Převzato z webu Borodin . Text jsme převzali  bez jakýchkoliv obsahových úprav a nemusí být ve všem v souladu s postoji naší komunity. V některých otázkách se s nimi může rozcházet i v zásadních otázkách. A to zvláště s přihlédnutím k našemu skeptickému pohledu na dělení společnosti podle principu společenských tříd, které považujeme v současnosti za překonané. Přesto je základní myšlenka zveřejňovaného textu v rámcovém souznění s naším většinovým postojem. Zveřejňujeme ho v rámci rubriky – píše se jinde, zamyšlení a texty určené k diskuzi.

https://proxy.duckduckgo.com/iu/?u=http%3A%2F%2Fg.denik.cz%2F63%2F24%2Fpraha-zizkov-autonomni-socialni-centrum-klinika_denik-630.jpg&f=1Některé osoby z projektu sociálního centra Klinika zaplňují mediální prostor voláním po demokratizaci vlastnictví místo jeho fetišizace. Toto stanovisko nachází jak zastánce, tak kritiky, kteří ho označují za extremistické nebo příliš radikální. Rád bych přispěl vlastním kritickým postřehem.

Je třeba na začátku uvést, že se považuji spíše za příznivce Kliniky než za odpůrce. Tento text tedy považuji za přátelský příspěvek k probíhající diskuzi. Rád budu v diskuzi v případě zájmu pokračovat.

 

Příliš málo radikality

To, co chci kritizovat není přílišná radikalita výroků o demokratizaci vlastnictví, ale jejich nedostatečná radikalita. Radikalitou zde míním snahu jít k jádru a kořenům věci, což se neděje, pokud je uvažováno o demokratizaci vlastnictví nikoli o jeho negaci.

Soukromé vlastnictví, funkčně spjaté s tím státním, je základem kapitálu, tedy specifických společenských vztahů. Pro zjednodušení uveďme, že jsou to vztahy založené na vykořisťování jedněch druhými a dochází k nim díky obrovské systematické nerovnosti. Udržení takového stavu je závislé na samotné podstatě soukromého vlastnictví. Kdo je vlastníkem, má moc vykořisťovat ty, kteří jimi nejsou. Jak ukázala zkušenost s různými variacemi leninistické praxe, transformace ve státní vlastnictví tento problém neřeší. Jen přesouvá vykořišťující aktéry z pozice kapitalistů na pozice byrokratů a stranických funkcionářů.

Při různých pokusech o rozřešení problémů třídních společností se vždy znovu potvrzovalo zásadní zjištění: Pokud je jádrem problému vlastnictví, k jeho řešení nedojdeme přemítáním o tom, kdo a jak má vlastněné hodnoty spravovat, ale praktickou aktivitou vedoucí k popření samotného vlastnického vztahu.

Příliš mnoho demokracie

Celou historií třídních bojů se vedle důsledné revoluční tendence táhne také nit tendence reformistické. Ta druhá, přestože její zastánci někdy hovoří jazykem radikality, tvoří překážku v cestě té první. Souběžně s teoretickou kritikou panujícího stavu totiž v praxi prosazují jen jeho jinou verzi. Nechtějí kapitál odstranit, jen preferují jinou formu jeho správy. Část těchto lidí chce správu přenechat straně, část samosprávným radám pracujících nebo odborům a jiní občanským shromážděním. Jenže otázka správy, tedy toho, kdo a jak má rozhodovat, ta má svůj význam jen pokud se shodneme na tom, co se vlastně má spravovat. Pokud necháme nedotčeny základy vlastnictví, pak debata nebude o ničem jiném než o tom, jakou formou a kým bude spravován kapitalistický obsah.

Když místo popření soukromého a státního vlastnictví budeme usilovat o jeho demokratizaci, dosáhneme jen toho, že ti co jsou dnes vyloučeni z rozhodovacích procesů, vyloučeni nebudou. Jenže pokud vykořisťovaní spolu s ostatními demokraticky rozhodují o chodu toho, co je jádrem jejich mizerného postavení, stanou se pouze správci vlastního vykořisťování a nesvobody. Dobře to jde ilustrovat na příkladu samosprávných či družstevních podniků. Vnitřní demokratická správa, avšak vězící uvnitř tržního prostředí, vede pracující k přijetí stejně nepříjemných rozhodnutí, jako kdyby je určoval samotný kapitalista. Družstevníci například sami zhoršují vlastní pracovní podmínky a zvyšují pracovní dobu, aby obstáli v konkurečním boji s ostatními podniky. Proč bychom si měli myslet, že dělají něco obsahově jiného něž reprodukci kapitálu? Jen na základě toho, že se o tom rozhodují demokratickými procedurami?

