Přišlo mejlem – zveřejňujeme bez jakýchkoliv slohových či obsahových úprav. Další texty můžete nalézt například na blogu Archiv Lukáše B.
LUKÁŠOVI TEXTY NEMUSÍ VE VŠEM KORESPONDOVAT S VĚTŠINOVÝMI POSTOJI NAŠÍ KOMUNITY.
Lukáš se ve svém komentáři zamýšlí nejen nad tím, jak zlepšit situaci vězněných anarchistů v takzvaném Bělorusku, ale také jak přispět k pádu místní diktatury. Většinu jeho závěrů považujeme za naprosto relevantní. Nepřísluší nám posuzovat autentičnost těchto regionálních protestů a ani jejich případné hodnocení (pro nedostatek ověřených informací). Samozřejmě jsou nám blízké veškeré aktivity namířené proti autoritářským režimům. I když se nemusí vždy jednat o antisystémové aktivity a je velice problematické posoudit jakým způsobem systém jako takový ovlivní.
Nedávno se do věznic dostali anarchisté, kteří již mají bohaté zkušenosti s represí režimu pod vládou Lukašenka. Uvězněni byli Dmitrij Dubovskij, Igor Oliněvič, Sergej Romanov, Dmitrij Rezanovič, Mikola Dziadok, Akihiro Gaevsky-Hanada a další. Důvod jejich stíhání je zjevný: vzepřeli se diktatuře. Režim v Bělorusku se v tomto neliší od ostatních diktatur. Neakceptuje aktivní vzdor proti vlastní zlovůli, i kdyby šlo jen o aktivitu jedinců nebo malých skupin. Vládnoucí třída si uvědomuje, že po tolika letech útlaku má jakýkoli odpor velký potenciál ke zmohutnění do stavu, kdy ho režim neustojí a padne.
Represe ze strany struktur hájících režim sílí souběžně s tím, jak se odpor stává masovým. V ulicích běloruských měst již jsou tisíce lidí, kteří usilují o svržení diktátora. Většina z nich nemá jiný cíl než zavést v zemi parlamentní demokracii západního střihu. Z anarchistické perspektivy to lze posuzovat jako nedůsledný postoj, který nemíří na základní podstatu problému.
Přesto z toho lze vyvodit dva pozitivní závěry.
- Již samotný tlak na režim a možné dosažení jeho pádu může znamenat zlepšení situace uvězněných anarchistů i dalších vězňů. Může dojít ke snížení trestu, zlepšení podmínek věznění, nebo dokonce propuštění.
- Každá vzpoura proti útlaku, jakkoli může zprvu být reformistická, v sobě nese potenciál později přilnout k revolučním cílům. Aktivní účast revolučních minorit k tomu může přispět tím, že budou tlačit na to, aby se aktivity dostaly za limity buržoazně-demokratického rámce.
To, k čemu dochází v tzv. Bělorusku, není sociální revoluce tak, jak o ní uvažují anarchisté. Nedělejme si žádné iluze, ať později nemusíme řešit bolest z deziluze. Nehledejme v událostech to, co tam není. Chybějící revoluční obsah ale také neberme jako záminku k tomu stát pasivně stranou. Je třeba být bez iluzí, ale zároveň do situace zasahovat anarchistickými způsoby. Snažit se zvrátit běh událostí ve prospěch anarchistických cílů.
Některým anarchistům v minulosti byl v Bělorusku zkrácen trest v důsledku tlaku mezinárodního společenství, lidskoprávních organizací, diplomacie a dokonce i členů Evropského parlamentu. Někteří lidé nyní své naděje vztahují právě k těmto sférám. I když předčasné propuštění je pro soudruhy a jejich blízké obrovská úleva, i zde je třeba se mít na pozoru před iluzemi. Pokud Lukašenkův režim přistoupí k rozvolnění represivních opatření na základě tlaku diplomacie nebo vládnoucích elit z jiných zemí, nejde o projev dobré vůle. Není to nezištná pomoc. Bývá to strategická volba, která má učinit režim v očích zahraničních kritiků legitimnějším a zmírnit tím mezinárodní tlak. Propuštění několika vězněných vytváří dojem, že režim reflektuje své chyby a nechce v nich pokračovat. Je to však zastírací manévr. Režim se totiž v jádru nemění. Jede dál ve stejných kolejích, jen s podporou oficiálních ochránců lidských práv, kteří ze zahraničí nevědomky pomáhají spoluvytvářet lepší obraz režimu, než jakým skutečně je.
Každé zlepšení situace vězněných soudruhů je velmi pozitivní zpráva. Nedopusťme ale, aby se to stalo záminkou k opuštění anarchistické perspektivy a nesmlouvavé negace autoritativních struktur všech států. Členové Evropského parlamentu a vládní diplomaté nemohou být nekriticky oslavováni. I když se někdy zasadí za propuštění anarchistů z vězení, nepojí nás s nimi vztah partnerství. Nesmíme k nim vzhlížet jako k naději, protože jejich cíle v důsledku znamenají blokování a maření našich cílů.
Igor Oliněvič, jeden z vězněných anarchistů, již v roce 2011 ve svém vězeňském deníku “Jedu do Magadanu” vyjádřil skepsi vůči pomoci ze strany vlád a jejich institucí, když napsal: „Bělorusko ekonomicky plní roli primární, nejvíc ekologicky znečištěné země díky zpracování ropy a plynu, výrobě plastů, potravinových doplňků, hnojiv, papíru, cementu atd. Obecně může Evropa po libosti přijímat rezoluce a provádět dekorativní manévry ohledně demokracie, ale fakticky jí takový stav věcí vůbec nevadí. „Kšeftovat je možné i s kanibaly“ – to je podstata evropské politiky.“
Toto není jen vyjádření nedůvěry v oficiální politiku. Je to také náznak toho, kudy se revoluční síly mají vydat. Vlády a byznysmeni Evropské unie mají zájem především na hladkém mezinárodním obchodu. Když jim v tom Lukašenkův režim nebude bránit, nemají důvod se zasadit o jeho sesazení. Jak dobře poznamenal Igor Oliněvič, „Nemáme odkud očekávat pomoc. Nikdo nás nezachrání, kromě nás samotných.“
Pokud víme, že stabilita běloruského režimu závisí na kšeftech s okolními zeměmi, vyplývá z toho, že k destabilizaci významně přispívá blokování těchto kšeftů. Igor již před lety nastínil, jaká ekonomická odvětví jsou v zemi klíčová. Každý z nás má schopnost si zjistit více o jednotlivých ekonomických aktérech a jejich postavení v regionu, ve kterém žije. A každý, i s minimem prostředků, může problematizovat nebo zastavit jejich provoz. Běloruský režim není izolovaným fenoménem uzavřeným mezi státními hranicemi. Jeho ekonomické a politické zájmy se rozprostírají po celém světě. Vysledovat je a zasáhnout dává větší smysl, než se spoléhat na manévry mocností.
Lukáš B.
