(Nejen) v souvislosti s debatou týkající se reformismu přinášíme překlad textu, který se na konci března objevil na stránkách kolektivu RED (Radical Education Department) a který pochopitelně nezůstal bez odezvy. Text je (nikoliv překvapivě) poměrně obecný, nicméně může dobře posloužit jako kostra pro další diskuzi na toto téma. Text nevyjadřuje většinový postoj komunity VAP a je s ním naopak v mnoha ohledech v rozporu.
Následující pracovní hypotézy se objevily jako výsledek snahy kolektivu RED (Radical Education Department) vytvořit alternativní politické představy jak pro současnou krizi, tak pro budoucí revoluční boje. Tyto hypotézy nereprezentují pohledy skupiny jako takové, ani nemají sloužit jako nějaké neměnné principy. Na druhou stranu, jsou součástí probíhajících snah o vývoj taktik a strategií směřujících k maximalizaci kolektivní anti-kapitalistické síly:
1. Naše historická krize je charakterizována jako rozsáhlé vítězství globálního kapitalismu, kterému se daří potlačovat a využívat velkou většinu světové populace, zatímco zároveň ve zcela bezprecedentní míře likviduje naše životní prostředí. Není dne, abychom nedostávaly lekce toho, co znamená „konec dějin“ a proto je stále naléhavější, aby celé spektrum anti-kapitalistické levice začalo spolupracovat za účelem vytvoření kolektivní revoluční síly.
2. Sektářství rozděluje Levici tím, že proti sobě navzájem štve jednotlivce i skupiny, jejichž společným nepřítelem je kapitalismus. To je přesně důvod, proč současný vládnoucí pořádek věnoval tolik prostoru a energie podporování a živení konfliktů a rozdílů mezi radikální levicí, jak ostatně do detailu ukazuje historie Cointelpra a psychologických válečných kampaní CIA. „Rozděl a panuj“ je mantrou vládnoucích.
3. Kapitalismus je socioekonomický pořádek, jehož historie jde ruku v ruce s kolonialismem, rasismem, genderovým vykořistováním, ekologickou destrukcí a tak dále. Identifikace kapitalismu jako hlavního nepřítele není otázkou privilegování třídy nad rasou či genderem (jak kdyby tyto byly oddělenými a izolovanými fenomény), ani otázkou hrubého ekonomického redukcionizmu. Naopak, jde tu o poznání faktu, že kapitalismus vždy fungoval jako socioekonomický systém, vněmž rasové a genderové hierarchie strukturují globální rozložení práce a rozdělují společnost takovým způsobem, který umožňuje maximalizovat vykořisťování a útlak konkrétních skupin.
4. Nesektářská revoluční politika nepotřebuje ke svému životu rozpuštění komunistických, anarchistických, revolučně socialistických, autonomních, domorodých, ekologických a dalších radikálních skupin, stejně jako nepotřebuje jejich sjednocení pod jednu vlajkovou organizaci, která by se snažila vymazat či zahladit často velmi důležité rozdíly mezi anti-kapitalistickými skupinami. Nesektářství naopak znamená jednoduše otevřenost vůči všem pracujícím napříč tradičním politickým a organizačním nastavením ve jménu společného cíle, kterým je zničení kapitalismu; jako takové může nabývat různých podob, jako například vytvoření radikálně levicových koalic spolupracujícíh na specifických projektech, nebo zakládání skupin a organizací, které nejsou svázané s jednou konkrétní politickou platformou.
5. Nesektářství neznamená ztrátu programu. Místo toho, by mělo být chápáno jako prodloužení společné negativní strategie, anti-kapitalismu, rozšířené o řadu pozitivních taktik, které se budou lišit v závislosti na konkrétním kontextu a skupinách, které budou zapojeny. Nesektářství tak cílí na rozvoj společného programu postaveného na zrušení kapitalismu, který však, nicméně, nepředepisuje „jedinou přijatelnou“ taktiku.
6. Pro anti-kapitalistickou sociální revoluci rozhodně neexistuje jediný definitivní plán. Jednak tu je komplexní a mnohovrstevná historie, z níž se můžeme učit a poté tu jsou probíhající experimenty s radikální sociální transformací. Raději než aby předpokládali, že budoucnost a její průběh může být určen, měli by levicoví aktivisté a aktivistky raději vyměnit nezpochybnitelné sebepotvrzování a dogmatismus za experimentální fallibilismus (tvrzení, že žádná domněnka nemůže být potvrzena tak, aby byla zaručena její pravdivost), který čerpá z celého spektra minulých i současných revolučních bojů.
7. Skutečnost, že mezi radikálními levičáky vždy existovaly hluboké a někdy i krvavé konflikty by neměla znamenat, že jsme automaticky předurčeni opakovat je v budoucnosti. Právě naopak, měli bychom se z těchto konfliktů učit a hledat strategie k jejich překonání, abychom byli schopní pracovat společně proti společnému nepříteli.
8. Revoluční politika je běžícím procesem společné práce, který je současně teoretický i praktický a který se vyžívá ve vrozeném začleňování různých pohledů a perspektiv. Abychom posílili proti-hegemonní sílu skrývající se v současné konjuktuře, potřebujeme všechny lidi na palubě a kolektivní přispění k tvorbě a opracovávání nových metod a technik, které čerpají z unikátní schopnosti Levice mobilizovat tvořivou a plodnou sebekritiku.
9. Nutně potřebujeme nové politické představy, které otevřou horizonty možností díky využívání kolektivní kreativity celé Levice, která zdaleka přesahuje možnosti jednotlivých revolucionářů a stran. Experimentování bývalo vždy jednou ze silných vlastností revolučních tradic, stejně jako tvořivá schopnost vyvinout nové taktiky, které naše nepřátele překvapí a třeba i dostanou na kolena.
10. Místo vzájemného bojování zatímco nás kapitalismus každým dnem posouvá blíže skutečnému konci historie, měli bychom najít společné body průniku a kultivovat formy koaliční solidarity, jež nám umožní vybudovat kolektivní sílu. To vyžaduje rozšíření naší politické představivosti až za vymezená omezení zavedených politických ideologií a zákopových konfliktů minulosti, abychom spojili síly za účelem velmi skutečného a urgentního úkolu porazit dominantní socioekonomický pořádek předtím, než ten zničí nás všechny!
– ED
