Volná komunita VAP / Free Community VAP

Nebudeme se tu vracet k historii tohoto hnutí, konkrétním událostem nebo projevům. Zainteresované čtenáře můžeme odkázat na různé webové stránky a blogy, které tento úkol plní velmi dobře.

Čím bychom se naopak zabývat chtěli, je způsob, jakým k tomuto hnutí přistupujeme, jak jej analyzujeme, jak hodnotíme jeho význam v rámci třídního boje. A neskrýváme, že (negativní) inspirací pro tento příspěvek (kterou bychom mohli důvěrně nazvat „Co nedělat”) byly všechny ty různé články kydající na toto hnutí hnůj, články, které produkovalo a šířilo až příliš mnoho ultralevicových skupin.

Jsme si vědomi mnoha slabin, které hnutí vyjadřuje, a také je kritizujeme, ale sotva můžeme souhlasit s metodologií, kterou tyto skupiny používají – metodologií, která hnutí redukuje pouze na ony slabiny, s přístupem, který tyto slabiny a iluze vyjádřené jen částí „Gilets Jaunes” zobecňuje, jako kdyby to byla podstata celého hnutí, s analýzou, která třídu chápe jako něco statického, sociologického, mechanického…

Nebudeme se tu zabývat všemi argumenty, které ultralevice proti „Gilets Jaunes” užívá, ale musíme alespoň zmínit ty nejabsurdnější a odpovědět na ně, abychom mohli toto hnutí umístit do kontextu třídního boje a postavit ho zpět z hlavy na nohy…

Mnozí z těch, kteří pohrdají hnutím „Gilets Jaunes”, tvrdí, že jde o mezitřídní hnutí, směs buržoazie a proletariátu, multitudu historicky protichůdných zájmů a programů. Takový názor je založen na sociologickém vymezení dělnické třídy, v němž proletář rovná se dělník, nebo ještě lépe, pokud možno, dělník tovární.

Pro nás proletariát není statickou skupinou jednotlivců definovaných mzdou, ale spíše entitou, která se strukturuje v boji a prostřednictvím tohoto boje, sílou, která v době sociálního smíru existuje jen jako potenciál, a která se změní ve skutečnou sílu pouze v boji spojeném s jejím historickým programem, který částečně vyjadřuje v každém svém střetu s kapitálem.

Samozřejmě, že definujeme proletariát jako vykořisťovanou třídu, ale nenechme se mýlit novými formami společenského statusu, které kapitál vynalezl, aby byl flexibilnější a ziskovější. Všichni ti majitelé malých obchodů, řemeslníci pracující na volné noze, a bílé límečky, kteří tolik vadí ultralevicovým chytrolínům, sdílejí přesně stejné životní podmínky (a někdy ještě horší), stejné problémy, stejnou bídu jako „ryzí proletáři”.

Ve skutečnosti tu jde o velmi úspěšnou strategii kapitálu a jeho demokracie, která má maskovat různé kategorie proletariátu, a zabránit tomu, aby se třída rozpoznala jakožto třída, aby se sjednotila. A má také prezentovat jiné, formálně námezdní pracující, jako by to byli proletáři, i když objektivně stojí na opačné straně barikády.

Konečný důkaz o společenském postavení těch, které někteří levičáci odmítají nazývat proletáři (výčet těch, kteří podle nich do této kategorie nespadají, se liší podle okolností, ale všeobecně pro ně zahrnuje pracující na volné noze, malé vlastníky, nezaměstnané, důchodce apod.) je nakonec skutečnost, že přítomnost těchto společenských vrstev v hnutí nic nemění na programu hnutí samotného. Tyto skupiny „nečistých” proletářů nevnucují hnutí žádnou agendu drobné buržoazie (jak by nás někteří rádi přesvědčili). Naopak, připojují se k proletářské kritice, k proletářskému programu a rozvíjejí jej.

