Převzato z literárního časopisu pro esejistické myšleníTéma 

Dnes v den výročí smrti Jaroslava Haška (30. 4 1883 – 3. 1 1923) zveřejňujeme text Borise Cveka publikovaný v roce 2006 v literárním časopise pro esejistické myšleníTéma 

 

Jaroslav Hašek, slavný autor světově proslulé knihy, se narodil třicátého dubna 1883 v Praze a umřel o necelých čtyřicet let později (třetího ledna 1923) v Lipnici nad Sázavou. Byl synem středoškolského učitele, avšak s gymnáziem skončil už po kvartě a maturoval později na obchodní akademii. Potom působil v bance Slavia, cestoval a byl redaktorem anarchistických časopisů. Oženil se roku 1910 a po svatbě pracoval jako redaktor časopisu Svět zvířat. S vypuknutí světové války narukoval do rakouské armády, nechal se však na haličské frontě zajmout ruskými vojáky. Vstoupil do formujících se československých legií, z nichž přešel do Rudé armády, kde se stal politickým pracovníkem. Na sklonku roku 1920 se vrátil do Prahy k původnímu bohémskému životu, jaký žil až do smrti.

 

Kromě Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, jež byly napsány v závěru jeho života, je Hašek autorem mnoha povídek, humoresek, črt a pamfletů, mystifikací i satir. Některé shrnul do knižních souborů, z nichž lze zmínit třeba Trampoty pana Tenkráta a Můj obchod se psy a jiné humoresky. Z Haškova pera pochází i románová persifláž Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, mnoho kabaretních her a také básně.

V tomto článku se chci věnovat Haškovu portrétu, jak nám ho zprostředkovává jeho korespondence, uveřejněná jako Lidský profil Jaroslava Haška (Československý spisovatel Praha 1979). Srpen v letech 1900 a 1901 strávil Hašek i se svým mladším bratrem na cestách po Slovensku, z nichž posílali domů lístky své sestřenici Marii. V roce 1902 je Jaroslav Hašek opět na Slovensku, nyní ovšem sám. V dlouhém dopise z jedenáctého července 1908 líčí své budoucí lásce Jarmile milostné dobrodružství, které tehdy na Slovensku prožil, které lze dobře shrnout do Haškových slov: „Ona nevěděla, kdo jsem, co jsem, já ji nemiloval, ona mne také ne, byl to prostě fyziologický výkon.“ Domnívám se, že tato slova svědčí o jakési poctivosti k sobě samému i o odvaze být sám sebou, přihlásit se k sobě a vylíčit se v pravdivém světle i na tak choulostivém prostoru, jakým je milostný dopis. Nemusel to psát, ale napsal to. Ačkoli byl Hašek zaměstnán v bance Slavii, jakmile se doslechl o povstání v Makedonii, ihned se tam rozjel na pomoc povstalcům – a pochopitelně o své zaměstnání přišel. Dá se tedy říci, že od samého počátku nesnášel monarchii, a to velice opravdově a silně. Jeho cestu na Balkán lze považovat za zbrklou, nicméně není vyloučeno, že přesvědčený anarchista Hašek žil ve stálém očekávání dalekosáhlých společenských změn, proti nimž byla ztráta zaměstnání v té či oné bance něčím zcela titěrným. Jedím z předáků syndikalistického anarchismu, jenž se v odborářském boji proti divokému kapitalismu odmítal opírat o nějakou dělnickou politickou stranu, byl Bedřich Kalina, s nímž Hašek spolupracoval a jehož svědectví ukazuje, že Hašek neměl povahu, jež by ho vedla k „uvědomělé“ politické činnosti. Miloval spontánní, snad pro mnoho lidí i nepřijatelně bohémskou a lehkomyslnou svobodu, nikoli tu ideologickou.

