Před pár dny se objevila nová publikace nakladatelství Subverze „ŽÁDNÁ NADĚJE, ŽÁDNÁ BUDOUCNOST: Ať začne dobrodružství“. Jedná se o překlad zveřejněný webem Warzone Distro, loňského roku. Naši přátelé z nakladatelství nás oslovili, zda bychom nemohli napsat kritickou recenzi. To mezi námi vyvolalo značné rozpaky. Náš kritický pohled na radikální individualismus, hraničící s nihilismem, je obecně známý. Je pro to otázkou, zda náš pohled je dostatečně objektivní a nezaujatý. Na druhé straně se tu nabízí příležitost vyjasnit, nebo spíše připomenout náš většinový postoj k tématu, který text otevírá. Jako anarchistky/té se nesmíme bát otevírat i témata, která nám nejsou příliš milá a dogmaticky odmítat polemické debaty.
Samotný název textu je jako vystřižený z punkových fanzínů devadesátých let. Přesně v duchu hesla „NO FUTURE“. Překlad dal samotnému textu poměrně zajímavou čtivost, který originál poněkud postrádal. Je to ve své podstatě prohlášení radikálního individualisty odmítajícího jakékoliv sociální vazby, omezující jeho individuální svobody.
V mnohém se nedá nesouhlasit. A to obzvláště v poměrně trefném hodnocení reformistických a levičáckých tendencí v části anarchistického hnutí. To, co je pro nás naprosto nepřijatelné, je autorův výklad toho, co chápe jako svoji vlastní svobodu. Individualismus by se neměl zaměňovat se sebestředností. Anarchistický slogan :“Svoboda vlků, neznamená svobodu ovcí“ to dobře popisuje. Svoboda každého jedince končí, kde začíná svoboda toho druhého. Tam, kde se zájmy obou prolínají, musí vždy dojít ke konsensu či kompromisu. Stejně jako je nesmyslné glorifikování společenských zájmů na úkor individuálních, tak to platí i naopak. Svobodu, lze považovat za skutečnou svobodu jen za předpokladu, že nevytváří nesvobodu někoho jiného. Problematické je samotné definování toho, co autor vnímá jako omezení individuální svobody. Vše, co přesahuje jeho vlastní „zájmy“, považuje za irelevantní. Sociální vztahy ve své podstatě odmítá jako celek. A to i ty alternativní (mimosystémové), které se mnozí z nás snaží vytvářet jako podhoubí k celospolečenským změnám. Z toho také vychází jeho skepticismus. ohledně případné společenské změny, nazývaný téměř posměšně „evangeliem budoucnosti“. Na druhé straně je v jeho slovech jasně patrná touha po vzplanutí celospolečenské vzpoury proti autoritám. To je dost podstatný paradox. Vnímání světa v čistě individuální rovině, pod úhlem pohledu pouze tady a teď, je do značné míry pro anarchistické nihilisty typický. Přesto sami často poukazují na historické události, které je inspirovaly k jejich „slovům a činům“. Stejně tak je patrná i jejich snaha být součástí procesu vedoucího k celospolečenské vzpouře. V tomto rozměru sami vytvářejí určitou formu společenského vztahu a další kapitolu „evangelia budoucnosti“. Pokud jde o chápání protisystémových aktivit, odmítání „akademických“ tlachů a vytváření prázdných a ničím neopodstatněných konstrukcí o budoucím světě, jsme s autorovým chápáním anarchismu asi za jedno. Podstatný rozdíl ovšem vnímáme v jeho přístupu k antisystémovým aktivitám. I když jsou vedeny samostatně, bez širšího konceptu – strategií „vlků samotářů“. Měly by přesto udržet jistou formu smysluplnosti. Nemohou být v rozporu z nejzákladnějšími ideály svobodné společnosti. Pokud nihilisté neřeší jakoukoliv budoucí společnost, je pochopitelné, že toto dilema nevnímají. Akt vzpoury chápou spíše jako mstu proti zdroji útisku či jeho přisluhovačům, a ne jako krok ke společenské změně.
Samotné popisování „aktivit“ je jak vystřižené z romantických rodokapsů. Mstitel v kukle trestající nespravedlnost a zlo. Takovéto zjednodušování je ovšem trochu mimo realitu. Dnešní svět nelze vnímat jen třídní optikou. Je těžké dělit společnost na viníky a oběti. Velká část společnosti je viníky i oběťmi zároveň. A naprostá většina z nich si toho není ani vědoma. Násilí, ke kterému je anarchismus ve svém boji proti systému nucen sáhnout, by neměl být (a naštěstí ani většinou není) sám o sobě prostředkem k vytváření svobodné společnosti. Může pouze napomáhat destrukci stávajícího statusu quo či jako nástroj obrany. Pokud překročí tento rámec, vždy vytvoří pouze novou formu útlaku. To, že někdo, nebo něco, použije nějakou metodu či nástroj proti naší individuální svobodě, automaticky nelegitimizuje použití stejných nástrojů v našem vlastním zájmu. Je to stejné, jako kdyby kdokoliv, kdo chápe anarchistickou filosofii v širším kontextu, usiloval o uvěznění svých politických odpůrců. Podobně jako to mnohdy vidíme u občanského antifašismu.
V textu se autor opakovaně hlásí k nihilistickému individualismu. Pro mnohé anarchisty a anarchistky je už tento pojem sám o sobě těžko přijatelný. Je to způsobeno do značné míry i tím, že část anarchistického hnutí podléhá zkreslenému výkladu pojmů prezentovanému sociálně reformistickými teoretiky. Dalším faktorem je mnohdy značně nešťastný slovník propagátorů těchto ideoých směrů, zaměňujícího individualismus za egoismus.
Historie i současnost ukazuje, že i tyto ideové proudy přinášejí mnoho pozitivního. Prezentují podle nás sice hodně sporných a někdy i mylných postojů, přesto by bylo chybou je bezmyšlenkovitě odmítnout, a nebo naopak nekriticky opěvovat.
Jedna z posledních vět textu není sice otázkou: „ Můj život je moje utopie, která se nachází tady a teď, definovaná jako můj dárek, hravá neukázněnost, která činí budoucnost zbytečnou“. Přesto si zaslouží odpověď.
„Příteli. Život je jen jeden. Můj, tvůj, přírody – všeho živého. Tvé bytí je opravdu tady a teď. Ale svým životem se stáváš součástí nejen toho, co je teď, ale i toho, co bylo a bude. I když se tomu budeš bránit, stáváš se součástí budoucnosti. Možná zbytečné pro tvé současné bytí, ale ne pro život samotný. A jeho součástí jsi byl a budeš i TY.“