Namísto těchto sociologických pseudoanalýz, které tolik zaměstnávají levičáky, se hnutí věnuje tomu, aby se definovalo jako třída, která je antagonistická k buržoazní třídě a buržoazní společnosti:

Dalším obvyklým argumentem, který někteří levičáci používají, je to, že „Gilets Jaunes” není proletářské hnutí, protože představuje jen menšinu, protože se většina třídy hnutí neúčastní. Ale to je na hlavu postavená logika. Sotva můžeme vyčítat těm, kteří bojují, že to ostatní nedělají. Ano, hnutí se musí rozšířit a stát se všeobecným, ano, zbytek třídy ho musí přestat sledovat v televizi a diskutovat o něm na Facebooku, a musí se k němu připojit v praxi. A „Gilets Jaunes” si to dobře uvědomují, soudě podle stále nových výzev, které publikují, aby se k nim ostatní připojili.

Množství participujících však nemůže být mírou toho, zda je něco proletářské nebo ne. Hnutí skutečně od počátku narostlo co do počtu, ale především co do obsahu. „Gilets Jaunes” díky tomuto proudu dělníků a nezaměstnaných připojivších se k jejich akcím překonali původní formu hnutí proti daním a nadále vytvářejí hnutí proti životním podmínkám, ze kterého se stává spodní vlna, která otřásá celou společností, přinejmenším ve Francii.

A právě tento obsah (který je jako tendence součástí procesu praktické a teoretické negace buržoazního státu, ekonomiky, ideologie…) ho definuje jako proletářské hnutí, a to mimo a navzdory tomu, co si myslí jeho jednotliví protagonisté, navzdory praporům, kterými oni sami mávají.

Není náhodou, že ti, kteří mají problémy s rozpoznáním proletariátu v hnutí „Gilets Jaunes”, jsou nakonec ti samí, kteří mají potíže vidět naši třídu ve vzpourách mládeže na předměstích nebo revoltách mimo Evropu. Jak říká jeden z textů, které zveřejňujeme:

Redukují protest na jeho slabé stránky a ideologie, aniž by viděli proces, v němž jsou tyto slabiny překračovány.

Dějiny bojů naší třídy nám ukazují, že mnoho podobných proletářských hnutí, především když vznikly mimo pracoviště a proto neútočily na výrobu zboží přímo, mělo tendenci začínat s hesly a požadavky, které byly k našim třídním zájmům vztaženy jen zmateně. Dokud však byla jejich dynamika na vzestupu, dokud přitahovaly proletáře napříč všemi sektory a sociologickými hranicemi, které na nás uvaluje kapitál, dokud jejich střet se státem ve svých mnohačetných podobách nabýval na intenzitě, stával se třídní charakter těchto hnutí stále zřejmějším.

Tento proces vede ke krystalizaci dvou navzájem protikladných proudů v hnutí. Proletářský proud – který dosud v hnutí převažuje – tlačí na stále hlubší rozchod s kapitalistickou společností: žádný dialog s vládnoucí třídou, otevřené přihlášení k násilné konfrontaci s represivními silami, pokusy o rozšíření hnutí na pracoviště, snahy o internacionalizaci boje atd. Druhý, sociálně-demokratický proud, se snaží boje zastavit a přivést hnutí zpět pod demokratickou střechu občanství – v tomto případě jej představují všechny ty „mediální hvězdy” z řad „žlutých vest”, všichni ti malí „vůdci” pokoušející se udělat z hnutí politickou stranu nebo odbory nebo se připojit k těm existujícím, všechna ta volání po referendu a vlastenecké výstupy.

Chceme zdůraznit, že ustavování proletariátu jako třídy je proces, proces boje, proces, v němž si naše třída ujasňuje své postavení jako třídy s jedním a jedinečným zájmem, proces rozchodu s buržoazní ideologií a jejími materiálními silami:

Mnozí vyčítají hnutí také to, že ve skutečnosti nenarušuje ekonomiku, že neblokuje tok kapitálu. A logicky následuje i další argument – nerozvíjí se na pracovištích, a proto nemá nic společného s tím, jak se pracující organizují.