Stejně tak si můžeme položit následující otázku. V čem bude obsahově jiné, pokud o využití budov bude rozhodovat demokratické občanské plénum nikoli byrokracie, když při tom nebude popřen vlastnický vztah institucí či jednotlivců k těm budovám? Tyto instituce si budou dále nárokovat, aby vlastnictví sloužilo zájmům kapitálu. A když to bude třeba, vynutí si to i navzdory postoji většiny populace. Větší smysl tedy dává snaha o vyvlastnění místo demokratizace vlastnictví. V obou případech se sice represivní aparát může pokusit vynutit poslušnost a návrat do kapitalistického normálu. Jenže, zatímco vyvlastnění čili squatting, má z podstaty podvratnou a těžko krotitelnou povahu, demokratizace vlastnictví je snahou o nekonfliktní kooexistenci se stávajícími strukturami. Je proto jasné, kdo bude mít větší tendenci hrát podle pravidel systému, přizpůsobit se jeho požadavkům a nechat se kooptovat. Tedy, kdo bude systém rozvíjet a kdo rozvracet.

Problém fetišizace

Je-li řeč o problematické fetišizaci vlastnictví, není od věci problematizovat také fetišizaci demokracie. Zdá se, jako by si někteří lidé mysleli, že samotná demokratická forma zaručuje pozitivní obsah. Neexistuje ale snad mnoho příkladů, kdy si lidé demokraticky prosadili velmi negativní věci? Od dělníků většinově hlasujících pro ukončení generálních stávek až po pléna na obsazených náměstích volající po volbách, po kterých další utlačitelé dosedají na místo těch předchozích. Navíc, kdyby se vyhlášením referenda vyslovila většina obyvatel proti sociálnímu centru Klinika, byl by to snad legitimní důvod ho nerealizovat?

Na druhé straně jsou tady ale i příklady rozhodných menšin, které bez ohledu na demokratické procedury dělají kvalitativně významné kroky. Nečekají na souhlas většiny a dělají to, co je potřeba k pozitivnímu posunu. Myslím, že takovou menšinou by v případě vědomého rozhodnutí mohla stát i skupina kolem Kliniky. Prakticky by to znamenalo zejména toto: Zaprvé, nevolat po demokratizaci vlastnictví, ale přispívat k jeho negaci. Zadruhé, vlastnictví zpochybnit obsazením nevyužívané budovy bez ohledu na veřejné mínění nebo postoj státních institucí. Využívání chátrajících budov k sociálním účelům totiž nedává smysl jen pokud má kolektiv velké sympatie občanů. Je legitimní i bez podpory většiny.

Neříkám tím, že máme rezignovat na snahu hledat spojence. Jen to, že i v momentě kdy jich není mnoho, je lepší budovy nelegálně obsazovat než přesvědčovat státní instituce, ať nám je po dohodě poskytnou. Squatováním budov a zpochybňováním jejich vlastnictví by mělo jít ruku v ruce s odporem proti státu a jeho institucím. Pokud však budeme volat po demokratizaci vlastnictví, znamená to akceptovat existenci státu a tedy i vykořisťovatelských vztahů, které reprodukuje.

Nejde si nevšimnout, že výstupy kolektivu Kliniky nikdy neútočí na stát a to ani jen v teoretické rovině. Někdy se jen kritizují postupy některých institucí, politiků či úředníků. Neprosazuje se však společnost bez státu, ale jen vyšší míra jeho demokratizace. Nepropaguje se přechod k nekapitalistickému uspořádání světa, ale přechod na správu kapitalismu v souladu s levicovou frakcí kontrarevoluční politiky.

Na závěr chci uvést, že tato moje úvaha neříká, že vše kolem Kliniky stojí za nic. Přicházím jen k reflexi dílčích věcí abych přispěl k posunu celku. Jistě stojí za to připomenout také ty pozitivních části.
V první řadě je pozitivní už jen to, že vzniklo místo, kde se lidé mohli potkávat za jiným účelem než je tvorba zisku. Nekomerční povaha projektu umožnila rozvoj jedinečných kulturních a vzdělávacích iniciativ. Nejedna skupina zde také měla zázemí pro organizaci vlastních aktivit, kterými přispěla k antikapitalistické praxi. Některým kolektivům dokonce dala Klinika podnět ke vzniku a řada lidí měla kde bydlet. Nezanedbatený je i podíl na popularizaci squattingu, anarchismu a souvisejících témat. Zkrátka je toho dost a já považuji za důležité to pozitivní posílit kritickou reflexí slabých stránek. Právě o tom je tento článek.

 

zdr.B