Jeden ze starších textů 16/6 2012.

Morálka (z lat. moralitas, správné chování, od mos, moris, mrav) znamená celkovou představu správného jednání ve společnosti. Od pravidel zdvořilosti se liší tím, že se týká věcí závažných a podstatných, na druhé straně od práva se liší tím, že se nedá soudně vymáhat a na její porušení nejsou sankce (tresty).

Rozpor mezi podstatou lidské morálky a právem (představovaného státem) je stejně tak starý jako historie států samotných. Nechceme hledat odpovědi proč tomu tak je, nebo dokonce polemizovat o tom jestli státy vznikají na základě právním, psychologickém, etickém nebo jakémkoliv jiném. Zřejmě se jedná o kombinaci mnoha faktorů a není vlastně nijak podstatné jakých.  Zaměřme se tentokrát na trochu jiný problém.  Na ovlivňování morálních i etických principů společnosti, působením státní moci, prostřednictvím zákonů a ostatních právních norem. Možná někomu toto zamyšlení může přijít jako zbytečné tlachání o ničem. Vždyť morálka je silně individuální veličina a obecných průsečíků je pouze několik základních. Bohužel celý problém je daleko širší než se na první pohled může zdát. Nejde tu jenom o snahu establishmentu vytvořit takové prostředí kde je nezákonné považováno za nemorální. Jde tu i o otázky uvnitř antiautoritářského hnutí jako takového. Pokud nedokážeme správně oddělit právní normy vycházející z pouhé snahy ochraňovat politickoekonomický systém, od norem kopírujících jistá morální kriteria lidské etiky.  Následně potom chybně odmítáme i pravidla, jež jsou akceptovány společností jako nedílná součást morálního „minima“. Přitom nejsou v žádném rozporu s našimi ideologickými tezemi a není pro to žádný důvod.

Je jistě mnoho takových norem. Jejich zapracování do trestního práva už samozřejmě není v žádném souladu s těmito souvislostmi. Ty už v naprosté většině případů poměřují „společenskou nebezpečnost“ pouze z úhlu zájmů systému.

Mnoho lidí podléhá klamnému dojmu, že pravidla představující právní normy plně vycházejí ze základu lidské morálky jako takové. V některých ojedinělých případech tomu tak i je. Bohužel jenom druhotně a neplánovitě. Nepochopení této podstaty je většinou způsobeno špatnou orientací v otázkách podstaty státu a jeho systému.  Jelikož tomu tak není a dojde-li i přesto k většinovému osvojení jisté právní normy na místo morální, je to pouze dočasný stav.  Opravdová hlediska jsou součástí dlouhodobého procesu sociálně kulturního vývoje a nelze je tak jednoduše pozměnit. Někdy se tak stává krátkodobě a mělce, jako důsledek státní propagandy. Jedním z úkolů anarchistického hnutí je snaha o jasné oddělení morálky a práva. Práva v současné podobě, sloužícího jako pouhý nástroj systému. Jehož prioritním smyslem je ochrana systému jako takového. Justice a policie má jako svůj hlavní úkol ochraňovat politickoekonomický systém. Boj proti kriminalitě není veden z důvodu ochrany občanů. Ale pro to, aby nenarušovala funkci systému. Jasné příklady demonstrují tak evidentní asociální chování (lichva, prostituce, hazard a mnoho dalších) se stává součástí systému samého a právní normy ho fakticky neřeší. To, že je právo v některých hlediscích blízké či dokonce totožné s „morálním pohledem“ je opět způsobeno mnoha faktory. Oddělení morálky a práva by nemělo mít za efekt odmítání těchto průniků. Je samozřejmé, že tyto průniky jsou pro každého jednotlivce trochu jiné. Velikým dilematem je například přístup k vlastnictví, jeho podobě, formě a rozsahu. Anarchisté více či méně odmítají soukromé vlastnictví.   Ovšem konkrétní struktura není tak úplně jasná.  Představy a výklady jsou značně různorodé.  Odlišení osobního vlastnictví od soukromého je mnohokrát nepochopeno i v hnutí samotném. Natož potom ve společnosti.  Snadno jsou potom považovány aktivity, které jsou v kontextu odporu proti soukromému vlastnictví za amorální.  Někdy jsou dokonce vnímány jako obyčejné „krádeže“ a ne jako legitimní forma „přerozdělování“. Proto je velice důležité používat podobné aktivity ze značným rozmyslem a uvážením.

Některé právní normy vznikají na základě společenských nálad. Ty zdánlivě nezapadají do konceptu smyslu práva jako takového. V občanech má být vyvolán klamný dojem, že nějakým způsobem ovlivňují vytváření právních norem. Ovšemže tomu tak není. Jedná se vždy spíše o okrajové záležitosti, nebo oblasti kde již morální úroveň společnosti natolik předstihla právní řád, že se již nelze stavět proti. Překrucování podstaty a snahy o dezinterpretaci, vytvářejí právní patvary, které zdánlivě budí dojem jisté právní normy. Ve skutečnosti jsou ovšem reálně nepoužitelné. Příkladem můžou být tolikrát probírané zákonné normy o korupci. Společností je korupce vnímána jako amorální. Systém „okatě“ demonstruje svoji snahu k boji s korupcí vytvářením stále nových zákonů a právních norem.   Jelikož je to ovšem nedílná součást podstaty politickoekonomického systému není v jeho zájmu vytvořit jakýkoliv účinný právní nástroj. Vše je vedeno pouze podle starého pořekadla: „Aby se vlk nažral a koza zůstala celá“.

