Převzato z Asociace Alerta:

lukasborl

Když se od ledna 2014 začaly objevovat první komuniké Sítě revolučních buněk (SRB), anarchistické hnutí hledalo způsoby, jak na ně reagovat. Zatímco menšina akce SRB přivítala a sdílela zaslaná komuniké, většina vnímala SRB jako nepříjemný problém. I když v zaběhlých organizacích vřely interní debaty, vyjádření směrem ven neexistovalo. Jako kdyby praxe SRB vlastně neexistovala a nebylo se tedy k čemu vyjadřovat.

Situace se změnila až když policie zahájila operaci Fénix a zvýšila intenzitu protianarchistických represí. V tu chvíli se začaly ozývat především kritici SRB, a to nejen v interních diskuzích, ale také veřejně. Naneštěstí jejich reakce jsou často plné nepochopení a do celé situace vnášejí zmatek.

Příkladem je Anarchistická federace (AF), která tyto zmatky přiživuje celou řadou prohlášení ve kterých vytváří iluze protikladů tam, kde reálně neexistují. Tato organizace tvrdí, že vychází z pozic sociálního anarchismu a snaží se budit dojem, že SRB je teoreticky i prakticky sociálnímu anarchismu vzdálená, stejně jako celý anarchistický proud zvaný insurekcionismus. AF například v jednom ze svých textů uvádí:

“Rozvinula se diskuse o místě insurekcionismu v hnutí a výstupech tzv. Sítě revolučních buněk. AF v této debatě stála pevně na pozicích sociálního anarchismu a aktivity SRB vnímala jako kontraproduktivní. “ (1)

Nevím zda jde o nepochopení, nebo záměrnou manipulaci. Rozhodně ale vím, že situace není taková, jak ji AF popisuje. Neexistuje totiž žádná linie, která by ostře oddělovala sociální anarchismus od insurekcionismu a stavěla je do neslučitelných protikladů.

Sociální anarchismus není myšlenkově homogenním celkem. Zahrnuje různá pojetí organizování se a vizí anarchistické společnosti. Jsou to například pojetí anarchosyndikalistická, anarchokomunistická, kolektivistická, platformistická nebo sociálně ekologická. K těm je ale potřeba přičíst i některá pojetí insurekcionistů. Píšu některá, potože jsem si vědom toho, že také insurekcionistický proud není myšlenkově jednotným. V jedné publikaci věnované povstaleckému anarchismu (či jinými slovy insurekcionismu) se můžeme dočíst:

“Povstalecký anarchismus je prvořadě praxe a zaměřuje se na útočnou organizaci. Přídavné jméno ‘povstalecký’ tedy nenaznačuje specifický model budoucnosti.” (2)

Z citovaného vyplývá, že ačkoliv všichni insurekcionisté sdílí východiska ohledně preferování útočné organizace (případně individuální útočné aktivity), tak pojetí anarchistické budoucnosti u jednotlivců či povstaleckých skupin může být různé. Individualistické, ale i kolektivistické či komunistické. S nihilistickým či antitechnologickým obsahem, stejně jako se sociálně ekologickým zaměřením v souladu s tradicí sociálního anarchismu.

Neslučitelná nesourodost insurekcionismu a sociálního anarchismu existuje tedy jen v některých případech. Jsem přesvědčen, že SRB je jedním z příkladů, kde o takové neslučitelnosti či potikladech nemůže být řeč. Kontext v jakém SRB provádí své akce a komuniké, kterými je objasňuje, potvrzuje, že praxe útočné organizace je zde zasazena do sociálně anachistického rámce.

