Převzato z Asociace Alerta:
Již jsem popsal, že silně podezřívám policii z toho, že usiluje o mé uvěznění. Abych tomu předešel, působím nyní mimo policejní dohled s vědomím, že i tak můžu za mřížemi brzy skončit. Přál bych si, aby následující text byl šířen všemi informačními kanály anarchistického hnutí již nyní. Tedy v době, kdy prozatím nejsem v rukou policie. Situace se může velmi rychle změnit a já chci využít každé příležitosti, kdy mohu ještě bez cenzury publikovat, přijímat reakce a odpovídat na ně.
Mířit hněv správným směrem
Když policie vězní nějaké anarchisty nebo pátrá po těch, co se skrývají, dlouho trvá, než ostatní zjistí co si přejí zveřejnit o své osobě, činnosti a názorech. Já v anarchistickém hnutí působím dlouho a poměrně otevřeně, takže je toho o mně dost známo. Přesto bych rád několik věcí zdůraznil, aby nedocházelo k nedorozuměním, pokud by mě policie opravdu chtěla věznit.
V první řadě, pokud mě policie hodlá zadržet nebo dokonce zadrží pod jakoukoliv záminkou, nebude to nic jiného než snaha umlčet kritický hlas a eliminovat antikapitalistický odpor s ním spojený. Ať už mě budou chtít obvinit z čehokoliv, rozhodně nehodlám tvrdit, že jiní anarchisté za mé stíhání nesou odpovědnost. Perzekuci anarchistů vždy provádí stát a jeho výkonné orgány. Můj hněv proto i nadále bude mířit právě na ně, nikoliv na anarchisty zapojené do ilegálních přímých akcí.
Často jsem se setkal se ztřeštěným názorem, že represe je výsledek nezodpovědného jednání některých anarchistů. Z takového postoje pak vyrůstá přesvědčení, že před represí se uchráníme, pokud se distancujeme od jejich militantních taktik a nebudeme sdílet informace o jejich akcích.
Touto iluzí naneštěstí trpí velká část anarchistického hnutí v Česku. Já tuto iluzi nesdílím. Události posledních měsíců mi dávají za pravdu v tom, že represe postihuje i ty, co se s vypětím všech sil snaží distancovat od militantních a nezákonných aktivit ve hnutí.
Represe jsou integrální součást státu a ohrožují každého anarchistu už jen z prostého faktu, že každý anarchista je odpůrcem států. Represivní aparát často nepotřebuje jiný důvod k perzekuci. Stačí mu jeden jediný – anarchisté usilují o zničení státu, proto jeho orgány musí dělat vše pro to, aby anarchisty eliminovali. Každý anarchista je tak potenciálním terčem represe. A to neustále.
Jsem přesvědčený, že u otázky, koho se represe dotkne, není rozhodující, zda se ten který jedinec podílí na ilegální činnosti militantních skupin. Zda jí obhajuje nebo naopak kritizuje. Zda informace o ilegálních taktikách sdílí, nebo ne. Když je to pro stát strategicky výhodné, je ochotný útočit na kohokoliv, jen aby ochránil sám sebe nebo prosadil určité formy vládnutí. I kdyby neexistovala činnost skupin jako třeba SRB, EA, FAI, CCF nebo ALF. I kdyby nebyly jisté skupiny ochotné sdílet jejich komuniké, nepřestalo by pak existovat permanetní ohrožení represemi, které visí nad hlavou každého anarchisty.
Nepochybuji o tom, že represivní složky dokážou šikovně zneužít existence a podpory militantních skupin ke zitenzivnění represí vůči celému hnutí. A to včetně jeho nemilitantních frakcí. Očividně se ale represe mohou vynořit i v době, kdy takové skupiny v nějaké zemi neexistují. V některých krajinách jsou vězněni lidé za členství v projektech srovnatelných s našimi nevládními organizacemi. Jinde zase za žurnalistiku, která se příliš neliší od mediálního mainstreamu v Česku. Vzpomeňme také na Pussy riot vězněné za hudební vystoupení. Stát v takových případech nepotřeboval militantní organizace, aby zvýšil represe. Důvody si našel i bez nich. Stejně jako si je v minulosti mnohokrát našel i český stát. Vzpomeňme si na razii v klubu Propast nebo na stíhání anarchisty Petra Wolhmuta na základě smyšleného příběhu o jeho účasti na atentátu. Vzpomeňme na stíhání Michala Patery, který se legálně drženou sbraní přiměřeně bránil útoku neonacistů. A vzpomeňme také na intenzivní policejní brutalitu během mnoha antifašistických demonstrací a při protestech proti zasedání MMF a SB v Praze. Za připomenutí stojí také věznění Romana Smetany za sybolický protest proti stranické politice. Nezapomínejme, že všechny tyto represe probíhaly v době, kdy v Česku skupiny jako SRB neoperovaly. Na koho tedy v těchto případech svést, že spustil svým jednáním vlnu represe? Na provozovatele klubu ve kterém se scházeli anarchisté? Na organizace, které publikují texty o atentátu na Heidricha? Na antifašisty odrážející útoky neonacistů? Na protestující, co se snažili narušit zasedání MMF a SB? Bylo by to všechno stejně nesmyslné jako nyní obviňovat ze spuštění represí SRB.
