Sestry a braři z Ostravské anarchistické federace na svém webu otevřeli novou rubriku “Černorudý dudlík”. Zde se podle svých vlastních slov chtějí věnovat tématům, která jsou v současném anarchistickém hnutí často opomíjená – mateřství, rodičovství a výchově.

Považujeme tuto snahu za velice přínosnou. Témata to jsou velice komplikovaná a je obtížné hledat společné závěry v anarchistickém hnutí jako celku. V hnutí, které je natolik ideově široké, že některé jeho okrajové proudy jsou zdánlivě v rozporu mezi sebou samými. To by ovšem nemělo nijak oslabovat snahy o hledání společných stanovisek. Naplňování toho nejzákladnějšího kamene anarchistického spolurozhodování -konsensu.

Prvním příspěvkem ve zmiňované rubrice je zkrácená verzí úvodního prohlášení k anarchistickému táboru 2004, kterou přebíráme v nezměněné podobě z webu OAF.

Anarchistický pohled na výchovu a vzdělávání

První z diskusních příspěvků Černorudého dudlíku je starší, ale tematicky zcela aktuální článek. Text je zkrácenou verzí úvodního prohlášení k anarchistickému táboru 2004.

V lidském životě hraje výchova a vzdělávání významnou úlohu, a proto považujeme za důležité věnovat těmto oblastem zvláštní pozornost. Osobnost člověka utváří z velké části kulturní, ekonomické a sociální prostředí právě skrze výchovu a vzdělávání v nejširším slova smyslu.

Stávající ekonomický a sociální systém vychovává člověka k obrazu svému prostřednictvím státu a rodiny, která stojí v jeho základech. Působení výchovy a vzdělávání začíná již v rodině (v jakékoli její formě) a víceméně doprovází jedince po celý život. Bohužel již od narození jsou výchovné vztahy člověka založeny na poslušnosti, nadřazenosti a soutěživosti. Oficiální státní i “soukromé” školství (od mateřské a základní školy po vysoké školy) tyto negativní prvky dále prohlubuje za účelem “přípravy na budoucí povolání”, čímž se míjí se základním smyslem výchovy a vzdělávání. Podle nás je úkolem výchovy a vzdělávání provázet člověka při kritickém poznávání světa, poskytovat mu inspiraci pro jeho osobní rozvoj a umožnit jedinci rozvoj všech jeho stránek: fyzické, psychické, kognitivní, emocionální, sexuální i komunikační.Stávající ekonomický a sociální systém vychovává člověka k obrazu svému prostřednictvím státu a rodiny, která stojí v jeho základech. Působení výchovy a vzdělávání začíná již v rodině (v jakékoli její formě) a víceméně doprovází jedince po celý život. Bohužel již od narození jsou výchovné vztahy člověka založeny na poslušnosti, nadřazenosti a soutěživosti. Oficiální státní i “soukromé” školství (od mateřské a základní školy po vysoké školy) tyto negativní prvky dále prohlubuje za účelem “přípravy na budoucí povolání”, čímž se míjí se základním smyslem výchovy a vzdělávání. Podle nás je úkolem výchovy a vzdělávání provázet člověka při kritickém poznávání světa, poskytovat mu inspiraci pro jeho osobní rozvoj a umožnit jedinci rozvoj všech jeho stránek: fyzické, psychické, kognitivní, emocionální, sexuální i komunikační.

Naše představa výchovy a vzdělávání se zásadně liší od toho, jak je dnes realizována jak v rodinách, tak i prostřednictvím státu. Od nejútlejšího věku je člověk veden k nekritické poslušnosti a úctě k autoritám. Nejdříve prostřednictvím “vždy pravdu majícího” rodiče, později ve formě učitele/ky ve škole. Člověku je touto cestou vštěpován vztah k autoritě jako něco, bez čeho společenské vztahy nemohou “normálně” fungovat. Neumí si pak např. představit funkční ekonomický a společenský systém bez hierarchických vztahů a vykořisťování, které jej doprovází. Systém založený na třídním, genderovém, rasovém, sexuálním a jiném útlaku využívá výchovu a vzdělávání k tomu, aby člověk nebyl schopen formulovat a realizovat jinou společnost a jiné uspořádání společenských a ekonomických vztahů. Ale to neznamená, že taková společnost není možná. Stávající systém je trvale neudržitelný a kritický pohled na výchovu a vzdělávání je prvním krokem pro formulaci takových realit, které jsme sami/y nikdy neměli/y možnost prožít.

Jednou z forem útlaku, zakořeněných v této společnosti, je diskriminace lidí podle věku bez přihlédnutí k jejich individualitě, potřebám a snům. I když má dítě po určitou dobu svého vývoje jiný rozsah znalostí, schopností a dovedností, neznamená to, že bychom se k němu neměli/y chovat jako k sobě rovnému. Ale naopak, měli/y bychom k němu přistupovat jako k plnoprávnému člověku se všemi jeho potřebami, tužbami a právy. Zároveň jsme si vědomi/y toho, že dítě potřebuje nejenom rovný, ale i specifický způsob přístupu. V určitých etapách jeho vývoje s ním musíme být schopni/y komunikovat, zprostředkovávat mu svět kolem něj a umožňovat mu zažívat ho na vlastní kůži.

+++