Převzato z webu 
Zanedlouho to bude dva a čtvrt roku, co squat Cibulka v pražských Košířích oblehlo masivní policejní vojsko, aby ochránilo právo majitele Oldřicha Vaníčka nechat usedlost v klidu chátrat. Už tehdy za sebou měl rozsáhlý zámeček dlouhou historii. Pomiňme tu dávnou, která sahá až do čtrnáctého století a podívejme se ve zkratce na historii moderní, která je dost možná zajímavější.
Cibulka už dříve nějakou dobu fungovala jako kulturní centrum na základě dohody s Vaníčkem, kterému se objekt nedařilo prodat a čelil tak pokutám od památkářů kvůli tomu, že jej nechává rozpadat. Dohoda nicméně skončila při nájezdu policie na Cibulku ke konci roku 2008, kdy se orgáni zákona – údajně pátrající po pachateli loupežného přepadení – v zámečku dostali do bitky se squatery. Výsledkem byli tři zranění policajti, čtyři obyvatelé zámečku obvinění z útoku na veřejného činitele a konec dohody s vlastníkem.
Cibulka opět ožila v létě 2009 na protest proti vyklizení vily Milada a znovu o tři roky později. Obě obsazení sice skončila policejní akcí, výsledkem druhého byla ale nakonec i další dohoda s Vaníčkem. Tentokrát Cibulka žila tři roky, za které se kolem ní vytvořila stálá komunita a určité renomé.
To se Vaníček rozhodl utnout na konci března 2015, kdy vypověděl smlouvu, jež udržovala chatrnou rovnováhu mezi ním a squaterským kolektivem. Ten zámeček pochopitelně neopustil. Majitel tak napřed na místo vyslal podivnou rádobymilitární maskovanou ostrahu s noži a plynovými pistolemi, která otravovala u vchodu až do šestého května, kdy přišel definitivní úder v podobě policejního nájezdu.
Ten coby absurdně předimenzovaný a dramatický kritizovali i rozliční liberálové. Na několik desítek lidí v zámečku se totiž nahrnulo sto třicet těžkooděnců krytých vodním dělem. Ti postupovali s obvyklou zhovadilostí, kdy několik lidí zranili a deset zadrželi. Jednoho ze zadržených, Marka Ď., potom obvinili z rušení bytového práva. Jeho podmínečné odsouzení ke dvěma měsícům na konci letošního května vrátil na začátek Ústavní soud.
Když dnes člověk neznalý předchozí historie vystoupá od zastávky Poštovka k Cibulce, pravděpodobně si ani neuvědomí, že šlo o squat. Objekt se postupně rozpadá, v nejlepším stavu ze všeho jsou asi obvodové zdi. Cedulka na vstupní bráně varuje, že zámeček stráží bezpečnostní firma a čelní zeď je opatřená ostnatým drátem a zařízením detekujícím pohyb.
Pokud se případnému návštěvníku nechce pokoušet svou obratnost, snadno najde jinou cestu dovnitř. Zídka kolem zadní části Cibulky je pro zdatnějšího člověka směšnou překážkou, ani nemluvě o obří díře v plotě, kterou dotyčný při troše štěstí objeví.
Vevnitř není – stručně řečeno – skoro nic. Část zdí se drolí a graffiti připomínající někdejší slávu Cibulky pomalu blednou. Jedinou novou věcí je osvětlení reagující na pohyb a karavan, který působí asi hlavně jako hrozba pro Vaníčkem nezvané návštěvy. Nikdo v něm ale není a všechna ta zabezpečení čelní zdi a brány působí absurdně. Ostatně stejně jako celá snaha vlastníka a státu Cibulku uhájit proti squatingu. Výsledkem všech těch represí a nájezdů je, že má Vaníček v zarostlé zahradě uskladněný jakýsi přívěs.
Když Cibulku člověk opouští, může si při troše štěstí všimnout nápisu na zadní bráně, který pokládá řečnickou otázku „Takhle to chcete?“
Podobná hořká otázka zůstává, i když návštěvník nechá Cibulku a celé Košíře za sebou. Komu vyklízení squatů vlastně prospívá? Budově samotné? Těžko. Městu? Ani v nejmenším. Prospívá pouze pochybnému pořádku kapitalismu a právu nechat chátrat domy a nenechat v nich nikoho bydlet, natož potom dělat kulturu nebo dokonce politiku.
Nemáme nejmenší důvod takové právo respektovat. Teď, když se stát ponoukaný pravicovými politiky a agitátory pozvolna chystá k dalším možným akcím proti žižkovské Klinice, je opět načase se mobilizovat k budoucí obraně. Squaty jsou laboratoří svobodnějšího života, sociálním experimentem a důležitým zázemím pro autonomní politiku. Místem setkávání lidí, místem pro život, pro radost a učení se spolupráci a solidaritě.
Jen máloco je potom pochmurnější a budící větší vztek než pohled na několik let prázdný squat. Když člověk stojí uprostřed prázdné místnosti, kde kdysi žili lidé, má skoro pocit, jakoby celý dům vyklizením někdo zabil.
Státu se prozatím podařilo zabít skoro každý „otevřený“ squat, který se mu postavil na odpor politicky i fyzicky svou přiznaně ilegální přítomností. Je na čase sérii státních vítězství přerušit, a to nejlépe jednou provždy.
Za Cibulku deset nových squatů!
