Převzato z Asociace Alerta:

84A7B2A6F9AB976CE0AD00B4B05900D1

Přinášíme překlad textu Nikose Maziotise, který pojednává nejen o druhém soudním procesu, který je nyní vedený proti Revolučnímu Boji, ale reflektuje také, proč hnutí nedokázalo využít potenciálu, který se objevil v posledních letech.

V říjnu 2015 začal druhý soudní proces s Revolučním Bojem. Nikos Maziotis je nyní obviněný z činů, které měl údajně spáchat během doby, kdy byl na útěku. Spolu s ním je obžalovaná jeho družka Pola Roupa, anarchista A. Stamboulou, který obvinění popírá, a nedávno zatčený G. Petrakakos.

Všichni jsou obviněni jsou z trestného činu členství a účasti v teroristické organizaci, za jejíhož vůdce je označovaný Maziotis. Dále že vyhodili do vzduchu auto před Bankou Řecka v dubnu 2014, k čemuž se přihlásil Maziotis, a také za držení výbušnin a dvě bankovní loupeže. Maziotis je navíc obviněný za pokus o vraždu, když při přestřelce v Monastiraki v létě 2014, při níž byl zatčen, zranil fízla.

Nikos Maziotis: „Hodnoty Západu – individualismus, do nedávné krize trvající konzumerismus, dominance technologií – zprznily západního člověka a vysvlékly jej z jeho spirituality“

(Poznámka: Jedná se víceméně o druhou část delšího textu, první část se nám nepodařilo dohledat)

17. 12. 2015

…V komuniké, ve kterých se Revoluční Boj (RB) přihlásil k útokům na Banku Řecka [v dubnu 2014] organizace dekonstruovala protichůdný, neuskutečnitelný a nerealistický sociálně-demokratický program Syrizy, která se tehdy jevila jako politická opozice a působila, že má potenciál převzít moc. Předpověděli jsme, že se přemění v čistě neoliberální stranu, která věrně přijme diktát mezinárodních ekonomických elit stejně, jako to dělali její předchůdci. Trvalo jí to sedm měsíců od ledna do srpna 2015. Tehdy hlasovala pro přijetí třetího Memoranda i přesto, že 62 % lidí řeklo ve vládou zorganizovaném referendu (5. července 2015), že si přejí ODMÍTNOUT požadavky věřitelů.

Ve stejném komuniké, vstříc ustavení revolučního hnutí s jasnými politickými pozicemi a návrhy, jsme vytvořili druh revoluční platformy zastávající neuznání a jednostranné zrušení všech dluhů, odchod z eurozóny a Evropské unie, expropriaci vlastnictví státu a kapitalistů a jejich zespolečenštění, zrušení státu a jeho nahrazení konfederací lidových shromáždění a dělnických rad, které by spravovaly vše – od produkce a distribuce statků, zdravotnictví, vzdělávání, obrany a zabezpečení občanů – a navrhli jsme dialog v anarchistickém/anti-autoritářském prostoru, který by se k těmto pozicím vztahoval.

V současné době se vede druhý soudní proces s Revolučním Bojem kvůli útoku na Banku Řecka, přestřelce se strážníkem v Monastiraki, při které jsem byl v červenci 2015 zatčen, a kvůli dvěma bankovním expropriacím, které byly provedeny v době, kdy jsem se skrýval. Od doby, co jsem zatčen, jsem přijal politickou odpovědnost za útok organizace na Banku Řecka a nyní během soudního procesu jsem zaujal stanovisko také za přestřelku v Monastiraki a přebírám odpovědnost za obě expropriace bank v Mentahana a Klitoria, v níž byl zraněn a odzbrojen policista. Vzhledem k odvolání u prvního soudního procesu s organizací, který nyní stále běží, neočekávám žádnou změnu v trestu a ani mě to nezajímá.

Nakonec bych se rád vyjádřil k současnému světu a výhledům, které existují. Jak jsem již řekl při jiných příležitostech a jiných událostech během let 2010 až 2012, historická příležitost pro radikální prostor byla ztracena, protože se nepřetavila v politické hnutí, v identifikovatelný politický proud s jasnými politickými pozicemi a návrhy, které by byly zaměřené na konflikt s ústřední autoritou, a hlásaly by subverzi a revoluci.

Stalo se tak kvůli vážným politickým nedostatkům a neschopnosti. K politickému selhání došlo kvůli chybějícím koherentním pozicím a návrhům bojovat proti kapitálu a státu. Chybělo porozumění tomu, jak důležitá je krize a doba, v níž žijeme, jaká je politika režimu a role státu. Chyběly tím pádem návrhy na revoluční společenskou změnu a současně s tím chyběla také širší společenská a lidová podpora s výjimkou mládeže.

V tu samou dobu se hnutí snažilo vypořádat s ekonomickými tématy – které jsou nesprávně považovány za exkluzivní vlastnictví marxistů – ale neporozumělo samotné povaze a fungování kapitalismu samého, který je paradigmatickým na ekonomiku zaměřeným systémem.

Mezitím bylo zaujato i politickou mocí, jmenovitě Státem nebo dokonce mocí samotnou, i v tomto případě se ale omezovalo na pouhá hesla bez hloubky a hlubších znalostí nepřítele, kterého hodláme porazit. Činnost Kapitálu a role Státu však v dnešním světě zůstávají neoddělitelné.

