘že kapitalistická Amerika rozděluje anarchisty na dvě kategorie: filozofy a zločince. Ti první jsou tolerováni v nejvyšších vládních kruzích; jeden z nich zaujímá dokonce vysokou pozici mezi poradci ve Wilsonově administraci. Druhá kategorie, do které mám tu čest patřit, je pronásledována a často vězněna. Vaše rozdělení mi připadá stejně umělé. Nemyslíte?’

Lenin odsekl, že mé rozumování je neslušné. Učinění takových závěrů z různých předpokladů je čistým matením hlavy. Svoboda slova je buržoazní pověra, něco jako náplast proti bolesti, která se přikládá na tělo společnosti prožrané nemocemi. Hospodářské štěstí mluví v dělnické republice hlasitěji než slova a její svoboda má významně pevnější charakter. V tomto směru směřuje diktatura proletariátu. Teď se ovšem setkává s velkými problémy, ze kterých je nejvážnější chlapská opozice. V obecné situaci celé to mluvení o svobodě je jen pokrm pro reakci snažící se zničit Rusko. Jen bandité jsou vinní a musí být drženi pod zámkem.`

Saša doručil Leninovi rozhodnutí konference anarchistů a podtrhl, že naši Moskevští soudruzi jsou přesvědčeni, že uvěznění anarchisté jsou ideovci a ne bandité.

Lenin si vzal dokumenty a slíbil, že je přednese na následující schůzi strany. Řekl, že budeme informováni o učiněných rozhodnutích, ale tak či onak je to maličkost, kterou by se žádný opravdový revolucionář neměl zabývat. Já jsem ale řekla, že nemůžu spolupracovat s režimem, který pronásleduje anarchisty nebo kohokoliv jiného výhradně kvůli přesvědčení. Ještě víc děsivější jsou však projevy zla. Popsala jsem některé z nich. Odpověděl, že k tomu přihlíží s buržoazní sentimentálností. Diktatura proletariátu vede válku, na život a na smrt a nemůže si dovolit stavět druhořadé věci na stejnou úroveň. Rusko u sebe, i zahraničí, provádí velké věci. Rozdělává světovou revoluci. A já si tady rozdírám oděv nad nějakým drobným, pouštěním krve. To je absurdní a musím to překonat.

“Udělejte něco,” poradil, “to bude nejlepší způsob pro získáni rovnováhy revoluce.” Napadlo mne, ze Lenin může mít pravdu. “Začnu hned teď, řekla jsem, “chtěla bych zorganizovat v Rusku nějaký svaz přátel svobody v Americe, aktivní organizaci, které souhlasí s válkou Ameriky o svobodu, tak jako to dělali v Americe přátelé svobody, kteří souhlasili s válkou Ruska s carským režimem.”

Lenin se celou dobu nehnul ze svého místa, ale teď z něj vyskočil.

“To je vynikající nápad!” zakřičel. Zařehtal se a mnul si ruce. “Dokonalý konkrétní návrh. Musíte ho hned realizovat. A vy, soudruhu Berkmane, v tom pomůžete?”

Saša odpověděl, že jsme již prodiskutovali tuto otázku a vypracovali jsme podrobnosti našeho plánu. Mužeme začít hned, pokud budeme mít nezbytné zařízení.

Lenin nás ujistil, že to není žádný problém. Dostaneme vše i kancelář, tiskárnu, kurýry a potřebný kapitál. Musíme mu poslat pracovní plán výdajů. Touto věcí se bude zabývat třetí mezinárodní. Poskytne nám všechnu pomoc. Je to vhodný kanál pro realizaci takového přesvědčení. S úžasem, jsme se podívali na sebe a na Lenina. Společně jsme začali vysvětlovat, že naše námaha bude účinná jen tehdy, když : nebudeme ve spojení s z žádnou bolševickou organizací, Musíme to” udělat podle svého. Známe Americkou psychiku a víme, jak udržet tuto práci nejlépe. Ale než jsme stačili říct něco víc, objevil se náš průvodce, stejně nenápadně jako když zmizel a Lenin nám podal ruku na rozloučenou.”

“Nezapomeňte mi poslat pracovní plán!” zavolal za námi.

Teď jsem si byla jistá, že věděl o všem, co se děje v Rusku. Zda nás taky nahne nebo zlomí? Tomuto nebezpečí by se nedalo uniknout, kdyby jsme udělali první falešný krok přijmout komiternu. Chtěli jsme hodně pomoct Rusku a pokračovat boj o osvobozeni Ameriky, boj kterému jsme. svěřili nejlepší léta našeho života. Jenže odevzdání se pod kontrolu kliky by znamenalo zradu celé naší minulosti a úplnou rezignaci nezávislosti. Napsali jsme to Leninovi i s podrobným náčrtem. našeho planu, který připravil Saša.”

Revoluce a její tvůrci postupně odkrývají své pravé tváře. Emma je v neshodě. Pro její štěstí tu revoluci neprovedli anarchisté. A proto to není tato revoluce. Měla být svoboda, všechno co je hezké a zářící je otroctví, bída a černý teror…, ale idea zůstala správná.

Berkman ji drtí za sentimentálnost a měkkost. Až do doby povstání v “tvrzi” revoluce – Kronštadtu /1921/.