Na Haškovu spisovatelskou činnost vzpomíná Josef Lada (ib.): „Hašek psal snadno a lehce. Na jeho humoresky bylo opravdu možno si počkat. A mohl psáti kdekoli: v tramvaji, v hospodě, v kavárně, ať se tam hlučelo sebevíc… Jednou psal v kavárně Union nějakou humoresku a za šesták si mohl každý známý host vymysliti jakékoli jméno a Hašek je hned v příští větě použil, aniž porušil srozumitelnost děje. Když u mne bydlil, psával obyčejně od čtvrté hodiny odpolední. Sám si to vždy určil, když po jedné hodině přicházel do mé pracovny lehnout si ještě na otoman… Co bude psát, tím si nikdy hlavu nelámal. Chvilku seděl nehybně, upíraje oči do čistého papíru, a potom začal psát. Psal rychle, bez dlouhých intervalů, tím svým čitelným, úhledným rukopisem, až do šesti hodin, kdy pravidelně už bývala humoreska hotova, a s ní pak rychle spěchal do některé redakce, aby ji proměnil za bernou minci.“ Asi málokdo bude tímto Ladovým svědectvím překvapen, zapadá do obrazu, jaký o Haškovi mají všichni ti, co o něm píší v učebnicích a mluví v médiích. Ví se o jeho alkoholismu (z kterého neplyne žádný závěr, neboť mezi alkoholiky jsou lidé všech možných společenských vrstev, nadání, vzdělání a mravních kvalit), o jeho vysedávání v hospodách a lehkomyslném životě. Ani Ladovo svědectví o výstřednostech nepřekvapuje (ib.): „Ve svých výstředních nápadech byl Hašek nevyzpytatelný. Překvapoval jimi spontánně, znenadání, kdy bývaly nejméně očekávány. Šel-li člověk s Haškem, musil býti připraven, že každou chvilku vyvolá konflikt, třeba žertovný, pro vážného člověka však přinejmenším nepříjemný…“

Měl neobyčejnou paměť a vášeň pro fakta…  o tom čteme třeba z pera Františka Langra (ib.): „Noviny čítal odzadu, od inzerátů. Dovedl se zabavit podrobným čtením ceníků, reklamních prospektů a poučných brožurek o nejrůznějších tématech, o hnojivech, o strojích, o léčivých bylinách, o chovu prasnic a drůbeže… Teorie, ideje, abstrakta, úvodníky, úvahy, morálky a křasořečnění pomíjel.“ Hašek byl člověk zabydlený v tom, co viděl kolem sebe, co mohl kontrétně a reálně prožít, a tady kořenilo celé jeho chápání světa. V prostředí českého nacionálního pseudointelektualismu, který překypoval kdejakými „ušlechtilými“ frázemi, to bylo nesmírně důležité. Stačí si otevřít společenské časopisy z počátku minulého století, aby člověk pochopil, že právě a pouze to jej uchránilo efemérní malosti. Ačkoli vůbec nesplňoval dobové představy o vážnosti, byl vážným člověkem, směřujícím k podstatě věcí a k autentické svébytnosti. Jiří Mahen o tom velmi výstižně píše Václavu Mengrovi (ib.): „My měli časem Haška hrozně rádi, poněvadž byl opravdu samý vtip. On možná že nás neměl rád, poněvadž jsme si hráli na literáty. Jsem o tom přesvědčen. A teď je ta švanda v tom, že on dělal literaturu daleko inenzévněji než my všichni, že on byl vlastně literátem a my se zuřivě bránili být jenom literáty.“

