Následující text nemusí ve všem vyjadřovat názorový průsečík naší komunity. Zařazujeme ho do “rubrik” texty určené k diskuzi a zamyšlení.
V současnosti se stáváme v globálním měřítku svědky dalšího podstatného historického zlomu ve vývoji lidské společnosti. Čím dál častěji slýcháme o krizi demokracie. Asi by bylo předčasné mluvit o konci demokracie jako takové. Přesto se bezesporu jedná o jednu z posledních etap její existence. Demokracie jako forma vlády většiny se nevyrovnala se svými vlastními rozpory. V kombinaci s tržní ekonomikou, které se nedokázala zbavit ani ve formě státního socialismu, pouze vyostřila protichůdnost zájmů tzv. volného trhu a autentických svobod lidí. Až na čestné vyjímky, mnohdy bohužel překroucené do tyranií různých podob, nedošlo k zásadnějšímu vývoji společnosti ve vztahu k vlastnictví a práci. Konzum se postupně stal jedním z nejsilnějších a nejefektivnějších nástrojů k udržení stávajícího statusu quo.
Kritika vlastnictví se ve své většině omezila na pouhé přeskupování vlastnických vztahů. Stejně tak přístup k práci. To, že smyslem práce, je pokrývat životní potřeby v mnoha oblastech, se omezilo na pouhý potenciál vytváření zdrojů k dalšímu konzumu. Demokracie jako „systém“, ve kterém má (nebo by aspoň měla mít) rozhodující hlas většina, staví žebříček hodnot v pořadí, který tato většina určí. Pokud je tato většina uvězněna v bludném kruhu spotřeby a požitkářství, je poměrně pochopitelné, že právo na svobodu „konzumovat“ klade na jednu z nejpřednějších příček. To je právě úzce spjato ze zájmem svobody „tzv. volného trhu“. Že se jedná o nesmyslnou a nefunkční konstrukci je patrné z toho, že žádný svobodný trh nemůže být realně svobodný. Vychází totiž z nerovnosti vytvářené samotným vlastnictvím. Státy se ho musí snažit regulovat, aby se nezvrhl ve formu blízkou bezprostřednímu vydírání. Proto všechny ty antimonopolní úřady, úřady na ochranu spotřebitelů a mnoho dalších. Prostě nijak neregulovaný volný trh se velmi rychle přemění v džungli, kde zisk zabíjí bez jakéhokoliv pozlátka. Ne že by regulovaný nezabíjel. Ale snaží se alespoň udržet nějaký rámec. Přesto i tento prostor je dostatečně velký, aby vněm mohl fungovat mechanizmus vykořisťování uměle vyvolávanou spotřebou. Demokracie funguje jako prostor pro různé podoby vykořisťování a zajišťuje jim dlouhodobější udržitelnost. To, jak naprostá většina výkladů demokracie povyšuje ekonomické zájmy nad ostatní, je zjevné. Pokud se vrátíme k vlastnickým vztahům, je zřejmé, že vyvolávají až chorobné obavy o udržení majetku a jeho další možnou kumulaci. Stejné je to s bezbřehým konzumem. Proto se společnost rozkládá na jednotlivé egoistické zájmy a vše napomáhá vzniku xenofobie a nesnášenlivosti.
Další rovinou, která odkrývá neschopnost demokracie být funkční celospolečenskou ideou budoucnosti, je její nekonzistence při čelení ideovým odpůrcům a kritikům. To, že demokracie ve chvílích, kdy je to v zájmu establishmentu či vlivných skupin (vrstev) obyvatelstva bez jakýchkoliv skrupulí popírá i své vlastní hodnoty, je fakt. Důkazem jsou válečné konflikty prosazující ekonomické a mocenské zájmy, omezování práv a svobod v zájmu států a především v zájmu fungování a udržitelnosti stávající ekonomiky. Při studiu demokracie a jejích nastrojů se setkáváme s výrazem „militantní demokracie“.To je zjednodušeně koncept obrany demokracie proti jejím ideovým nepřátelům. Nejedná se o žádnou novinku. Tato „ideová opora“ pro všechny represe a perzekuce má své kořeny ve 30.letech dvacátého století. Otázky, jak by se měla demokracie bránit vůči svým politickým oponentům, si nedokážou srovnat v hlavě téměř žádní „ideologové demokracie“. Popření sebe sama je patrné na první pohled. Už samotné věty typu: „Přesto není stále jasné, jak a kdy může demokratický stát legálně působit „protidemokratickým“ způsobem při obraně svých základních demokratických hodnot. Problematický je i rozsah právního pluralismu, který dnes opravňuje transformovat politické programy, které se snaží uplatnit různé formy etnické, náboženské a regionální autonomie.“, dokazují absurdnost presentace demokracie jako obhájkyně svobod. Kořeny autority a hierarchie jsou nedílně vrostlé i do těch nejzákladnějších ideí demokracie. Je v podstatě jedno jestli se jedná o vládu jedince nad ostatními, či jedné skupiny nad druhou. Snahou takového systému není hledat shodu. Ale mít moc své stanovisko či zájem vynutit.
To poměrně přesně demonstrují základy již zmiňované „militantní demokracie“. Bylo by zbytečné polemizovat s názory Schmitta (1921) nebo Capoccia. Stačí si otevřít jakoukoliv práci věnující se tomuto tématu a najdeme jednoznačné rozpory mezi tím, co bychom mohli nazvat ideály demokracie a metodami její ochrany. Tak příkrý rozpor nalezneme málokde. Přesně v duchu praxe represivních složek: „Účel světí prostředky“. Je paradoxem, že právě uplatňování těchto metod nejjasnějí rozkrývá podstatu demokracie a odsuzuje jí k zániku. Nejedná se totiž jenom o autoritářský základ tohoto sociálního konstruktu. Jedná se právě i o nástroje, které používá k svému udržení. Ty odkrývají podstatu, hrubě se příčící jakékoliv cestě k co nejširší svobobě jednotlivce i celé společnosti.
Petr S.