Goldmanové /v autobiografii/

“Kronštadtská kanonáda se táhla bez přestávky deset dnů a nocí, když pak ráno l7. března náhle ztichla. Ticho, které nastalo nad Petrohradem bylo více děsivé, než nekonečná přestřelka minulou noc. Ticho drželo všechny ve smrtelné nejistotě. Za žádnou cenu jsme se nemohli dozvědět co se stalo a proč bylo střílení přerušeno. V pozdní odpoledne napětí ustoupilo zděšení. Kronštadt byl podroben, desítky tisíc lidí zabitých, městem protékala krev. Hrdinští námořníci a vojáci bránili své pozice do poslední chvíle. Ti, kteří neměli tolik štěstí, aby zemřeli ve válce se dostali do rukou nepřítele a byli rozstříleni, nebo vysláni, na pomalé mučeni do mrazivých, nejhlouběji na severu zapadlých rajónů Ruska. Byli jsme překvapeni. Saša, ve kterém se zlomily zbytky víry v bolševiky, se zoufale toulal po ulicích. Mé tělo bylo jako z olova a v každém nervu jsem cítila nepopsatelnou únavu. Seděla jsem bezmocné a hleděla do tmy.

Příští ráno, 18. března, pořád ještě omráčená spánkem, který mi těch sedmnáct dnů. chyběl, jsem vyskočila na nohy, kvůli zvuku kroků mnoha noh. To při doprovodu orchestru, který hrál vojenské melodie, pochodovali komunisté a zpívali internacionálu. Ta melodie kdysi pro mně zněla radostně, dnes mi připadala jako pohřební píseň pro lidskou naději.”

Likvidace zbytku legálních anarchistických organizací v celém kraji, zatýkání a pronásledování anarchistů dovršují míry.

Goldmanová /v autobiografii/

“První věc, kterou jsme udělali po našem návratu do Moskvy, bylo podepsání protestních listů pro sovětskou vládu, potupující konsekventní taktiku likvidace, našich lidi.”

Udělali jsme to, i když si Saša, stejně jako já, byl plně vědom toho, že protesty několika aktivistů, kteří jsou ještě na svobodě, jsou v Rusku úplně nemožné. Na druhé straně nebylo možné očekávat jakékoliv skutečné akce ze strany sovětských mas, i kdybychom- k nim stačili dorazit. Léta války, vnitřních konfliktů a utrpení oslabili jejich sílu a teror je utišil a přinutil k subardinaci. Naše naděje, jak zjistil Saša, je Evropa a Spojené Státy. Nadešel čas, aby se dělnici za hraničeni dozvěděli o hanebné říjnové zradě. V každém, kraji probuzené svědomí proletariátu a také jiných liberálních a radikálních elementů se musí změnit v mohutný křik protestu proti pronásledováni za přesvědčeni, Jedině to může zadržet ruku diktatury. Nic víc!”

Emma a Alexandr se rozhodli opustit Rusko. Vyjíždějí 1.12.1921.

Goldmanové /v autobiografii/

“Ve vlaku zatínám pěsti na držáku zamrzlého okna a zatínám zuby, abych zadržela slzy.”

Začíná další kapitola. Ze začátku je žádná země nechce vpustit. V Lotyšském, vězení čekají, až švédský premiér vyjádří souhlas k jejich přijetí. Potom, po několika měsících, se ze švédska vydávají do Berlína. Za Emmou přijel její švédský milenec – Artur Swenson.

Berkman /Nicea 1931 v dopise pro Emmu/

“Sex odehrával velkou roli v tvém životě a tvé kniha /autobiografie “Living my Life”/ by nebyla kompletní, kdyby to neodrážela. Opravdu jsem přesvědčen, že sex u žen odehrává v lásce mnohem větší roli, než u mužů. Také si myslím, že u některých žen, které působí ve veřejném životě /spisovatelky, básnířky atd./ zásadní motiv jejich činnosti určuje jejich silný pohlavní pud.”

Goldmanové /Paříž 1931 v dopise A.Berkmanovi/

“Souhlasím s tebou, co říkáš o sexu jako o síle více dominující u žen než u mužů.” Společné duše, nebo raději ideály, se znovu ukázaly důležitější, než krátkodobé společné tělo. Swenson mizí z Emmina na života. Po i ruských zkušenostech mají Berkman a Goldmanové také společné pocity poselství. Alexandr, který se dostal do Německa ilegálně jako “doktor Schmidt”, se “stal sekretářem a pokladníkem výboru pro ochranu politických vězňů v Rusku a redaktorem bulletinu fondu ochrany, píše knihu “Bolshevik myth” /Bolševický mýtus/, je organizátorem odjezdu jednoho člověka do Ruska, který objíždí tamní tábory a vězení, zbírá dopisy, zápisky, které byly vydány později v jiné – první /rok l925!/ toho roka – knize “Letters from Russian prisons” /Dopisy z Ruských vězení/

Emma taky píše vzpomínky – “Mé dva roky v Rusku.” Jenže když vydavatel změnil titul na “Mé překvapeni Ruskem” je rozhořčená, protože to může sugerovat, že úplně odmítá revoluci. To je pro Emmu strašné – objevit se v jedné řadě s papežem a reakcionáři. Ona je přece pro pokrok! Jistě, ale pokrokáři jsou zahleděni do Ruska. V roce 1924 se cesty anarchistické dvojice rozcházejí. Saša zůstává v Berlíně a Emma odjíždí do Anglie zdemaskovat “Bolševický mýtus.” Sysifofská práce. Setkáni, které bylo věnováno ochraně politických vězňů v SSSR se nepovedlo. Herbert G. Wells nepřišel, protože odjel na vesnici si odpočinout, George B. Shaw neodpověděl na pozvání a Rertrand Russel nakonec odešel překvapen, že to není prosovětské setkání.