Zkrátka to policie provádí represivní opatření, nikoliv bojující anarchisté. Hodí-li se to policii, vždy si dokáže záminku pro represe najít. Jednou využije existujících povstaleckých skupin, jindy si nějaké vykonstruuje tam, kde neexistují. Může si ale najít i jiné záminky, jak je zřejmé z uvedených příkladů. Ať už jsou ale záminky jakékoliv, nemělo by nás to nikdy vést k závěru, že distanc od boje anarchistických militantů zaručuje, že nás represivní akce státu nepostihnou. Jak ukazují události posledních měsíců, policie si může přijít kdykoliv a pro kohokoliv. Pro militanta i pacifistu. Pro revolučního anarchistu i autonoma. Pro anarchosyndikalistu i squattera. Pro sympatizanta i kritika SRB. Zkrátka pro každého, kdo touží po konci kapitalismu. Distancování se od SRB možná někomu dává pocit bezpečí, ten je ale velkým sebeklamem. Represe totiž snadno mohou postihnout i jeho. Nikoliv však vinou SRB, ale následkem toho, že stát prostě dělá to, co je jeho historickou úlohou. Ochraňuje kapitalistický řád před narušiteli. Před anarchisty i jinými buřiči.
Represe vždy zapadají do taktického uvažování státu a mohou se projevovat mnoha způsoby podle okolností. Je-li anarchistické hnutí bezvýznamnou silou, represe často bývají mírnější. Stejně tak jsou mírné, je-li pro držitele moci dočasně nevýhodné otevřeně projevovat agresivní povahu státu. Například v předvolebním období, kdy roste společenská kritika autoritativnosti režimu. Nabírá-li anarchistické hnutí na síle, zpravidla rostou i policejní represe, které mají tuto sílu potlačit. Stejně tak represe mohou růst v době, kdy nálady ve společnosti jsou nakloněné autoritativnější formě vlády a vládnoucí třída se snaží populisticky dokázat, že je schopná takovou vládu uplatnit. Represe ale mohou růst nebo klesat i z jiných strategických důvodů.
Represe a její intenzita
Byly doby, kdy protianarchistické represe v Česku měly v porovnání s jinými zeměmi dlouhodobě nízkou intenzitu. Anarchistické hnutí bylo marginální a nepředstavovalo pro stát nebezpečí, proti kterému by musel tvrdě zasahovat. Nikdo z nás sice nechce být obětí represe, ale předpokládám, že jako anarchisté ani nechceme setrvávat v této marginální úrovni. Pokud chceme být pro stát nebezpečím – tedy být bojujícími anarchisty, nezbývá nám nic jiného než brát v potaz, že holt budeme vystaveni silným represím. Bojovat proti státu s vírou, že stát nebude takový boj agresivně potírat, je velmi naivní postoj. Nesdílím ho. Stejně tak nesdílím postoj těch, co tvrdí, že za současné represe v Česku nesou odpovědnost lidé ze SRB. Distancovat se od SRB s tvrzením, že přivolávají represi i na ty, co SRB nepodporují, je opravdu zvrácený názor. Stejně zcestný jako kdyby někdo chtěl kritizovat iniciátory okupační stávky s tvrzením, že přivolávají protiopatření zaměstnavatele, která se mohou negativně dotknout dokonce i dělníků či spotřebitelů, kteří se stávky neúčastní. Takové názory považuji za naprosté nepochopení podstaty státu a toho, proč jsou anarchisté i jiní bojující proletáři vždy obětí jeho represivních strategií. V jakékoliv době, na jakémkoliv místě. Se SRB i bez ní.
Na protistátní boje stát reaguje protiopatřeními. Vlastním bojem v podobě represí. To by nás nemělo překvapovat nebo dokonce vést k odsuzování anarchistického boje namísto jeho rozšiřování. Pokud stát na činnost anarchistického hnutí reaguje velmi mírnou represí, znamená to, že naše hnutí selhává ve své snaze být silnou opozicí státu. Upřímně, raději bych se smiřoval s nutností čelit silné státní represi než se skutečností, že zůstáváme tak bezvýznamnou silou, že státu ani nestojí za to se zabývat jejím potlačováním.
Legální a nezákonné boje
Pokud anarchistické hnutí chce opravdu představovat společenskou sílu schopnou postavit se státu, pak se nevyhnutelně musí zabývat otázkami legality a ilegality. Pokusím se nastínit, jak se k nim stavím.