Někdy v přelomu let 1905 a 1906 se Hašek seznámil s Jarmilou Mayerovou, dcerou zámožného štukatéra, která se i přes odpor svých rodičů vůči nonkonformnímu anarchistovi stala později jeho ženou. Milostné dopisy Jarmile tvoří převážnou část svazku. Nacházíme v nich dětinsky veselé, lísavé veršovánky a takové to líbezné milostné řečičkování, což obojí svědčí o spontánnosti, dobrosrdečnosti i prostém štěstí. Hašek se v následujících letech kvůli Jarmile a jejímu otci stahuje z anarchistického hnutí a hledá si, velice obtížně, práci. Jeho sociální situace se stala kritickou. Např. v dopise z dvanáctého ledna 1908 čteme následující slova: „Můj Miláčku! Slibuji Ti a věř mně, že už nikdy neprovedu, co by nám mohlo škodit. Vždyť vím, že bys tolik trpěla, moje Jarmo. Trpíš tak jako tak jen kvůli mně, ale věř, že Ti vše vynahradím… A vynahradím Ti všechen Tvůj bol, miloušku, všechna ta příkoří, která na Tebe páší. Nesmírně Tě miluji a teskní se mi po Tobě. A jednou, doufám brzy, budu Ti vyprávět, jak jsem kolikrát myslel si myslel, proč nejsem bohat, právě tak si myslel jako Ty, tak všechno s Tebou prožíval, moje nejdražší… A přitom jsem leckdys plakal, dělaje jinde hrdinu a směje se naoko. Leč všechno se změní k dobrému.“ V dalším období se Haškovi jakž takž podařilo získat obživu, jeho dopisy Jarmile se věnují praktickým věcem a lásce, např. dne devětadvacátého ledna 1908 píše: „V Ženském obzoru mně doplatil Ziegloser zlatku, koupil jsem si náprsenku, a manžety, ale nenosím je, vidíš, jak jsem chytrý a vypočítavý. Můj Miláčku! Zítra se tedy jistě uvidíme, mnoho se těším na Tebe. Víš, vidíváme se tolik teď málo, a až budu zaměstnán, pak se budeme vidívat snad častěji, poněvadž budu mít přístup do Vašeho domu. V Právu lidu chtějí na mně deset fejetonů. Mám hrůzu psaní. V Rašpli pět povídek a do každého čísla fejeton.“

Haškovo anarchistické stanovisko probleskuje v dopise z druhého února 1908, kde nazývá republikánský převrat v Portugalsku, čili vraždu krále Carlose a následníka trůnu, „zavraždění portugalských tyranů“. Nenávist k monarchismu je zřejmá, nicméně stojí určitě za zamyšlení, zda není Haškovi přičítán anarchistický postoj jen kvůi dobové mentalitě, která pod touto nálepkou spojovala radikální republikány, syndikalisty, avantgardu a různé varianty socialistů a komunistů. Zásadní odmítnutí starého (tím spíše katolického) monarchismu by mohlo Haška klidně spojovat s Masarykem, nikoli nutně s komunisty nebo syndikalisty. Dne devětadvacátého června 1908 napsal Jarmile dopis, v němž mimo jiné rozvádí úvahu nad tím, že je zbytečné označovat v dopisech místa, která políbil, křížky, jak to činil v minulých listech – a při té příležitosti se označuje za ateistu. O Haškově hořkém pohledu na svět, odkud pramenil jeho sžíravý humor, nás zpravuje Vilma Warausová (ib.): „Byla to neblahá vlastnost, ta schopnost vidět na všech stranách lidskou bídu, špatnost a zlobu. Z toho mohl být člověk smutný. A mohlo se o tom psát sentimentálně. Hašek psal sžíravě. Hlouposti i směšnosti se dalo smát. A Hašek se smál do alelujá.“ Sžíravost je také, domnívám se, hlavní rys jeho chef d´oeuvre. Řekl bych, že Hašek byl, pokud byl sám sebou, „jemným, citlivým člověkem“, jak píše Warausová hned vzápětí, a že díky tomu a díky své inteligentní poctivosti žil v neustálém sporu se světem staré rakouské monarchie, v níž bylo všechno prolhané, rozložené a naprosto bez jakéhokoli oprávněného nároku na niterný respekt. Jestliže všechna vážnost kolem byla pro něho odpornou fraškou, je pochopitelné, že protestoval – a že nedokázal brát vážně ony standardy tehdejšího světa, které zajišťovaly spokojený život etablovaným vrstvám. Co pro něj mohl znamenat podvod, krádež, cynické žertíky, když skutečná, přímo kolosání špatnost byla něčím normálním, ba váženým? Nebyl silnou osobností a často se zmítal, ale v císařském Rakousko-Uhersku byl prostě cizincem, a na tom se nedalo žádným způsobem nic změnit.