Goldmanové /Londýn 1925 v dopise Alexandrovi Berkmanovi/

“Angličané jsou tak lhostejni, zatraceně se koncentrují na sebe tak, že je nic nevzrušuje. Rozeslali jsme naši výzvu. Dodnes jsme sebrali jen jeden funt!”

Emma se vdává, bere si skoro šedesátiletého vdovce Jamese Coltona. Asi by se divila, kdyby jí někdo vytýkal její narušení pravidel. Svazek dvou lidí, jejími slovy, sankcionizuje lásku, a ne jakákoliv instituce. A tedy “manželství” s Coltonem je čistou fikcí, jenže se hodí, protože jí dává anglické občanství a pas. Narozdíl od Berkmana má Emma zajištěnou svobodu pohybu a proto možnost širší činnosti. Něco je ale v nepořádku.

Goldmanová /Londýn l925 v dopise Alexandrovi/

“Když žena dosáhne určitého věku,tak víc než muž někoho potřebuje a zjišťuje, že je to nemožné. To je její tragédie.”

Goldmanová /Londýn 1925 v dopise pro Franka Harrise/

“Ta “zvláštní věc”, jak říkáš, je tragédií všech osvobozených žen, taky mojí. Pořád jsme zakořeněné v dávné půdě, i když žijeme s vizí budoucnosti a toužíme být svobodné a nezávislé. Je to stesk za splněním, kterého dosahuje dost málo současných žen, protože většina dnešních mužů také věží svými kořeny v dávných tradicích. Oni chtějí také víc ženy jako své ženy a matky, než milenky a přítelkyně. Moderní žena nemůže být ženou a matkou v dávném významu a nový způsob ještě nevynalezly, to znamená způsob, jak být ženou, matkou, přítelkyni a zároveň si zachovávat svou svobodu. Zda to kdykoli zastoupí? Život pro většinu z nás je jedna velká pohroma.”

Goldmanové /Londýn 1925 v dopise Alexandrovi/

“Je jasné, že žádná práce nenaplní život, vždy je potřebná láska a přátelství. Ale někteří z nás dokážou nalézt chvíli zapomnění v tom, co dělají nebo chtějí dělat.”

Chvíle zapomnění? Zvenčí zůstává Emma vždy stejná – neohnutá, neustrašená bojovnice za slušnou věc, ideální hrdinka z budoucích anarchistických učebnic, pro děti.

Odjíždí do Kanady a třící bídu z nouzí se oddává činnosti propagandy, jezdí přednášet, organizuje akce za osvobození Sacca a Yanzettiho /anarchisté obžalovaní v USA z vraždy a v procesu odsouzeni k trestu smrti/. Její nejbližší člověk, který se mezitím svázal a ženou mladší o třicet let a – ó hrůza – která pochází z maloměšťácké rodiny jménem Emmy Ecksen, zhořklý, topící se v dluzích a žijící v neustalém, strachu z deportace, sleduje její námahu z daleké Francie.

Berkman /St. Cloud v dopise pro Emmu/

“Nemyslím si, že bys měla litovat odjezdu do Kanady. Není čeho litovat. Ale myslím, ze ses přesvědčila, že naše hnuti je mrtvé, že nikdy nebylo doopravdy dost živé a že v Kanadě pro tebe není místo. Osobně dokonce nevěřím, že bys měla takové místo v USA, nebo vůbec kdekoliv jinde.

Je to tragické a vím, co to pro tebe osobně znamená. Ale ty jsi příliš velká idealistka. V dopisech pro mne a pro jiné nacházíš mnohem více zdůraznění tragického aspektu této situace a jestli jde o tebe osobně, než o anarchismus nebo anarchistické ideje a propagandu. Vím, jak velká je tvá tragédie. Ale ta druhá tragédie je ještě větší. Mnohem, mnohem větší. Zdá se mi, že na světě není místo pro propagandu idejí anarchismu, alespoň ne v této chvíli. Je to jen konsekvence faktu, že taková potřeba neexistuje. Něco je v nepořádku, bud s našimi idejemi /možná se nehodí do života/, nebo s metodami naší propagandy v posledních čtyřiceti letech. V každém případě, jestli nemáš masové mítinky, tak to není tvá vina. Vina leží mnohem hlouběji. Shrnuto – to že tam zůstáváš nemá žádný smysl. Proč pokračovat v práci, která k ničemu neposlouží? Dokonce ti nezajistí udržení. Jsem tedy pro to, aby ses co nejdříve vrátila.”

Emma se vrací. Chce napsat autobiografii. Již ten nápad jí pomohl žít, neboť dostala od vydavatele sedm a půl tisíc dolarů. Kupuje si letní, dům v St. Tropez, kde tráví čím dél víc času pracujíc na knize. Přes dva roky tvoří dávné situace, obkresluje – úpřimně jak se zdá – dávné bezpodmínečné nadšení a barevné koleje svého osudu. Berkman je ovšem, v situaci, kterou mu nikdo nezávidí – bez peněz, bez občanství, s neurotickou, chorobnou žárlivostí /jak se ukázalo/ k Emmě, zápasí s teoretickými problémy anarchismu. Pracuje totiž nad knihou “ABC anarchistického komunismu”, luští anarchistické kvadratury jak usmířit svobodu s nutnosti její obrany, nezávislost s existenci policie, metody násilí a právy jednoty. Emma mu v tom pomáhá.