I přes produkovanou kritiku některých aspektů zaběhlých organizací, se nezdá, že by SRB chtěla být nebo byla opozicí sociálního anarchismu. Naopak odkazuje na anarchokomunistickou tradici a své boje vztahuje k bitvám, které sociální anarchisté iniciují. Jako třeba boj v Řízkárně, squatterské aktivity nebo odpor proti státním represím. Jako sociální anarchista působící v Mostecké solidární síti (MSS) i v squatterských a protirepresivních aktivitách nepovažuji akce SRB za něco, co jde proti našim sociálně anarchistickým snahám v těchto bojích. Vnímám je jako jejich integrální součást. Podle mě SRB plní specifické funkce v proudu sociálního anarchismu. Napomáhá tomu aby se jednotlivé třídní konflikty kvalitativně posouvaly. Aby zvyšovaly stupeň nátlaku na kapitalisty a stát. Aby v kombinaci s aktivitami ostatních složek hnutí zvyšovaly možnosti úspěchu. Zkrátka si myslím, že SRB přispívá k posílení bojeschopnosti anarchistického hnutí. Dělá to specifickými metodami, což pochopitelně automaticky neznamená zavrhnutí jiných metod, jako jsou pikety, blokády, stávky nebo okupace. Aktivity SRB nejsou s těmito metodami v protikladu. Spíše se strategicky prolínají a doplňují.

Myslím, že příkladů, kdy povstalecky orientované skupiny plnily podobné specifické funkce v sociálně anarchistickém proudu, bychom našli celou řadu. Například guerillové skupiny při potifrankistickém odboji ve Španělsku. Blíže naší době je pak anglická Angry brigade, která výbušninami útočila na státní a kapitalistické cíle v období masových demonstrací a velkých dělnických stávek. Angry brigade své akce k těmto masovým akcím vztahovala. Její iniciátoři byli součástí sociálně anarchistického proudu stejně jako v současnosti třeba Nikos Maziotis a další lidé z řecké anarchokomunistické guerilly Revoluční boj. I oni volí útočnou aktivitu, aniž by se vzdali sociálně anarchistických východisek.

Jaké vztahy a s kým

Při pozorném čtení můžeme v textech AF najít i další podivné postoje. Toto se například píše v revue Existence:

„Insurekcionisty je nastolován požadavek nepředvídatelnosti. Jenže pro sociální anarchisty by měla být naopak silnou stránkou srozumitelnost a otevřenost. Je to dáno tím, že první odvíjí svou politiku od vztahu k nepříteli, kdežto druzí od vztahu k neprivilegovaným.“ (3)

Nejenže tento citát opět budí dojem neslučitelnosti insurekcionismu a sociálního anarchismu. Zároveň vnáší do věcí další zmatek. Chybně totiž nahlíží na otázku, ke komu se anarchisté mají vztahovat a jaké tyto vztahy mají být. Anarchistický boj je podle mě vždy formován vztahy jak k nepřátelům (vztahy negace a konfrontace), tak k aktivním či potencionálním spojencům v tomto boji (vztahy třídní solidarity a spolupráce). K oběma skupinám souběžně a se stejnou důležitostí. Pokud by naše praxe byla formována jednorozměrným vztahem buďto jen k nepřátelům, nebo jen ke spojencům, anarchistický boj by postrádal důležité hodnoty.

V prvním případě by odpor ztratil etický rozměr. Byl by naprosto bezohledný vůči těm, jejichž zájmy by měl sledovat. Během nepokojů, stávek, sabotáží a expropriací či při jiných snahách o útok na nepřátele by docházelo také k bezohlednému poškozování neprivilegovaných. Právě jimi se neprátelé obklopují a mnohdy je využívají jako ochrané štíty.

