Převzato z A2larm.cz:

louis-wain2

Ve stále polarizovanější společnosti se ztrácí schopnost věcné diskuse. Hlavní snahou čím dál častěji bývá diskvalifikace oponenta.

O Vánocích, které nechtěly být – tak se jmenuje jedna z kapitol dětské knížky Povídejme si děti od Josefa Čapka. Byl jednou takový rok, nu, za nic ten celý rok nestál, píše Čapek. Lidé byli v tom roce nějací mrzcí, zlí a závistiví, až se na to Vánoce nemohly dívat a rozhodly se, že raděj nebudou. Vánoce lidi varovaly a daly do novin oznámení: „Oznamujeme, že za příčinou lidské i dětské špatnosti letos žádné Vánoce nebudeme.“ Lidé se však nic nezalekli a řekli si: „Nechť si, ať si žádné Vánoce nepřijdou, z toho my si nic neděláme. Však si uděláme Vánoce sami.“ A špatnili dál, jen u toho pekli vánočky a ověšovali stromečky stříbrem.

Tam, kde se dřív argumentovalo, cizelovaly se názory v debatě nesouhlasících stran, se dnes trolí a hejtuje.

Je čas adventu a většina lidí v Česku, bez ohledu na to, zda se cítí být křesťany nebo ne, se na Vánoce chystá. Když však člověk pustí rádio nebo televizi, skoro se zdá, jestli letos nebude takový rok, kdy Vánoce nebudou. Lidé sice napečou vánočky, zapálí svíčky a ozdobí stromečky, ale zavládne skutečně čas smíru, radosti a naděje? Alespoň na chvíli? Vždyť i rozsvěcení vánočního stromu se v dnešních dnech mění v akt dramatického vyjadřování politických názorů, které s duchem Vánoc nejen že nesouvisí, ale jsou s ním v přímém rozporu.

Každé téma se vztahuje k migraci

Při pohledu z okna se svět zdá hodně podobný tomu, který tam byl i vloni, ale změnilo se hodně. Jednou ze změn, kterou považuji za nejvíce zneklidňující, je dramatické zmenšení prostoru pro věcnou debatu na jakékoli téma; a každé téma je přitom poměřováno vztahem k migrační situaci. Emoce jsou rozjitřeny, z lidí, kteří soucítí se slabými, se stali sluníčkáři, z vědců pseudovědci, z osobností pseudoelity, kdo nepatří k těmto, je fašista a xenofob. Všichni dohromady se pak cítí jako menšina a utlačovaný disent, který nemá žádný hlas. Někteří ho skutečně nemají, jiní se za marginalizované disidenty vyhlašují bez ohledu na fakt, že zastávají nejvyšší volené funkce. Ti pak fungují jako magnety přitahující všechny, o jejichž strachy a frustrace se skutečně nikdo nezajímá.

Všichni se bojíme. Někteří toho, že přijdou lidi odjinud a zničí nejen Vánoce (které tak jako tak už možná ani nechtějí být), ale seberou mnoha lidem práci (která je už takhle špatně placená), pošlapou bezpečí a svobodu žít tak, jak chceme. My ostatní se bojíme, co se společností udělá tento strach, kdo ho mocensky využije a proti komu vlastně. Ze všech stran se ozývá: „Fašisti! Berete nám svobodu. My bráníme demokracii.“ A proti tomu: „Ne, vy jste fašisti. My bráníme svobodu a demokracii.“

Diskvalifikovat protivníka

Strach je ale špatný sluha i špatný pán. A to i pro stranu, která se hlásí k liberalismu, otevřenosti, toleranci. I z těchto pozic čím dál tím častěji zaznamenávám emočně vyhrocenou debatu, ve které se používají kromě argumentů také argumentační fauly v podobě útoků ad hominem, nálepky jako fašoun, které ani tak nemají něco vysvětlit a podrobit kritice, jako spíš a priori diskvalifikovat protivníka, zařadit ho do tábora předem vyřízených. Tam, kde se dřív argumentovalo, cizelovaly se názory v debatě nesouhlasících stran, se dnes trolí a hejtuje. Je fakt, že s některými názory i lidmi, je těžké až nemožné vést debatu, ale také je třeba zamýšlet se nad důsledky různých strategií, které zvolíme pro utváření či záchranu světa jako dobrého místa k žití.

V pořadu Blízký daleký východ ze série Český žurnál, který se věnoval konfliktu na Ukrajině, bylo možné sledovat zrod dvou válečných stran. Lidé, kteří dříve debatovali u jednoho stolu a byli schopni spolu mluvit, i když zastávali odlišné názory, lidé z jedné rodiny, najednou stojí proti sobě. Někteří stále jen v debatě, kterou už pod tíhou emocí není možné vést dál, jiní se skutečně stávají součástí ozbrojeného střetu a zabíjí, aby sami nebyli zabiti nebo aby bránili své blízké daleko spíš než ideály, které by chtěli prosazovat. Může to tak daleko zajít i u nás?

Autorka je socioložka a vysokoškolská pedagožka.