Goldmanová /St. Tropez 1928 v dopise Alexandrovi/

“Asi bys chtěl byt na jejich /Tolstého a Gándhího/ místě. Dělám to s emocí! Myslím si, že násilí v každé formě nikdy nepřineslo a pravděpodobně nikdy nepřinese konstruktivní výsledky. Jenže rozum a znalost života mi říká, že změny budou vždy násilně. Chci, jak to bude možné,vyloudit nutnost užití násilí. Chci, aby byla revoluce chápána raději jako proces přestavby, než jak jsme to mysleli doteď -zničení.

A na otázku jak? má diplomatickou a pro anarchistku důstojnou odpověď: “To ukáže život!”

Její život však popírá správnost anarchistických představ co nejméně v jedné věci – v lásce.

Goldmanová /St. Tropez 1929 v dopise Alexandrovi/

“Moje neštěstí je v tom, že nedokážu nikdy milovat se zavřenýma očima. Mám dost rozvinutou intuici a velmi rychle jsem dokázala prohlédnout své muže skrz na skrz. To byla má tragédie, ale také radost, neboť soudím, že je potřeba hlubší lásky a vyššího poznáni, abychom milovali mimo těch vad, které milujeme. A proto tě budu milovat do posledního dechu. Rozumíš té situaci můj skaute?

Vždycky jsem chtěla, abys měl svůj vlastni život, takový, který ti vyhovuje. Neříkám, že mě vždy uchvacovaly jisté věci ve tvé životě, ale je to tvůj život a nechci se do něj plést ani ho měnit, dokonce i kdybych, mohla. Jestli jde o tvůj pobyt zde, můj milý, tak bys měl udělat to, co je podle tebe nejlepší. Nebudu tě svazovat. Přiznávám se, že bych se hodně těšila, kdybys zůstal co nejdéle, ale nechci, aby to bylo za cenu bolesti Emmy /Eckstein/ nebo kohokoliv jiného. Čím jsem starší, tím mám menší chuť dělat bolest. Samotný život je dostatečně bolestný!”

Goldmanové /Bad Eilsen. Německo 1930 v dopise pro H. Alsberga/

“Mohla bych bydlet v jednom domě s Emmy Eckstein celá léta, toho jsem si jistá. Ale nevím, jaké by to bylo mít Sašu a jí. Budu muset působit jako zprostředkovatel, ne poprvé v životě, vůči mužům, které jsem milovala a kteří měli jiné ženy.

Vypadá to, že mým osudem je připravováni mých milenců pro jiné ženy a potom vystupování v roli svěřovatelky těchto žen. To je teprve ironie, co?”

Berkman /Nicea 1932 v dopise pro M. Eleanor Fitzgerald/

“Mohl bych ušetřit peníze” kdybych bydlel s Emmy a Emmou v St. Tropez, ale atmosféra, jakou vytváří Emma G. je k nevydrženi. Krátká návštěva je ještě OK, ale nic není nad krátkou návštěvu, to je záležitost charakteru Emmy G., má drahá, s mírou uplynutí, ten se nelepší. Je nepříjemné to psát, ale každý, kdo tady pobyl nejméně týden si stěžuje na to samé. Emma G. diktuje, vměšuje se a dokáže člověku znepříjemnit život, nemluvíc nic, na co by bylo možné zareagovat vhodně ostře. A nejhorší je, že si to,sama neuvědomuje. V určitých problémech je velikou ženou, ale život v její blízkosti je přímo nemožný. Je to otřesné, ale je to tak. Dokonce, když ji navštěvuji sám, nemůžu to dlouho vydržet.”

Vydaná autobiografie Emmy nezlepšuje její samocítění, ani nepřináší vytouženou finanční nezávislost. Cesta nad tisícistránkovou, vhodné reklamy pozbavenou knihu nevzbouzí širší zájem. Svět na počátku 30. let nepatřil na stranu anarchismu.

Berkman /St. Tropez 1931 v dopise pro Emmu/

“Opravdu to vypadá na to, že není nic, takového jako pokrok. Jsou změny a to také ne vždy k lepšímu. Ale opravdový pokrok? Kde je, a co dala celá ta práce radikálů, revolucionistů, anarchistů atd?

Svět je plný podobných /konzervativních a reformistických/ lidí. Je možné to změnit, nebo je všechny zabít, jak to dělají bolševici, nebo jim dovolit /postupně/ vymřít a současně vychovávat nové pokolení, v bolševismu. Nebo anarchismu. Ale byla by to výměna starých dogmatů, upozornění a předsudků za nové, což fakticky dělají bolševici. A co by nevyhnutelně dělali anarchisti, kdyby měli vládu, dokonce vládu nad systémem, výchovy v takových ekonomických podmínkách, ve kterých by život jedince záležel na jeho postavení, jako např. v podmínkách syndikalismu? Takže, kde je řešení? Opravdu nevidím, žádné řešení, možná se objeví nějaké během, nejbližšího milionu let.”

Goldmanová /Paříž 1931 v dopise Alexandrovi/

“Já jsem taky došla k závěru, hořkému závěru, že léta našeho úsilí nepřinesla mnoho. A že masy jsou opravdu beznadějné, jestli jde o pravdivou svobodu a pokrok. Problém je v tom, že uznání existence faktu neulehčí smíření a ním.