Když získal zaměstnání ve Světě zvířat, pokračovala jeho intenzivní korespondence s Jarmilou, kterou rodiče poslali za sestrou do Přerova, stále nabitá milostnými něžnostmi a praktickými starostmi. Šestnáctého srpna 1909 psal Hašek Jarmile o svolení k sňatku, jež obdržel od jejího otce: „Miloušku, až přijedeš, budeme chodit i před rodiči zavěšeni a budeme si tykat. Piš, kdy přijedeš, abych Ti mohl přijít na nádraží naproti.“ Třiadvacátého května roku 1910 byli s Jarmilou konečně sezdáni. Musel ovšem na nátlak ze strany nevěstiných rodičů opět vstoupit do katolické církve. Po svatbě si založil kvůli lepší obživě obchod se psy. Jeho sluha sbíral (a kradl) po městě toulavé nebo ztracené psy, o něž se Hašek pečlivě staral, aby je potom mohl prodat. Jenže jeho způsob prodávání těchto psů byl spíše vychytralý než čestný. Antonín Bouček (ib.) líčí konec obchodu se psy takto: „Žaloby se množily… Tu poradil kdosi Haškovi, aby „dělal blázna“, že se mu nemůže nic stát. Ale Hašek dělal stále pokusy sehnat aspoň něco, protože se mu tenhle obchod líbil, a potom měl ohledy – na personál. Jednou seděl s inž. Kúnem u Bernardiho psa na Malé Straně, kde mívali výborná italská vína. Asi o půlnoci šli k domovu a dobrák Kún, kterému se zdál Hašek „nějaký divný“, doprovodil jej až na Střelecký ostrov. Pak se vrátil. Hašek vylezl na zábradlí mostu a díval se do vody. Nejprve šel kolem flegmatik, který si myslil, že mu není nic po tom, co ten člověk chce udělat. Druhý byl satirik, který Haška varoval, aby tam neskákal, že je voda studená a špinavá. Třetí muž byl sangvinik, plný křesťanské lásky. Vrhl se na Haška, tahal ho ze zábradlí a křičel po patrole. Hašek se s ním serval a patrola odvedla domnělého zoufalce i milosrdného samaritána na komisařství. Zde „poznali“, že Hašek je blázen, a poslali pro policejního lékaře, který Haška prohlédl a dával mu různé otázky, aby poznal, má-li Hašek rozum. Když však mu Hašek na učenou otázku: „Kolik je šestkát sedm?“ odpověděl: „Osmdesát čtyry“ a na otáku: „Proč slunce jinde vychází a jinde zapadá?“ řekl: „Protože se země netočí“, poznal, že Hašek je blázen, a poslal jej do ústavu pro choromyslné. Jeho tchán si oddechl, když se o tom dověděl, a zaplatil za Haška stravu na měsíc předem. Brzy se začal Haškův „zdravotní stav lepšit“. Konečně asi za týden chtěli ho lékaři propustit, ale Hašek se nedal: „Jak to? Vždyť tu mám ještě tři neděle zaplacenou stravu!“

  Z recese založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona; o níž František Gellner napsal (ib.), že je to strana „domáhající se znovuzavedení otroctví, postátnění domovníků a jiných hluboko zasahujících reforem…“ I tento šprým je tedy zřejmě sarkasmus. Když Hašek ztratil zaměstnání, jeho tchán a tchýně učinili rázný pokus oddělit jej od Jarmily, ale překazilo jim to její těhotenství. Hašek bez životního zabezpečení u manželky a syna dlouho nevydržel (a mohl vůbec?), vydav se na „dobrodružné cestování“ po vlasti. Vilma Warausová popisuje, jak se s ním setkala (ib.): „Od té doby, co jsem ho viděla ve vršovickém bytě, hodně sešel. Rozchod s Jarmilou a synem  mu jistě nebyl lhostejný. Přisedl k našemu stolu a ptal se po Jarmile. Řekla jsem, že se má dobře a chlapeček je hezký, jemu podobný. Na Haškovi bylo patrno rozčilení. Obvinil Jarmiliny rodiče, že ho se ženou rozvedli a vzali mu syna. Tchán ho vlastně oklamal. Slíbil, že ho finančně zajistí, a nedodržel slovo. Dostalo se mi těžkého úkolu hájit starého pána.“ Byl tento krach manželství důsledkem Haškovy lehkomyslnosti nebo snad alkoholismu? Myslím, že nikoli. Nebyl schopen adaptovat se v prostředí establishmentu, což mělo své hlubší kořeny, jak už jsem výše naznačil. Výmluvně o tom píše z odstupu času (rok 1927) samotná Jarmila Hašková (ib.): „Hašek měl málo pravých přátel, ale znal sta typů, a tyto typy měly ho za svého přítele. V tom je poctivost Haškovy práce, že pro své umění sestupoval až na úroveň lidských typů, aby pochopil jejich vztah k lidem a věcem. Obětoval sebe, matku, ženu, dítě, přítele – položil všecko, co měl, na oltář pravdy – a ona se mu za to zjevila taková, jaká je, směšná, mrzácká, bez cetek a bez závoje.“ Myslím, že slova, která by lépe vystihovala podstatu Haškova génia i všech problémů, které v životě měl, se nenajdou.

