(Přišlo mejlem – zveřejňujeme bez jakýchkoliv slohových či obsahových úprav)

Většina z vás asi tuto knihu četla. Kontext, ve kterém  tato minirecenze  vznikla, jí dává naprosto nový rozměr.

Tulák po hvězdách je první kniha se kterou jsem přišel do kontaktu ve
vězení. Daroval mi ji kluk, co se mnou byl na cele. Poprvé vyšla v roce
1915 a Jack London byl při psaní inspirován skutečným příběhem nevinného
odsouzeného Edda Morrella, který podstoupil pět let samovazby.

 

Příběh se vztahuje k událostem v americké věznici v San Quentin, kde si
hlavní postava odpykává doživotní vězení na základě obvinění z vraždy.
Jeho situace se začne výrazně komplikovat, když je křivě obviněn z
organizování vězeňské vzpoury, která však byla jen výsledek fantazií
vězeňského práskače. Ten ve snaze šplhnout si u vedení, přichází s
tvrzením, že do věznice byl propašován dynamit. Ve skutečnosti to ale
byl jen kvalitní tabák. Správci věznice věří práskačovi a v panice
zahajují vyšetřování. Přesněji řečeno mučivou kampaň za získání
informací o tom, kde je ukrytý neexistující dynamit. Hlavní postava
příběhu je tím nejvíce postižena. Tráví mnoho let na samovazbě v sevření
svěrací kazajky. Utrpení se však s pomocí dalších samotkářů naučí
zdolat. Získává schopnost dočasně „zmrtvolnět“ vlastní tělo aby nevnímal
bolest, mohl tělo opustit a pohybovat se mimo vězení. Zatímco tělo
lehávalo v kazajce, on venku prožíval dobrodružné děje v různém časovém
období na různých místech.

Čas od času tohoto vězně „navštěvoval“ ředitel věznice v domění, že z
něj konečně dostane informace o dynamitu. Odpovědí mu ale vždy byl
výsměch vězně, který mu tvrdil, že mučivý trest pro něj nepředstavoval
žádný problém. Provokativně navíc ředitele pobízel aby mu svěrací
kazajku utáhnul pevněji nebo mu na tělo dal ještě jednu či dvě. Ředitel
zuřil a vězeň si to užíval.

Příběh této knihy má v sobě silné poselství. Ukazuje jak jedinec dokáže
vzdorovat destruktivním vášním mocných, pokud v sobě najde dost síly a
odhodlání. Číst takový příběh ve vězení je hodně povzbuzující. Na závěr
si needpustím citaci z recenzované knihy:

„Pět let jsem prožil ve tmě. Říká se tomu samovazba. Lidé, kteří to
přežili tomu říkají smrt zaživa. Avšak těchto pět let smrti zaživa jsem
si dokázal získat svobodu jakou poznal jen málokdo. Jako nejpřísněji
izolovaný vězeň jsem se toulal nejen světem, ale i časem. Ti, kteří mě
uvěznili na bezvýznamných pár let, poskytli mi zcela nevědomky širý
prostor věků.“

 recenzi napsal Lukáš B. ve vazební věznici Litoměřice