Po léta se hlavní linie akcí v hnutí skládala ze tří slov – Odpor, Solidarita, Vzpoura. Proto když se pro Řecko objevila revoluční perspektiva díky krizi let 2009 až 2012, během nichž došlo k velkým mobilizacím proti Memorandu, anarchistický/anti-autoritářský prostor našel sám sebe nepřipraveného a politicky odzbrojeného na teoretické i praktické rovině. A tak v letech 2010 až 2012, v průběhu velkých mobilizací proti Momerandu, během konfliktů a pokračujícího obležení parlamentu tisícovkami lidí, zůstala příležitost na převrat nevyužita. Po přílivu těchto mobilizací během února 2012 – jež všechny selhaly v tom jednat alespoň jako brzda proti útokům režimu, protože měly defenzivní povahu a nepředložily subversivní perspektivu – přišel nyní odliv společenských bojů. Vyznačuje se rezignací a poraženectvím, a to nejen v širší společnosti, ale také v hnutí, které vkládalo své naděje do Syrizy během probíhajících voleb v roce 2012 a 2015. Již dříve v historii se ukázalo, že jakmile lidé odejdou z ulic, přijdou na scénu kriminální profesionální politici a buržoazní parlament.

Po únoru 2012 se odehrává odliv společenského vzdoru, bojů a stávek. Všechny stávky, které se od té doby staly, byly malé a rozptýlené. Nic již neinspiruje lidi, pracující a mladé k převzetí ulic, protože metody boje, 24hodinové pokojné demonstrace kontrolované zakořeněnými odbory a stranami, nemají žádný reálný efekt, a vládě z nich dokonce ani nevyraší na čele kapka potu.

V téže době radikální prostor po boku široké společenské rezignace a porážky zažívá svou vlastní politickou rezignaci a porážku, není schopný dávat odpovědi na základní problémy současné doby, zažívá nezdravý stav introverze a velkou vnitřní rozpolcenost. Největší rozdělení, které nejvíce odkrývá současné nedostatky anarchistického/anti-autoritářského prostoru, se týkalo moci se chápající Syziry a politických investic, které některé části hnutí do této „první levicové vlády“ udělaly. Teď, když se po přijetí třetího Memoranda rozplynuly poslední iluze a halucinace, se přesto stále zdá, že v dohledu pořád není žádná vyhlídka na zvrácení nebývalého společenského a třídního útoku, který se odehrává od roku 2010. Máme-li však najít ty, kteří jsou za tuto slabost zodpovědností, podívejme se sami na sebe – protože zatímco je naše doba nejvíce vhodná pro subverzní akce a revoluci, objektivní podmínky jsou slibné a systém je v krizi a zdiskreditovaný – jako revoluční subjekty jsme se s touto příležitostí nebyli schopni vyrovnat.

Naše slabost je však důsledkem hlubší společenské krize, kterou během let způsobil právě kapitalismus. Desetiletí kapitalistického vývoje a neoliberalismu konečně podkopaly západní společnosti: společenské tkanivo se přetrhlo, kolektivní duch byl ztracen, solidarita jako klíčový pilíř budující lidské pospolitosti byla nahlodána, obětovat se pro kolektivní dobro již nepřichází v úvahu. Hodnoty Západu – individualismus, do nedávné krize trvající konzumerismus, dominance technologií – zprznily západního člověka a vysvlékly jej z jeho spirituality.

Dnes po roce 2010, kdy se po krizi vydal do útoku nadnárodní kapitál, se společnosti nejen v Řecku, ale i v zemích evropské periferie zdají být neschopné vzdoru. Neboť když depolitizace a individualismus, jež plynou ze Západní kultury, podkopaly kolektivní společenské vize a naděje, podkopaly také odpor.

To proto lidé páchají sebevraždy, kvůli samotě a zoufalství. To proto revoluční subjekty selhaly v tom, povznést se nad společenskou porážkou a navrhnout řešení, jednat nezištně a obětovat se proti režimu.

Jindy v Evropě, například během druhé světové války a dříve, obětovaly někdy revoluční subjekty a lidé vlastní životy během mnohem těžších podmínek, než jaké panují dnes, v podmínkách války a brutálního státního násilí, proti chudobě a vykořisťování, za lepší společnou budoucnost. Tehdy se sociální revoluce brala jako živoucí proces lidského rozvoje, nikoli jako vyprázdněné slovo, jak je tomu dnes. Dnes společnost, lidé, jednotlivci potřebují vítězství, aby po tolika letech ran od autorit oživili svou morálku. Nicméně abychom těchto vítězství dosáhli, musí se válka stát normální, musíme učinit vážné oběti, oplatit šéfům jejich zločiny a přimět je za ně platit. To vše pro ty, kteří zemřeli v důsledku zavedených politik, pro ty, kteří jsou nuceni vyžít z odpadků, pro ty, kteří žijí v chudobě a bídě. Potřebujeme mít návrhy spravedlivé společnosti. Musíme být rozhodnutí dělat oběti, riskovat vlastní životy a prolít vlastní krev v boji, v zápase, který se netýká jen nás samých, ale lepšího lidstva.

Nikos Maziotis, člen Revolučního Boje

_____
Převzato a přeloženo z: http://machorka.espivblogs.net/2015/12/21/n-maziotis-the-values-of-the-west-individualism-the-consumerism-that-lasted-until-this-crisis-and-the-dominance-of-technology-have-corrupted-western-man-and-stripped-him-spiritually-2/