Začátek první světové války se přivedl Haška v únoru 1915 do Českých Budějovic k jedenadevadesátému pěšímu pluku. Čtyřiadvacátého září se na frontě nechal zajmout Rusy. Jaroslav Křížek (ib.) o tom píše: „Jaroslava Haška stejně jako většinu mužstva zastihl útok Rusů ve spánku, zatímco rakouské jednotky přecházely ke zmatenému ústupu. Hašek se Strašlipkou jen pomalu vylézali ze zákopů a pomalu se strojili. Na rozkazy, aby si pospíšili, nic nedbali. Podle svědectví nadporučíka Lukáše a účetního šikovatele Vaňka zůstal Hašek úmyslně pozadu a vyčkal příchodu Rusů.“ Počátkem října c. a k. policie v Praze vydává na něj pátrací list, který mj. obsahuje tato důležitá slova (ib.): „…je jako zajatec dlící v Rusku spolupracovníkem časopisu Čechoslovan, vycházejícího v Kyjevě, jenž sleduje vysloveně vlastizrádnou tendenci, nepřátelskou monarchii. Články, které píše do tohoto časopisu, obsahují skutkovou podstatu zločinů vlastizrady a urážky Majestátu. Hašek je zde veden v evidenci jako anarchista.“ Hašek se dal k formujícímu se československému vojsku a v říjnu roku 1917 byl dokonce vyznamenán za vojenské zásluhy. Nicméně už v březnu 1918 se jasně s armádou rozešel – a v červenci na něj polní soud československého vojska vydal zatykač. Byl opět obviněn z velezrady (ib.): „…organizátora českosloven. rudého vojska v Samaře, obviněného z opakovaného zločinu velezrady na československém národě.“ Zdá se, že za tím stojí spíše jeho svéhlavost a odpor k autoritám než přesvědčení. Je ovšem pravda, že se spojil s ruskými bolševiky a pracoval pro ně. Působil jako fejetonista frontového tisku za občanské války. Mohl se účastnit aktivního boje proti samoděržaví, nejobludnější formě monarchismu, to byla šance, kterou nešlo nevyužít. Bolševici mu dali možnost uplatnění, jež ho bylo hodno: byl členem redakční rady armádního internacionálního orgánu a mimoto patrně i náčelníkem politických oddělení národnostních menšin u Páté armády.

