20. července uplyne 15 let od vraždy Carla Giulianiho.V červeneci roku 2001 svolaly světové elity zasedání G8 do italského města Janov. Stovky tisíc lidí vyšly do ulic, aby vyjádřily svůj nesouhlas s globální politikou, určovanou předáky osmi ekonomicky a politicky nejsilnějších zemí. Mezi protestujícími v Janově byl i třiadvacetiletý italský aktivista Carlo Giuliani. Domů už se ale nevrátil – ulice Janova se staly svědky jeho vraždy.
Do Janova se tehdy dostalo více než 300 000 protestujících. Stovky byly zadrženy už na hranicích a nebyly vůbec vpuštěny do země. Na zástupce nevládních organizací, levicových katolických skupin, squattery, anarchisty, antifašisty, ale i zástupce odborů či levicových politických stran, kteří se do Janova dostali, čekalo však nemilé překvapení, které německá televize později pojmenovala jako Berlusconiho past. Represe, kterou rozpoutaly italské policejní síly, neměla obdoby. Nechvalně proslulými se staly zejména noční nájezdy zakuklených policistů do hromadných ubytoven. V noci 21. července například vtrhlo 150 policejních zakuklenců do školy, ve které spali demonstranti, a rozpoutalo jatka. Během několika minut byly prostory pro spaní zalité krví a desítky demonstrantů musely být odvezeny do nemocnice, z toho tři v kritickém stavu. Berlusconiho represivní metody, které v Evropě dlouhodobě nemají obdoby, vyvolaly násilné odpovědi i mezi protestujícími, kteří přijeli vyjádřit nesouhlas se summitem nenásilnými prostředky. Mottem protestů se stal slogan amerického prezidenta J.F. Kennedyho: „Ti, kteří brání mírumilovným revolucím, činí ty násilné nevyhnutelnými.“
Ulice Janova se proměnily v bojiště, po kterém se pohyboval i mladý Carlo Giuliani. Na náměstí Piazza Alimonda došlo 20. července ke střetu aktivistů s italskými elitními vojenskými jednotkami s policejními úkoly – takzvaní carabinieri, které již od dob Mussoliniho vedou boje proti politické opozici. Na náměstí uvízl jejich obrněný vůz Land Rover, ke kterému se ihned seběhli aktivisté s cílem ho zničit – byť vyzbrojeni jen železnými tyčemi a dřevěnými deskami. Carlo chtěl do vozu vhodit hasící přístroj, který z něj policisté vyhodili. Z auta se ozvala střelba a Carlo byl zasažen do obličeje, padl k zemi a poté byl ještě dvakrát přejet autem. Byl na místě mrtev.
Brutální policejní nájezdy pokračovaly i po skončení demonstrací. Pod záminkou vyšetřování kriminální činnosti během protestů policisté vtrhávali do sociálních center, sídel odborů, médií a právnických kanceláří. Celkem bylo zadrženo 329 účastníků protestů, z nichž 25 jich bylo v prosinci roku 2007 odsouzeno k dlouholetým trestům odnětí svobody. Se zraněními skončilo více než 500 demonstrantů.
Smrt Carla Giulianiho se stala symbolem brutality policejní represe vůči alter-globalizačním protestům, které již nikdy více nebyly tak masivní a úspěšné jako v prvních letech kolem přelomu tisíciletí. Organizátoři summitů i policejní jednotky si již osvojily efektivní strategie a taktiky, jak velkým kontra-summitům čelit. Zpravidla se jedná o neprostupné oplocení místa summitu a preventivní zatýkání stovek demonstrantů.Tak jako se vlády, policie a armády dokázaly efektivně uzpůsobit novým typům obrovských protestů, je na celosvětových sociálních hnutích a jejich lokálních složkách – tedy i na nás – abychom na nové strategie dokázali stejně efektivně zareagovat.
CARLO NEZAPOMENEME!