Připomeňme nejprve fakt, že hnutí jakožto nebezpečí pro kapitalistické hospodářství není zas tak bezzubé, jak by se mohlo zdát. Mírumilovné blokády kruhových objezdů a všichni ti, kteří na nich mrznou ve stanech, určitě nic nezmění. Nezapomínejme však, že došlo také k úspěšným okupacím a blokádám skladů pohonných hmot, které (naneštěstí na příliš krátkou dobu) vyvolaly nedostatek nafty, a proto i paniku na trhu. Připomeňme také, že „Gilets Jaunes” obsadili mnoho mýtných bran, umožnili lidem používat dálnice zdarma a zničili tisíce radarů na silnicích po celé Francii. A nezapomínejme ani na nepokoje, ono velkolepé vandalství v srdci městských center a mnoho případů rabování, které také představují určitou úroveň přímého útoku na kapitál, „a tím i opětovné přivlastnění si malé části společenského bohatství vytvořeného naší třídou, námi proletáři, ten krátký a nepatrný okamžik v obecném procesu vyvlastnění vyvlastňujících, zrušení soukromého majetku kapitalistů.” [Žluté vesty – Boj pokračuje] Z tohoto úhlu pohledu způsobilo hnutí „Gilets Jaunes” ekonomice mnohem větší škody než jakákoli odborářská generální stávka, dlouho předem vyjednána a naplánovaná společně s šéfy.

Ale to všechno samozřejmě nestačí. Pokud chce hnutí přežít, posílit, zevšeobecnit se a rozvinout svou praktickou kritiku až do konečných důsledků, musí zajít dál. A skutečně se také musí organizovat i na pracovištích. Zatím to nebylo nic snadného:

Ale tato otázka je mnohem komplikovanější. Akce „v továrně” ve skutečnosti není zárukou ničeho a stávka není synonymem pro revoluční akci, protože je to její obsah, který je určující. Stávky za drobné ústupky, vedené „když to ekonomická situace firmy umožňuje”, nikdy nic nezmění, i kdyby se odehrávaly bez kontroly odborů, i kdyby je organizovali sami dělníci nebo i kdybychom je prezentovali jako krok směrem k oné tajemné „dělnické autonomii” (v rámci kapitalismu), které její zastánci chtějí dosáhnout prostřednictvím eskalace požadavků.

Organizace na pracovištích nesmí být stavěna do opozice k nutnosti organizovat se na třídním základě i mimo továrnu, napříč celou společností. Zdůrazňovat falešný protiklad pracoviště versus ulice znamená řídit se stejnou logikou jako buržoazie a rozdělovat hnutí na dobré dělníky (v továrnách) a špatné výtržníky (v ulicích). Následující citaci bychom mohli snadno označit za perlu buržoazního myšlení, problém však je, že pochází od skupiny, která se hlásí ke „komunismu”:

Aneb když se v nás mísí odpor s hněvem! Chceme zdůraznit, že bychom tu mohli ad nauseam uvést ještě stovky takových citátů nejrůznějších ultralevičáků, kteří se samy prohlašují za „předvoj” revolučního proletariátu, ale kteří tu pouze ukazují, kde se objektivně nachází tváří v tvář bojovnému hnutí, které se nevejde do jejich ideologických a rétorických škatulek… Nevyzýváme je k tomu, aby společenské záležitosti a procesy třídní války, které se vyvíjejí přímo před našimi očima, chápali více dialekticky; to vůbec ne! Jenom konstatujeme, že je jejich obscénní postoje staví na opačnou stranu společenské barikády, na stranu našich nepřátel, a že až proletariát na celém světě povstane, bude muset přejít i přes jejich mrtvoly…

Pokračujme však v tom, co jsme řekli výše, akce na pracovištích je nutná, nikoliv proto, aby bylo možné vyjednat něco málo pro zaměstnance té či oné firmy nebo toho či onoho průmyslového odvětví, ale proto, aby bylo možné předložit radikální obsah.