O životě Haška v bolševickém molochu toho víme příliš málo, a to tím spíše, že na tuto etapu jeho života byl zvláště zaměřen komunistický „výklad“ jeho života. Jestli měl jaký konflikt s bolševiky, bylo v jejich zájmu vymazat jej z paměti. Zachoval se Haškův dopis ze září roku 1920 adresovaný člověk, který byl hlavou české sekce zahraničních komunistů. Obsahem dopisu je Haškovo ubezpečování, že se k bolševikům nepřidal jen tak, nýbrž že pro ně učinil velký kus práce a že se vážně považuje za komunistu. Když uvážíme, jaké panovaly v novém bolševickém státě poměry, pochopíme snadno obsedantní zdůrazňování vlastních zásluh, jímž dopis křečovitě překypuje. Haškovi, stejně jako komulokli jinému, šlo o krk. Byl v extrémní situaci a jedinou šancí pro něj bylo vystupovat jako věrný komunista, který se vší mocí lísá ke své partaji. Ačkoli rudá propaganda za každou cenu interpretovala Haškův život v SSSR i po návratu do vlasti jako život přesvědčeného komunisty, zdá se, že je to jen jedna z miliónu jejích lží. Mohl se neideologický anarchista, který nenáviděl stupiditu a nelidskost monarchie, cítit mezi bolševiky jako mezi svými? Vždyť bolševismus je jen rudý carismus. Lze tedy spekulovat, že Hašek prožil v Rusku krušná léta, o kterých se ostatně bránil hovořit. Tam se nemohl podobně jako v Rakousko-Uhersku všelijak protloukat ve zjevné opozici vůči režimu (veřejný příznivec anarchismu) a jako hospodský vypravěč, tulák a vlastně svobodný člověk. Do vlasti se vrátil zřejmě na žádost českých levičáků a ruští bolševici jim vyhověli: za úkol dostal připravovat revoluci v Československu. Ale to právě neučinil. Jakmile byl doma, vrátil se ke svému dřívějšímu životu. E. A. Longen popisuje ve svém svědectví dusno, které panovalo mezi Haškem a českými levičáky (ib.): „„Hašek zúmyslně nechce o poměrech v Rusku mluvit,“ tiše podotkl ke mně Košvanec. „Slibovali jsme si, že se něčeho dovíme, ale je patrno, že je dnešní večer ztracený. Hašek začíná vyvádět jako vyloděný námořník.“ Hrozně se rozdivočel vlivem požitého alkoholu, neohlížeje se na nikoho, ani na Šuru, kterou odstrčil, že upadla. Pil a zpíval, pil a nadával. Nadával nám i celému světu. Nikdy před válkou jsem Haška v takovém stavu neviděl… Pokusil jsem se zaujmouti Haška hovorem. „Jardo, napiš nám nějakou veselohru pro Revoluční scénu. Třeba z ruského života. Zaplatím ti dobře.“ „Kdo je revoluční? Obyčejná hovada jste a nepleťte se do revoluce.“ Prudkou ranou srazil se stolu sklenice a smál se. „Máte Revoluční třídu, náměstí Revoluce, Revoluční scénu, ale všem vám tady chybí revoluční duch.““ Jistě jsou tato Haškova slova uvedena v knize, již v tomto článku používám jako zdroj, uvedena na důkaz jeho revolučního nadšení, které bylo hořce zklamáno domácími poměry. Tak primitivní on ale nebyl. Pokud by se v něm skutečně odehrávalo něco takového, dal by to najevo hlubším a zřejmě sarkastickým způsobem. Ovšem celou tu dusnou atmosféru a zvláště poslední slova lze vysvětlit sžíravým odporem, který cítil k bolševikům.

Představa, že by Hašek za Masarykovy republiky ucukl od aktivního komunismu ze strachu z pronásledování a veřejného pranýřování, je falešná. Jedenadvacátého března roku 1921 píše civilní strážník František Payer o Haškovi v úřední zprávě (ib.): „Útoky na vládu nejsou v nynější době žádnou zvláštností, poněvadž skoro na všech schůzích, hlavně však komunistických, se útočí na vládu hlavně pana ministerského předsedy Černého.“ Noviny sice psali o Haškovi po jeho návratu z Ruska nepříznivě, ale to jej, pokud by byl přesvědčeným komunistou, mělo spíš ponoukat plněji splynout se svou stranou a angažovat se. Přervat pouta s „buržoazními“ přáteli a najít si soudruhy mezi rudými. To však neučinil. Dle úřední zprávy Payerovy byl Hašek „člověk bezcharakterní, který je u té strany, která mu více platí; taktéž řečnil prý již na shromáždění Armády spásy a nesl prapor.“ Nebyl tam ani tam, zůstal osamocen – a to, co chtěl říci světu, vtělil do Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, které neobsahují ani stín rudého nátěru.