Tento základní nástřel snad postačí pro pochopení tématu „zákon versus morálka“. Ani sociologie se s touto otázkou nedokáže nějak systematicky vyrovnat. Hledání hranic a průniků je práci od práce trochu jiné a najít nějakou komplexnější ucelenou představu je téměř nemožné. Pojmenováníí adekvátních východisek je proto velice obtížné. Neexistuje ani žádná fundovaná analýza, jež by nám mohla poskytnout nějaké zásadní podklady. Racionální hodnocení alespoň nejzákladnějších pilířů morálky prolínajících se do právních norem je dost podstatné. Její důležitost se otevírá ve chvílích kdy my jako odpůrci práva, nástroje určeného k ovládání lidí a ochraně systému používáme zákonné normy k prosazení našich záměrů. Myšleny třeba soudní procesy k prosazení práv zaměstnanců vůči zaměstnavatelům. Podávání žalob na propagátory nenávistných ideologii atp. Pokud se jedná o průnik morálky a práva je to většinou v naprostém souladu i s našimi ideologickými postoji. Potom není vůbec žádný podstatný problém k použití tohoto prostředku jako legitimní strategie. Nesmíme ovšem opomenout, že součástí právních norem je trestní právo.  Zde asi nalezneme minimální možnost kompromisu s našimi ideologickými postoji.

V případě prolínání morálky a práva, bez opory v ideologii je taková aktivita akceptovatelná pouze výjimečně a za určitých specifických podmínek. Mezi ně určitě patří ohrožení životů a zdraví skupin, nebo jednotlivců. Systémové omezování svobod a práv.  Oblasti zásadně ohrožující postavení jedinců či skupin ve společnosti. Jistě bychom našli i mnoho dalších

Třetí případ, kdy není právní norma v žádném souladu ani s žádnou podstatnou částí obecné morálky by její veškeré použití mělo být naprosto tabu. Nejenom, že by jakákoliv její aplikace byla vysloveně kontraproduktivní, ale druhotně by posilovala systém zneužívání práva. Pokusy systému o přetváření morálních a etických postojů společnosti pomocí práva, by byly nepřímo legitimovány touto aktivitou. Dovolávání se omezení práv shromažďování, projevu, vyznání atp. samozřejmě vyjma případů v předešlém odstavci. Heslo: „Účel světí prostředky“ je klasické dogma v duchu morálky kapitálu a jeho popření je samou podstatou anti autoritářství a anarchismu.

 

Jak bylo již zmíněno dříve. Tak značně problematickou kapitolou je propojení právních norem s trestním právem (je jeho součástí). Trestní právo je konstruováno naprosto uměle a nevychází z žádných konkrétních hledisek jak morálních tak mnohdy dokonce ani právních. Výše trestů jsou stejně tak chaotické jako jejich samotný princip. Výraz „nápravná zařízení“ je výsměchem.   Snaha o resocializaci recidivistů je naprosto nulová. Není žádná viditelná snaha o nápravu, jedná se výlučně o izolaci. Opět tu lze nalézt pouze jasnou snahu k obraně establishmentu.  Často používané výrazy tipu„společenská nebezpečnost“ jasně vyjadřují, co považuje současné právo za to nejvíc nebezpečné. Závažné trestné činy jsou často postihovány naprosto nesmyslnými tresty. Při porovnání s činy, jež ohrožují politickoekonomický systém a jsou mnohdy posuzovány daleko přísněji než vraždy, loupežná přepadení či omezování osobní svobody. Podstata pevně daných rozsahů trestů je sama o sobě naprosto absurdní. Každý jednotlivý případ je natolik jedinečný, že nelze použít dopředu striktně daný rozsah trestu. To spolu s libovůlí „údajně“ nezávislé justice vytváří naprosto neakceptovatelný celek. Z toho nám vychází jednoznačný závěr. Používání současných právních norem v naši strategii by nemělo být nikdy dáváno do souvislosti s trestním právem, nebo dokonce samotným trestem.  Vnímání jeho oddělení, musí být jasně demonstrováno. Lehce může vznikat dojem, že používáním některých právních norem akceptujeme současný systém justice a trestního práva. To je opět způsobeno chybným výkladem toho, co je trestní právo a justice.  Trestní právo je odvětvím veřejného práva, které určuje, jaké společensky škodlivé jednání jsou trestnými činy, jaké jsou sankce za jejich spáchání a jakým způsobem stát prostřednictvím svých příslušných orgánů spáchání trestných činů a jejich pachatele zjišťuje a trestá. Soudní moc nebo též judikativa či justice je vedle moci zákonodárné a moci výkonné jednou ze tří složek státní moci. Vykonávají ji proto specifické státní orgány, kterými jsou nezávislé soudy. Ty zákonem stanoveným způsobem zajišťují v občanskoprávním řízení ochranu subjektivních práv, v trestním řízení rozhodují o vině a trestu za trestné činy, v správním soudnictví přezkoumávají akty orgánů veřejné správy a v ústavním soudnictví rozhodují o souladu právních předpisů i rozhodnutí s ústavou, případně rozhodují i o dalších věcech, které jsou jim zákonem svěřeny (zdroj wikipedie)

Právní normy nejsou v žádné příčinné souvislosti ze svoji vynutitelností. Toto spojování není naším problémem a ve svém důsledku se nesnažíme řešit co je imperativní, nebo dispozitivní (podpůrné).  Prioritní a jedině akceptovatelné normy jsou pro nás ty morální. Používání těch právních, je v naší strategii pouhým důsledkem průniků a ne akceptaci současné podoby práva jako takového. Naší snahou by mělo být vyvolání všeobecného vědomí, k čemu současná podoba práva slouží a proč vzniklo. Zdůraznění toho, co už naprostá většina populace chápe, že právo nerovná se spravedlnost.

 

Z interních materiálů „Volné komunity VAP“