Takže víš můj milý, i když jsi vypověděl mé nejskrytější myšlenky, ten tichý hlas ve mně neutichne, hlas který chce křičet proti lidskému neštěstí a nespravedlnosti na světě. Svůj stav můžu porovnat se stavem někoho, kdo trpí na nevyléčitelnou nemoc. Vím že není takové místo, kde bych mohla najít oporu a znovu sdílet osud našich lidí, kteří pokračují ve válce o osvobození. A přesto se chytám této naděje jako topící břitvy. Ve skutečnosti, můj milý, ty děláš to samé. V posledním dopise píšeš, že jestli budeš muset odtud odjet, odjedeš do Španělska. Víš stejně jako já, že bys tam nemohl nic dělat. Ale mimo to chceš jet, protože chceš být blízko působení našich soudruhů a – jak je to jen možné – cítit se jedním z nich. To nemá cenu Sašo. Oba jsme byli v boji moc dlouho na to, aby ses uspokojoval šedou existencí. A taky oba víme, jak málo jsme toho dosáhli v minulosti a jak málo toho po sobe zanecháme.”

Tehdejší Paříž je plná reprezentantů “ztraceného pokolení”. Víno, přelétavé románky, dlouhé noční diskuse vtahují mnoho Amerických rodáků Emmy. Ale ona a Berkman patří do jiného světa. Pobyt v Evropě pro ně není hra, ale nezbytnost. Nemohou taky, jako ostatní, v době hlubokého splínu šáhnout na šekovou knížku. Berkman se utěšuje tím, že v Rusku bylo hůř, ale to není velká útěcha.

Goldmanová /Paříž 1932 v dopise Alexandrovi/

“Vypadá to na to, že se nikde nehodím, dokonce ani do našich vlastních řad a už určitě ne do žádných jiných. Nebylo by to určitě tak hrozné, kdyby mně pořád netrápila potřeba působení. Jsem v nejhorším stavu od let zmatku. Ne dost, že se ani nemůžu, ani nechci, dát vtáhnout do matného proudu davu. Ještě ke všemu se cítím všude cizí.”

V březnu 1932 se Emma dozvídá, že má na kontě 387 dolarů. To je nic. Je třeba působit, mluvit, křičeti lak jako by chtěla sebe samu přesvědčit, že existuje. Znova série přednášek – Německo, Skandinávie.

Šílený a neskutečný nápad – rozhovor s Hitlerem /”Samozřejmě bych musela vystoupit pod mým solidním příjmením “Colton””/…. Anglie.

Goldmanová /Londýn 1933 v dopise Alexandrovi/

“Jsem tak unavená válkou a větrnými mlýny, že jsem se rozhodla dnes zůstat doma, abych ti napsala a zašila si své kalhotky. Všechno se tak ničí, když jsi in rout /na cestě/ a protože nemám peníze, abych si koupila nové věci, musím usednout, abych dala staré hadry do pořádku. Ale nejdřív samozřejmě ty. Tak můj drahý, i když je mi to těžké přiznat, ba i před sebou, začínám soudit, že mé nadšení a spíše očekávaní, které se tentokrát zdály být bližší splnění, vypadají znechucující. Tak jako před osmi lety, nechybí my společenská setkání. Mohla bych tady žit měsíce bez utrácení za jídlo. Ale to jen do této hranice sahá příchylnost. Jsem smrtelně unavena všemi lidmi, které jsem už viděla a kteří projevovali svůj zájem. Nevidím totiž žádné příznaky skutečné podpory pro to, s čím jsem přijela. Naši lidé jsou tady, tak jako všude, neschopní. Mimo to nemáme nikoho z jakýmikoli schopnostmi. Skupiny jsou sestavené z živých mrtvol. Ve skupinách není víc než tři mladí lidé. A ty taky musíme táhnout naší prací. Jsme hlasy volající na poušti; teď ještě více, než před čtyřiceti lety. To znamená – hlasy ve věci svobody. Nikdo ji už nechce. Zdá se mi, že kvůli nynějšímu Sílenému rámusu na věc diktatury by jsme se právě my neměli vzdávat. Jednoho dne tam někdy, dlouho po našem odchodu, svoboda může znovu zdvihnout své hrdé čelo. Na nás záleží osvětlení její cesty. I když se světlo naši pochodně může dnes zdát bledé, i tak je to jediný plamen.”

Pak ji čeká Holandsko a donucený odjezd z tohoto kraje kvůli přednáškám o diktatuře. Šarlatánská kouzla.

Goldmanová /St. Tropez 1933 v dopise Alexandrovi/

“Včera bylo šesté výročí smrti Salla a Vanzetiho. Jsem zvědavá, jestli na ně pamatovali naši společníci. Lidská paměť je tak křehká. Myšlenka na ně ještě prohloubila mnou depresi. Způsobila, že jsem pocítila, jak šíleně chci pořád pracovat ve věci našich idejí – zatímco na světě se nic nemění. Nač to všechno? Chtěla bych se alespoň usmířit

se světem, jak se sluší na starší paní. Začínám mít dost sama sebe kvůli toho ohně, který mně žere mém věku. Ale co si počít? Nikdo nemůže semenit svou povahu.”

Tak jako před čtyřiceti lety, sní Emma o cestě do Ameriky. Berkman necítí k tomu kraji poměrně žádnou sympatii a nechápe svou dlouholetou společnici.