V druhém případě by se zase anarchisté zaměřovali pouze na to, co je nyní pro většinu neprivilegovaných akceptovatelné, aby si s nimi uchovali harmonický vztah. V naprosté většině by to byly pouze aktivity, které jsou ochotni akceptovat i nepřátelé, protože jejich postavení výrazně neohrožují a vztahy vykořisťování nenarušují. Anarchistická činnost by se snažila udržet harmonii vztahů s neprivilegovanými i za cenu vzdání se vlastního anarchistického obsahu. Právě tento obsah je totiž v současnosti pro naprostou většinu neprivilegovaných nepřijatelný. Stejně jako kapitalisté a politici, tak i mnozí neprivilegovaní ho považují za neakceptovatelný extremismus. Tvrdit, že anarchistická činnost by měla být odvíjena jen od vztahu k neprivilegovaným, znamená upozadit antikapitalistický odpor v období, kdy se jej většina neprivilegovaných neúčastní nebo ho kritizuje. Jinými slovy znamená to vypustit z anarchismu subverzivní aktivitu a zachovat jen teoretickou kritiku kapitalismu vyjádřenou skrze publikace, přednášky, vzdělávací aktivity nebo spektakulární manifestace. Přesně na této pozici nyní pevně stojí Anarchistická federace.

Špatné otázky a chybné závěry

Z výše uvedeného lze učinit jasný závěr, že AF pokládá špatné otázky. Táže se, zda anarchistická činnost má být odvíjena od vztahu k nepříteli, nebo od vztahu k neprivilegovaným. Zda má být útočná, nebo sociálně anarchistická. Pro AF je to vždy otázka omezené volby – buďto jedno, nebo druhé, ale rozhodně ne obojí. Špatně položená otázka organizaci vede k chybným teoretickým a praktickým závěrům. Mimo jiné i k tomu, že určité formy boje odsuzuje jako kontraproduktivní i navzdory jejich pozitivnímu přínosu.

Aby naše teorie a praxe byla smysluplná, anarchisté by si měli položit a zodpovědět úplně jiné otázky než pokládá AF. Třeba tu, jak správně zkombinovat naše vztahy k nepřátelům a vztahy ke spojencům tak, aby naše činnost zůstala anarchistická a zároveň účinná? Jak útočit na nepřátele či jejich instituce a zároveň u toho efektivně propojovat naše boje se zápasy ostaních neprivilegovaných?

Osobně se přikláním k názoru, že odpovědí může být perspektiva útočného organizování(4), který je ukotven sociálně anarchistickém rámci. Vím, zní to velmi nekonkrétně. Jenže, já si myslím, že nelze narýsovat univerzální model využitelných metod, struktur a strategií. Model, který by pak šlo jako přes kopírák uplatnit na každý boj. Ony totiž tyto boje mají různé kontexty a různí se i faktory, které do nich zasahují. Kombinace principu útočné aktivity a sociálně anarchistického rámce tedy v bojích může dostávat různé podoby. Nelze od stolu dopředu určit, jaká to bude. Pikety, demonstrace, stávky i sabotáže… Nenásilí i násilí… Agitace i konfrontace… Slova i zbraně… Pečlivě plánovaný odpor i spontánní vzpoury… Vše nebo část z toho může v našich bitvách hrát významnou úlohu, ale také to tak vůbec být nemusí. Je to právě kontext a schopnost rozpoznání skutečných potřeb daného boje, co určuje, jaké obsahy a formy mají být využity. Nic nelze dopředu určit, stanovit ani vyloučit. To lze až při pohybu v proudu bojů, nikoliv předtím, než propukají.

Lukáš Borl – únor 2016
_____________________

Poznámky a zdroje:

(1) Anarchistická federace v roce 2015.

(2) Povstalecký anarchismus – organizování se pro útok

(3) Existence 1/ 2016 – Kudy vykročit? Jaké jsou vyhlídky anarchistického organizování a na co se zaměřit?

(4) Zde je nutné dodat, že organizování se pro útok nemusí zahrnovat jen sabotážní metody. Útokem jsou zde myšleny veškeré aktivity, které jdou za limity defenzivních bojů a sledují ofenzivní linii. Aktivity, které neakceptují legislativní normy, fungují-li jako bariéra při rozšiřování boje. Takovými útočnými boji mohou být zapálená auta kapitalistů jako forma sabotáže, stejně jako okupace budovy s úmyslem udělat z ní squatt, a to bez vyjednávání s „majitelem“ i navzdory represivním opatřením státu. Útočná aktivita tedy může mít povahu násilnou i nenásilnou, destruktivní i kreativní.