Hašek se v Rusku údajně oženil s Alexandrou Lvovou (netušíme vůbec, za jakých okolností se to stalo), kterou si přivezl s sebou do Československa a nazýval ji Šura. Protože nebyl rozveden s Jarmilou, tento sňatek, o němž nejsou známy úřední záznamy, byl z pohledu československých. zákonů neplatný. Hašek byl proto i žalován za bigamii. Jarmila případný rozvod odmítla a Hašek měl silnou tendenci se k ní a k svému synovi Richardovi vrátit. Role Šury by se dala snad nazvat případněji souložnice – a nelze zcela odmítnout ani možné úvahy o tom, jaké měla kontakty na ruské komunisty, kteří jí umožnili vycestovat spolu s Haškem. Osobně bych byl pramálo překvapen, kdyby se  někdy ukázalo, že Šura byla Haškovi v Rusku tak či onak vnucena. Třetího února 1921 odpovídá Hašek na dopis své ženy Jarmily: „Po tom psaní, které jsem dostal teprve dnes, poněvadž já chodím do redakce psát fejetony jedině jednou za týden, slibuji Ti, že budu pořádným člověkem. Bude to první slib, který splním, a prosím Tě, pomoz mně, máš-li tolik vlivu, abych dostal někde sebenepatrnější místo. Pití úplně zanechám, což jde velice dobře, poněvadž na Rusi jsem po celá tři léta, kdy jsem byl ve s lužbách u bolševiků, ničeho nepil (BC: těžko se ubránit dojmu, že Hašek lže). Nemysli si, že jsem Tě, Jarmilko, neměl rád. Miluji Tě stále… Jak jsem mohl napsat, že bych rád viděl Tebe i svého syna, když jsem opravdu tak sešlý a ošumělý jako jeden z rodiny vagabundů, kteří jsou ale také lidmi. Neodjížděj z Prahy, Jarmilo! Prosím Tě o schůzku, jestli se za mne nestydíš… Buď ubezpečena, že miluji svého syna. Obrázek, který jsem nosil v Rusku, Ti posílám. Tvou fotografii jsem bohužel neměl, a jestli bych ji byl měl, přivezl bych ji též s sebou. S tím děvčetem jest to strašné nedorozumění. Poraď mně co dělat.“ Věta o „děvčeti“ se patrně týká Šury. Je otázka, nakolik lze tento Haškův dopis brát vážně a nakolik je jen dojemnou a docela vypočítavou hrou na Jarmiliny city. Možná o něm platí obé zároveň. Rozhodně devatenáctého února Hašek Jarmile zasílá slova, která přinejmenším svědčí proti opravdovosti jeho vztahu se Šurou: „Vzpomínám tolik mnoho na Tebe a věř mně, že Tě miluji víc než před naší svatbou. Je to taková krásná pohádka srdce, máj na stará kolena.“

Další Haškův kontakt s Jarmilou a se synem byl komplikovaný obavou, že pokud se její rodiče dozvědí, že se s ním opět stýká, propukne u nich vlna nevole. Zřejmě proto Hašek brzy rezignoval. V srpnu 1921 se přestěhoval do Lipnice u Světlé nad Sázavou, a to vlivem svého kamaráda malíře Panušky. Hašek zde pracoval na Švejkovi, jehož vydávání a expedice se ujal nakladatel Synek. Jeho korespondence se nyní obrací víc k přátelům a je z ní cítit, že místo ženy po Haškově boku definitivně zaujala Šura (či Šurinka, jak ji teď jmenuje). V zimě 1922 (šestnáctého ledna) píše: „Posílám Ti svou nejnovější kolorovanou podobiznu, kde jsem se Šurinkou. Snímek jest velice podařený, zejména se podařilo fotografovi vystihnout plně naši vzájemnou lásku a oddanost.“ Dopis je adresováno Josefu Ševcovi. Šestadvacátého září téhož roku je pod dopisem oznamujícím přátelům, že nově koupený dům je už opraven a také připraven k nastěhování, podepsán „Jaroslav i Šura“. Dopisy z poslední doby Haškova života jsou spíše veselé a povrchní, zabývají se detaily života vezdejšího a nesou pečeť kamarádství uzavřených při alkoholické zábavě. Objevují se taky velice často zábavné veršovánky, z nichž je ovšem cítit – jako ze všeho – úpadek mysli. Třetího ledna 1923 zemřel na „ochrnutí srdce“, jak stanovil v úmrtním protokolu MUDr. L. Novák (ib.).

Jarmila Hašková umřela dvacátého září 1931 ve věku čtyřiačtyřiceti let. Její manžel pro ni přese všechno znamenal velice mnoho až do konce jejího života. Myslím, že texty, jež o něm napsala, nejlépe vystihují jeho genialitu, která v českém prostředí zůstala až dodnes de facto nepochopena.

zdr.T