Anarchismus je ideologií, která se vyznačuje mimo jiné i značnou kritikou stávajících sociálních vztahů. A to samozřejmě nejenom těch oficiálních, spoluvytvářených institucemi. Ty neoficiální jsou totiž bohužel mnohdy jen pramálo vzdálené těm presentovaným „mocí“ jako ty jediné možné.
Osobní rovina je často dokonce ještě pesimističtější. Společnost kořenící v těch nejnižších pudech, dává pramálo prostoru všemu, co překračuje rámec zjednodušeného egoismu. Ani samotní anarchisté/tky nejsou ušetřeni těmto tlakům. Často důkladně skrytým ve zdánlivě nesouvisejících okolnostech.
Mnoho svobodomyslných lidí jako by zapomělo na fakt, že svoboda je do značné míry odpovědnost. A to nejenom za sebe samého a své bezprostřední okolí. Pasování se do rolí spasitelů a těch jediných spravedlivých je ospravedlňováno frázemi o individualismu. Naopak jakýkoliv názor nezapadající do zaběhlého schematu vidění světa je smeten ze stolu s proklamacemi o zájmu většiny. Jeden ze základních kamenů nejen sociálního anarchismu KONSENSUS je často zavrhován již při prvních nesnázích u hledání společných stanovisek. Nahrazují ho pak mechanizmy diktátu většiny a podobné zvrhlosti vydávané za nástroje svobodné společnosti. Neschopnost fakticky odmítnout princip demokracie a nahradit jí anarchií, alespoň v uzavřeném prostoru anarchistických kolektivů, je více než častá. Vše se značně vyostří, pokud se v takovém prostředí objeví problémy identické s těmi, co jsou běžnou součástí většinové společnosti. Snaha po pojmenování viníků a rychlé zametení problému pod koberec vyúsťuje ve vytváření vlastních represivních nástrojů. Ne že by v některých vyjímečných případech nebyly potřebné. Ovšem až po vyčerpání všech ostatních metod. A to se stane opravdu málokdy.
Je velmi bolestivý a zdlouhavý proces snažit se řešit problematiku narušených mezilidských vztahů. A to i v malých skupinkách či kolektivech. Vyžaduje to velmi velkou dávku empatie od všech zúčastněných. Hledání opovědí na zdánlivě neřeširelné otázky. Snaha porozumět a hlavně pomoci těm, co pomoc potřebují. Jak jsem již zmiňoval, svoboda je i odpovědnost. Jako je selhání kolektivu problémem jednotlivce, je tomu i naopak. Selhání jednotlivce naznačuje něco o chybě v principech kolektivu. Pokud mohl daný problém vzniknout, je zapotřebí se ptát proč. Chování kohokoliv a zvlášť při utváření sociálních vztahů není rozpínající se hmota ve vzduchoprázdnu. Je to souhrn mnoha faktorů pramenících v osobnostních dispozicích a končících v nepřeberném množství všemožných vlivů.
Hledání akceptovatelných řešení v kontextu anarchistických vizí svobodné společnosti je častečnou zkouškou schopnosti vytvářet opravdové alternativy současnému systému. Cesta člověka k člověku může být odpovědí anarchismu na pokryteckou morálku současného statusu quo. Dozajista to ne vždy a ne všichni dokážou. Záleží na každém a přitom na všech. Stejně jako by to mělo být už dnes mezi anarchisty/tkami běžné.
Petr S.