Goldmanová /Paříž 1933 v dopise Alexandrovi/

“Fakt, že se nemusím pojistit a šidit, že můžu otevřeně tvrdit, že jsem zůstala tím, kým jsem byla, způsobuje, že je mi snadnější ucházet se o Americké vízum a pečovat o ně. Takže mně neodsuzuj zbytečně hodné. Je to opravdu moje poslední záchrana, abych sama před sebou omluvila svůj život.”

Nejlepším způsobem na rozluštění něčích iluzí bývá někdy splněním jeho nejskrytějších přání. Emma zůstává podmínečně vpuštěna na 90 dní do USA.

Goldmanová /St. Louis 1934 v dopise Henrymu Alsbergovi/

“Moje série přednášek, kromě Chicaga, určuje průběh nejhorších neúspěchů, jaké jsem kdykoliv poznala. Dokonce v počátečním období přednáškového působení jsem nepřežila tak pronikavý neúspěch. Město za městem – tady v St. Louis tak jako všude jinde. Společníci v Chicagu zorganizovali setkáni, na kterých bylo na jednom 1800 osob a na ostatních nejméně 1000 osob, ale dokonce ani to nestačí na mé zoufalství, že prohrávám největší šanci mého života. Jestli nedostanu prodloužení práva pobytu, budu muset odjet z Ameriky stejně chudá, jako jsem přijela, nenechávajíc za sebou žádné speciální dojmy.”

A přece alespoň na jednu osobu udělá dojem, i když skutečně musí opustit USA a odjet prozatím do Kanady. Tou osobou je 36-ti letý sociolog z Chicaga – Frank Heiner, který se do ní zamiluje, Frank je ženatý a slepý. Emma se brání.

Goldmanová /Chicago 1934 v dopise Alexandrovi/

“Nemohla bych se zbavit pocitu, že mě Heiner miluje a touží po mně i když nemůže vidět rozdíl mezi šedesáti pěti a třiceti, nebo dokonce čtyřicetiletou ženou.”

A přece už v Kanadě podléhá a dovoluje Frankovi přijet k sobě, přerušujíc práci nad článkem o roli jednotlivce v dějinách.

Goldmanová /Toronto, srpen 1934 v dopise Alexandrovi/

“Musela bych být Keatsem, abych popsala, co mi jeho návštěva, bohužel tak bolestně krátká, dala. Vědíc, že ten sen okouzlení rychle skončí, nesměla jsem se ani na chvilku věnovat, ničemu jinému a nejméně psaní článku.”

Goldmanová /září 1934 v dopise Alexandrovi/

“Nemám žádné důvody, abych se cítila štastná, i když jsem vděčná hvězdám, že mi pomohly najít Franka a strávit s ním skvělé dva týdny. Kdybych ho už nikdy neměla spatřit, alespoň mi zůstane přinejmenším satisfakce, že jsem ho získala pro naše hnutí. To už je něco.”

Agitátorka.

Zatím se na druhé straně oceánu Berkman cítí čím dál hůř – fyzicky i psychicky. Emma se cpe do Francie, ale nemá peníze a kromě toho si pořád namlouvá, že je více potřebná v Americe. Pořád chce otevírat oči tamním levičákům o “bolševickém mýtu.”

Goldmanové /Montreal 1935 v dopise Alexandrovi/

“Nikoho už nezajímá lidské utrpení a neustálá lež. Ano, vyskytují se, když se to týká Německa nebo jejich vlasti, ale Rusku vraždy procházejí bez potrestání. Jde o to, nejdražší, že jsme hlupáci. Držíme se křečovitě ideálu, který nikdo nechce a který nikoho nezajímá. Z nás dvou jsem já hloupější. Pořád vyskakuji z kůže a každou chvíli se otravuji, když zkouším probudit lidský cit. Kdybych to alespoň mohla dělat se zavřenýma očima. Ironie osudu závisí na tom že vidím planost mého úsilí a přesto nemůžu přestat.

Prostě jsem úplný mešuge.”

Berkman /Nice 1935 v dopise Emmě/

“Chápu jakou máš těžkou situaci v souvislosti s novým šílenstvím našich lidí, kteří chtějí vytvořit společnou frontu s komunisty. Je to hloupější než hloupé! Je to úplný idiotismus. Zřetelně se nic nenaučili. Budou spolknuti a hotovo. Výsledek je stejný jako při sloučení vlka s ovcí. Mír je stanovený díky tomu, že vlk si dělá z ovce svačinu. Jediná naděje je v nové generaci anarchistů, která bude opravdu cítit svůj anarchismus. A na to je třeba čas, mnoho času. Obávám se, že svět musí projít přes diktatury, než znovu nabude vědomí. Diktatury takové, jako byl Mussolini a Hitler a později – diktatura komunistická. Z toho co víme z historie i z našich zkušeností to vypadá, že je to nevyhnutelné. Velmi tragické, ale obávám se, že je to tak.”

Emma se přece jen vrací z Kanady do Francie, ale pořád překypuje energií, i přes postupující Berkmanovu chorobu skoro okamžitě odjíždí do Anglie.

Berkman /Nice 1936 v dopise Emmě/

“Má drahá, tvá energie a život je pro mně pramenem neustálého údivu a nadšení. Tolik věcí se ti daří udělat, s tolika lidmi vidět, být na tolika setkáních a současně číst a připravovat přednášky a psát dlouhé dopisy! Je to prostě úžasné!”

V Londýně se už šedovlasá anarchistka skoro smrtelně otravuje plynem, který zapomíná zastavit, když jde spát. Zachraňuje ji otevřené okno.