Nejde tedy o stávku, dokonce ani o generální stávku, otázkou není pouhé blokování ekonomiky, nýbrž převzetí kontroly nad výrobou a její transformaci pro uspokojení potřeb hnutí, a zničení logiky trhu a hodnoty, jejíž kritika stojí v základech tohoto hnutí.

Ale tak daleko ještě nejsme a není ani jisté, zda hnutí vůbec tak daleko zajde.

Výše v tomto textu jsme mluvili o konstituování proletariátu jakožto třídy jako o procesu ruptury. Tento proces nutně zahrnuje nekonečnou sérii střetů mezi třídou v procesu jejího (znovu)zrození, jejího (znovu)rašícího vědomí získaného v praktickém boji a skrze něj na straně jedné, a falešným vědomím hluboce zakořeněným v mysli každého jednotlivce, falešným vědomím, které je základním kamenem každé falešné komunity „občanů”, „lidu” nebo „národa” na straně druhé. Bylo by bláhové očekávat, že nějaké hnutí může tento proces rozvíjení ruptur přeskočit a mít od počátku jasné třídní vědomí. Bylo by také bláhové nějaké hnutí odsoudit, protože toto vědomí v určité fázi své existence nemá. Důležitá je skutečnost, že tato dynamika vyjasňování existuje, že se tu proletářský program stále zřejměji objevuje v opozici ke všem pokusům o politickou a odborářskou rekuperaci hnutí. Jestliže výsledek tohoto střetu není v této fázi ani zdaleka jasný, je naproti tomu zřejmé, že tento konflikt existuje, pokračuje a rozvíjí se i uvnitř „Gilet Jaune”, stejně jako se vždy objevuje v každém proletářském hnutí.

Již nyní vidíme velmi silný rozchod s tradičními odborářskými akcemi. Jak shrnuje jeden z textů, které zveřejňujeme:

Vůči hnutí „Gilets Jaunes” jsme samozřejmě velmi kritičtí. Není vůbec těžké popsat jeho evidentní slabiny. Co v nás ovšem vzbuzuje naději, je fakt, že žádná z těchto slabin nereprezentuje hnutí jako celek, a dokonce ani jeho většinu, a kdykoli se v něm objeví ta či ona verze buržoazní ideologie, je konfrontována s kritikou pocházející z hnutí samotného. Každé téma, k němuž se hnutí vyjadřuje je předmětem rozporů, diskusí, kritiky a více či méně násilného konfliktu mezi odmítnutím a akceptací buržoazní ideologie. To je proces, který jsme zmínili výše – linie zlomu mezi hnutím a státem neexistuje pouze v pouličních konfrontacích, projevuje se i uvnitř hnutí.

Otázka nacionalismu, kterou média tolik zdůrazňují, je příkladem tohoto procesu. Ano, také jsme viděli ty národní nebo regionální vlajky na demonstracích a blokádách. Ano, taky jsme četli onen příběh, v němž demonstranti předali uprchlíky policii. Ale viděli jsme i jiné „Gilets Jaunes”, kteří přistěhovalcům pomáhají, vyjadřují solidaritu s bojujícím proletariátem v jiných zemích a vyzývají k jednotě, nikoliv na základě společné identity nebo barvy pleti, ale na třídním základě. Co je pro nás jako komunisty důležité, není to, co si myslí ten či onen jedinec „žlutá vesta”, ale to, co hnutí jako celek přináší do třídního boje, jehož důležitou součástí je rozchod s nacionalismem. To znamená stát v opozici vůči nacionalistickému postoji, bojovat proti němu uvnitř hnutí, prosadit v hnutí tuto roztržku. Máme k dispozici mnoho psaných nebo nepsaných výrazů tohoto boje uvnitř „Gilets Jaunes”:

Totéž platí pro iluze o demokracii (přímé nebo participativní), referendech, prezidentovi, volbách apod., jejichž kritika stále sílí:

Totéž platí i pro heslo „Macrone odstup”:

Jak jsme již poznamenali, hnutí „Gilets Jaunes” se rozvinulo z odmítnutí tradičních buržoazních struktur politických stran a odborů. Od začátku prosince se odbory (všech tendencí) jako obvykle postavily do pozoru před vládou, která hledá způsob, jak zneškodnit společenské hnutí, jež by se mohlo rozšířit i do jiných sektorů proletariátu – odbory se zoufale pokouší odradit své členy od účasti v „Gilets Jaunes”, když hnutí obviňují z mezitřídní kolaborace.

Dnes, když vidíme náznaky tendence ke „konvergenci bojů”, je hnutí opět rozděleno a váhá: někteří „Gilets Jaunes” volají po přímé spolupráci s ústředními strukturami odborů, jiní na druhé straně tuto spolupráci odmítají, ale vyzývají proletáře v jednotlivých firmách, aby vstoupili do boje, což je navýsost správné. Objevily se výzvy s cílem rozšířit „den národní (ne)akce” 5. února (svolaný odbory v čele s CGT) a proměnit jej v „neomezenou generální stávku”. Rádi bychom tu pro případ potřeby varovali své soudruhy z „Gilets Jaunes” pokud jde o skutečnou povahu odborů a odborářství.

Role odborů, jejich horlivá snaha uhasit společenský požár, se vždycky jasně ukázala v období boje. Odbory, jejichž úkolem je právě zabránit tomuto druhu výbuchu, sloužit jako nárazník, a pokud je to nutné, získat kontrolu nad jakýmkoli autonomním výrazem naší třídy, se pokouší zbrzdit boj tím, že předstírají, že organizují to, co je přesahuje. Odborové organizace již po desetiletích podkopávání našich bojů opravdu nejsou příliš populární a hnutí „Gilets Jaunes”, které se odehrává mimo ně, je toho novým důkazem.

Ale rozvíjí se tu jistá subtilnější forma, která má získat kontrolu nad našimi podvratnými boji, forma, která se nachází ve všech současných bojích. Forma, kterou bychom mohli nazvat dělnický parlamentarismus. Dokonce i v případě, že boje vypuknou na základě formálního rozchodu s odbory, i když proletáři sahají po určité míře násilí, tento rozchod se nikdy nerealizuje úplně, nedojde až ke svým konečným důsledkům, tzn. organizovat se nejen mimo odbory, ale i proti nim. To znamená radikální rozchod nejen s organizacemi, ale především s praxí: odborářstvím, jež je vždy pouze vyjednáváním s našimi vykořisťovateli o prodeji naší pracovní síly…

Mnoho idealistických a ideologických sekt ultralevice hnutí „Gilets Jaunes” na počátku odsuzovalo, protože se neorganizovalo do „všeobecných shromáždění” považovaných za absolutní svatý grál revolucionářství. Od té doby se objevily zprávy o zakládání shromáždění v Commercy, Saint-Nazaire, Montreuil a jinde a o „neformálních” shromážděních organizovaných kolem okupovaných kruhových objezdů a různých blokád.

Na jedné straně proletariát vždy historicky strukturoval svůj boj okolo shromáždění, koordinací, rad, sovětů, komun, výborů atd. Můžeme proto jen uvítat skutečnost, že proletáři znovu berou svůj boj do svých rukou, že se setkávají, že společně diskutují, že se organizují, že vytvářejí plány do budoucna, že se znovu zmocňují tisíců různých aspektů života, rozvíjejí přátelskou atmosféru a soudružství, podílí se na „osvobození projevu”… Na druhou stranu chceme zdůraznit, že žádná struktura, ať už ji nazýváme jakkoli, nikdy nebude zárukou průběhu našich bojů.