Goldmanová /Londýn 9.března 1936 v dopise Alexandrovi/

“Upřímně řečeno, není mi do smíchu. Takový konec právě teď, když jste ty i Emma nemocní a tak mě potřebujete. V opačném případě by to mohlo být nějaké životní východisko, se všemi jeho špinavými podmínkami. Zřejmě všechno mělo být jinak. Podezřívám se, že válka musí ještě trvat.”

Goldmanová /Coventry l5 března 1936v dopise Alexandrovi/ “Mou největší starosti je dostat se k tobě a Emmě a pomoci Vám oběma aby jste se uzdravili. Věřím, že se mi to podaří. Včerejší mítink přinesl velmi bolestivou vzpomínku na Ameriku. V divadle bylo kolem tisíce lidí reagujících lépe než dosud všichni mí posluchači. Kdybych měla jen dvě takové setkání týdně, život v Anglii by nebyl tak apatický. Sám víš nejlépe jak vyčerpává nutnost osobního hlídání každé maličkosti, užírání se s lidmi, kterým chybí širší pohled a později přednášení hrstce živých mrtvol. Právě tak vypadalo každé setkání v Londýně a to bylo prostě peklo. Včerejší událost zrekompenzovala mnoho. Je v ní nový paprsek naděje, že můžu něco vybudovat, když se tady vrátím na podzim příštího roku; i když kdoví, jak ten pekelný svět bude vypadat na podzim příští rok. Říkej si co chceš nejdražší, ale čím dál, tím víc přicházím k závěru, že Nietzsche měl pravdu. Historie není nic jiného, než jen věčné opakováni. Masy jsou všude připravené skočit si po krku a roztrhat se na kousky tak, jako v roce 1914. Nic se nenaučili a my hlupáci pořád věříme. V mém případě to opravdu nemůže být víc zvyk než víra, nebo určité forma racionalizace narůstající prázdnoty v mém životě, které potřebuje něco, čeho by se mohla držet.”

Berkman /Nice 21. března 1936 v dopise Emmě/

“Jsi největší revoluční bojovnicí všech dob.”

Berkman znechucený a nemocný se tajně před Emmou chystá nejen k další operaci. Píše dopis, který na okraji poznačí poznámkou: “poslat jedině v případě mé smrti!”

Berkman /Nice, nemocnice Pastera 23. března 1936 v dopise Emmě/

“Můj nejmilovanější námořníku, nejvěrnější kamarádko mého života, vím jak mnoho dovedeš pochopit, tedy promineš mi ten telegram, který jsem dnes nařídil poslat Emmě. Zněl: “Nebudu operovaný.” A mám tu operaci zítra ráno. No co, nejdražší, myslím, že všechno bude OK a vůbec nejsem neklidný. Ale nikdy není nic jisté, tak kdyby se něco stalo, netrap se zbytečně, nejdražší. Prožil jsem si svoje a opravdu si myslím, že když není zdraví ani prostředky a nemůže se pracovat pro své ideály, je čas odejit. Ale o to teď nechci mluvit, chci prostě, abys věděla, že moje myšlenky jsou u tebe a že považuji naši práci, svazek a přátelství trvající kolem 45 let za jednu z nejkrásnějších a mi nejbližších věcí na světě. V tomto duchu tě nyní zdravím, drahý a nezaměnitelný námořníku. Kéž by se ve tvé práci mohlo pokračovat a nesla by světlo a porozumění v tom našem světě postaveném na hlavu. Objímám tě z celého srdce, neodvážnější, nejsilnější a nejopravdovější ženo a přítelkyně jakou jsem kdy ve svém životě znal. Tvůj starý kolega, přítel a kamarád Saša.

Berkman přežívá operaci, takže Emma tento dopis nedostává. Odpovídá však na opakující se slova odvahy a obdivu v jeho korespondenci.

Goldmanová /Londýn 22.března 1936 v dopise Alexandrovi/

“Ničí názor mně nezajímá tak jako tvůj. No a těch málo přátel za celý život se začíná vážit více, když člověk přijde do let, než za mlada. Mládí má před sebou celý život a je tak necitelné vůči času a svazku. Když se ale přichází do mého věku, člověk se více křečovitě drží těch málo nezaměnitelných přátel. To proto mi tvůj dopis udělal

takovou radost. Pocítila osem, že skoro stélo za to projít pres čtyř -měsíční bolest a utrpení /v době přednášek v Anglii/ abys o mně řekl tak překrásné věci.”

Goldmanová /St. Tropez 27.června 1936 v dopise Alexandrovi/

“Můj milý, komu bych měla psát v takový den /svých 67 narozenin/, když ne tobě? Jenže není o čem. Stále myslím – tak dlouhý život? Pro koho? Proč? Ale není odpovědi. Není proč se hrabat ve svých myšlenkách. Poznala jsem dnes Michalea /Cohna – amerického anarchistu pozn./ s rodinou. To jediné – stále můžu najít uvolnění v domácích pracích a vaření. Musím ti říkat, že mi tento den chybíš? I Emma, které by chutnalo kuře. Ale, jestli se cítíš lépe a nabíráš síly, nemám nic proti takovému zklamání!”

Tyto narozeniny jsou přece jen zvláštní. Berkman ji volá z přece jen blízké Nice a po několika hodinách má nečekaný záchvat hrozné bolesti. Emma Eckstein běží pro lékaře a tehdy se ukazuje, že, shodně se starou divadelní zásadou, revolver, se kterým se Berkman nerozloučil od chvíle kdy opustil vězení, musí vystřelit.

Berkman /Podle dopisu Emmy přátelům 12.července 1936/

“Nechci žít jako nemocný člověk a být závislý na jiných. Promiň mi Emmo a ty taky Emmy. Polibky pro všechny. Pomozte Emmy.”

Ale stejně jako před několika desítkami let, neskutečný vrah Fricka se netrefil přesně. Žije ještě nějakou dobu a než ztratí vědomí, vidí vedle sebe Eminu, která přijela spolu s hosty přímo z narozeninové oslavy. Nemůže ji nic říct, ale je snad něco, co by si ještě nepověděli?

Mohla to být také dobrá pointa pro Emmin život. Ale není. Pochovávajíc svého “nejvěrnějšího druha” na Nicejském hřbitově Cavcade /neshoduje se to s přáním kremace, ale Emma nemá peníze/, píše přátelům lyrický dopis – nekrolog plný vzpomínek o něm /St. Tropez 12.července 1936/, končí ale šablonovitě :

“Naberme sílu, abychom zůstali věrni horlivému duchu Alexandra Berkmana. Bojujme dále o nový a pěkný svět, pracujme pro konečný triumf anarchismu – toho ideálu, který Saša vášnivě miloval a ve který věřil. Jedině tímto způsobem můžeme uctít památku jednoho z největších a nejsmělejších soudruhů v našich řadách – Alexandra Berkmana.”

Obvyklé fráze? Emma budí dojem, jako by doopravdy chtěla působit shodně s těmito slogany. Zároveň z odchodem Berkmana ztratila důvěrníka, kterému by se mohla svěřovat se svými pochybnostmi a slabostmi. Zůstala jen druhá část Emmy Goldmanové – nezlomitelná bojovnice svaté anarchistické věci. Za necelé dva měsíce po smrti

Berkmana, v září l936 , je už Emina ve Španělsku. Chce tam zůstat, bojovat ve válce, ale posílají ji do Londýna, kde stoji v čele obsluhy žurnalistického úřadu a propagandy anarchistických organizací bojujících na straně republiky CNT a FAI. Je jmenována sekretářkou Solidaridad Internacional Antifascista, jejimiž sponzory byly mezi jinými George Orwell a Herbert Read. Nezapomíná na Berkmanův testament a každý měsíc posílá Emmy Eckstein 25 dolarů, pomáhá jí z odjezdem ze států a když prodává svůj dům v St. Tropez dává jí část peněz. V roce 1938 uskutečňuje ještě jednu své přání odjet do Španělska. Doslova v poslední chvíli. Podařilo se jí stihnout přijet do Barcelony, kde prožívá sedmitýdenní bombardování města Frankovskými vojsky. Tvrdí, že raději umře ve Španělsku než v Anglii. V Anglii výrazně nemá štěstí. Když se tam vrací ze Španělska, padá ze schodů a rozbíjí si hlavu. Ale ještě jí není dáno umřít. Těsně před začátkem druhé světové války odjíždí do Kanady, možná proto, aby byla dál od narůstajících konfliktů v Evropě.

Goldmanové /l939 v dopise Vernonu Riehardsovi/

“Už vím, že všechny nadneseně znící slogany o válce s cílem roztříštit fašismus a nacismus budou použity výhradně k zaslepení mas a rovněž umocnění imperialismu, stejně tak i bolševismu. Jsem náchylná si myslet, že budu dost odosobněná v mém protestu.”

Má pravdu, jistě. Ale k samotné válce proti vrahům, přátelům, názoru většiny, zdravému rozumu, se již stihla za celý život přizpůsobit. Bojuje proto dále, protestujíc mezi jinými proti deportaci italských antifašistů z Kanady.

l7.února má krváceni do mozku. Neumírá hned. Ještě přes tři měsíce může přemýšlet o tom všem, čemu zasvětila život. Závěry si nechává pro sebe.

Marino Vasquez-šéf CNT /27.června 1939 v dopise pro Emmu na její sedmdesáté narozeniny/

“Jsi vtělení věčného ohně tohoto ideálu, který jsi ukázala svým životem, španělští bojovníci tě zbožňují a ctí tě, jak jsou anarchisté povinni zbožňovat a ctít lidi s velkým srdcem a s neohnutým humanismem. Prohlašujeme tě naší duchovní matkou.”

Goldmanová /1938 v dopise pro Johna Covpera Povyse/

“Doufám, že moji soudruzi nebudou tak hloupí aby mně považovali za jednu ze svatých pionýrek nové doby.”

Emma Goldmanová zemřela 18.5.1940. Teprve pak se splnilo její přání o návratu do států – byla pochována na hřbitově Valdheim v Chicagu. Když se mluví o tom, že někdo oddal svůj život za ideu, myslí se násilná, malebná, převážně hrdinská smrt, a ne pomalé umírání v posteli, Ale Emma Goldmanová oddala svůj život ideji!

Poznámky:
1/ Emma Goldmanová – “Living my life,” Ed Alfred a Knopf, New York 1931
2/ Alexand Berkman – “Prison memoris of an anarchist,” Mother Earth publishing, New York 1912
3/ Všechny dopisy citované v tomto článku pochází z knihy “Nowhere at Home. Letters from Exile of Emma
Goldman and Alexander Berkman,” red. Richard a Anna Drinnon, Schocken Books, New York, 1975
4/ Machnovci – přívrženci Nestora Machna, vůdce anarchistického hnutí na Ukrajině