Naopak, praxe demokratismu, ideologické pojetí shromáždění, fetišizace přítomnosti mas v bojových strukturách často brzdí rozšíření a radikalizaci bojů. Proletáři sice odmítají odbory, ale existuje nebezpečí, že budou ve svých „shromážděních” reprodukovat stejnou odborářskou či reformistickou praxi. „Přímá demokracie kruhových objezdů” či organizování velkých „všeobecných shromáždění” otevřených všem, často znamená praktikovat odborářství bez odborů. „Shromáždění” a jejich „kouzlo” „volených a kdykoli odvolatelných” delegátů nikdy nebyly formální zárukou čehokoli revolučního. Historicky je naší jedinou zárukou naše společenská praxe. Nikdy to není záležitost formy, ale obsahu…

Kromě toho se sebou demokracie těchto „shromáždění” přináší i fakt, že se zde mohou „svobodně” vyjádřit úplně všichni, stávkující i stávkokazi, radikálové i umírnění. „Osvobozuje se tu projev” (samozřejmě tu neobhajujeme „svobodu projevu”, kterou se tak ohání náš demokratický nepřítel, který nás nechává mluvit, aby nás mohl lépe umlčet), ale často tu také žvanění nabývá vrchu nad akcí. Nač hlasovat pro velmi „radikální” usnesení, pokud proletariát neporuší sílu setrvačnosti, která blokuje šíření a rozvoj boje?

Snažili jsme se zde ukázat, že hnutí „Gilets Jaunes”, je, jako každé proletářské hnutí v minulosti, rozporuplné. Momentálně v jeho rámci existují výrazy obou – ideologie buržoazní společnosti ve formě falešného vědomí naší třídy, ale také proletářských zájmů, konečného cíle zničit kapitalismus. Proletářský obsah hnutí čelí dvěma nebezpečím – reakci a reformismu.

Ale falešné vědomí může a musí být překonáno pouze v boji a skrze něj, prostřednictvím zkušenosti naší třídy, která se znovu a znovu rodí v každém novém otevřeném třídním konfliktu. Úkolem komunistů není plivat na hnutí, protože není dostatečně ryzí, protože se neodvolává na ty správné zdroje, nebo proto, že mu chybí ten či onen aspekt, který považujeme za důležitý.

Úkolem komunistů ovšem není ani schvalovat vše, co hnutí dělá. Úkolem komunistů je chápat hnutí na základě jeho radikální dynamiky a povzbuzovat tuto dynamiku v tom, aby se dále rozvíjela jako revoluční praxe směrem revolučnímu projektu proletariátu. Jako komunisté bychom měli naši třídu doprovázet v jejím boji o vyjasnění tohoto projektu proti reakci i reformě, reprezentovat jednak propojení mezi současným a minulým bojem naší třídy a sdílet zkušenosti, které jsme v něm jako třída získali, a stejně tak reprezentovat i propojení mezi současným a budoucím bojem. Stručně řečeno, úkolem komunistů je představovat historický boj naší třídy.

Uvědomujeme si, že to není snadné. „Gilets Jaunes” je rozporuplné hnutí, stejně jako bylo rozporuplné i každé jiné proletářské hnutí v dějinách. A možná, že z něho nic nebude, nepočítáme-li zkušenost boje a ruptury, posílení „třídní paměti”. Je však obtížné chápat hnutí optikou toho, co se stane, když už je poraženo (zvláště pokud je, jako teď, k jeho porážce ještě daleko).

Na druhé straně již část hnutí otevřela propast rozchodu s buržoazní společností, její ideologií a institucemi – odbory, levicovými nebo pravicovými stranami, národní protiteroristickou jednotou atd. A proletářský obsah hnutí může otevřít cestu směrem k širšímu třídnímu boji.