V první řadě jsem přesvědčen, že pro anarchistické hnutí je nezbytně nutné jít za rámec moralistického antikapitalismu, který je kapitalismem pobouřen, zatímco jeho struktury a vztahy nechává nedotčeny. Zkrátka musíme jít za rámec praxe, která kritizuje kapitalismus i stát, ale ve svém boji se spoléhá primárně na instituce stvořené státem na jeho vlastní obhajobu – tedy na legální a institucionální nástroje. Soudy, legislativa, policie, “nezávislé” kontrolní úřady či komise, referenda, petice a jiné demokratické procedury či instituce. Vše je součástí kapitalistické infrastruktury. Nepopírám, že mohou někdy ulehčit či změkčit nějakou situaci. Jen tvrdím, že spoléhat se primárně na ně znamená – vědomě či něvedomě – opevňovat stavbu, kterou jako anarchisté chceme zbořit.
Změna zákona nebo shovívavější rozsudek soudce. Obojí může přinést značnou úlevu. Ano, třeba i anarchistovi, který stojí s obviněním před soudem nebo squatterovi, který získá svolení pro další užívání domu, co dříve nelegálně obsadil. Nikdy ale nesmíme zapomínat na to podstatné. Každý “vstřícný” nebo “shovívavý” krok státních institucí je součást integrační a pacifikační strategie. Stát nám nic nedává jen tak. Vždy uplatňuje obchodní logiku „něco za něco“. A to, čím za jejich „služby“ platíme, je nesrovnatelně cennější, něz to, co od nich dostáváme. Pokud stát docílí naší pacifikace a kontrolovatelnosti. Pokud se mu podaří odchýlit nás od radikalismu a bojovnosti. Pokud je militantní třídní boj transformován do krotkého občanského aktivismu, pak je stát ochotný pro nás obětovat hodně. Zaručit svobodu slova a shromažďování, nějaké ty změny zákona, mírnější tresty, méně brutální policii a třeba i snížení intenzity represí. Stát nám tak předhazuje iluze demokratického práva a svobod, aby zajistil své trvání. Aby „ospravedlnil“ nadvládu a odchýlil od rebélie ty, které udržuje v poddanství. Tolerance a schovívavost, kterou stát občas projevuje, je zkrátka součást jeho plánů, jak neutralizovat opozici. Ti, co nastrčenou návnadu státu spolknou, důsledkem toho mírní výstupy proti státu samotnému.
Věřím ale, že jako anarchisté bychom neměli doufat ve svět spravedlivých soudů, dobrých zákonů, policie sloužící obyčejným lidem. Toužit bychom měli po světě bez nich. Po světě bez vězení. A to nejen těch vystavěných z betonu, oceli a ostatnatého drátu. Je tu i jiný druh vězení. Takový, ve kterém jsou mříže nahrazeny svazujícími společenskými konvencemi. Vězení, ve kterém bachaře zastupuje morálka protkaná nití buržoazní ideologie.
Kapitalistická společnost je specifickým druhem celosvětového vězení. Ať už stojíme před mřížemi nebo nás donutí trávit část života za nimi, nelze z vězenské reality kapitalismu uniknout. Jsme její součástí z donucení. Za takových okolností máme jen dvě možnosti. Buďto se podřídit, stát se poddajnými a pasivně přijmout statut vězně. Nebo můžeme přijmout statut neovladatelných, podvratných živlů, kteří útočí na věznitele a na celý jejich mocenský aparát. Já volím tuto druhou možnost. Ať budu před mřížemi nebo za nimi, vždy budu připraven čelit vězeňské mentalitě věznitelů i vězněných. To však nevyhnutelně znamená jít daleko za hranice legality.
Jsem přesvědčen, že nelze zůstat anarchistou a současně setrvávat na legální pozici nepostihnutelné státní mocí. Buďto člověk za všech okolností jedná legálně a tím se stává pro kapitalismus neškodným, nebo se rozhodne mít ve vztahu ke kapitalismu podvratnou pozici, což znamená velmi často obcházet kapitalistická pravidla, konvence a zákony. Jít za legální rámec je nezbytný předpoklad pro rozšíření anarchistické praxe. Uvědmuji si to a otevřeně říkám, že podle toho i jednám.
Jen naivní tvor může doufat, že se kapitalismus zhroutí, aniž by ti, co ho konforontují, šli za hranice zákonů, které si kapitalisté a držitelé moci vytvořili na vlastní obranu. Boj proti otroctví, proti nacismu nebo stalinismu. Každý z těchto bojů mohl zaznamenat úspěchy jen proto, že jeho aktéři šli kupředu, často i navzdory tomu, že ten který systém jejich kroky označoval za kriminální činy a podle toho s nimi také jednal.
Ale pozor! Navzdory mému přesvědčení o nezbytnosti ilegalních metod rozhodně netvrdím, že jen ony jsou součástí anarchistického boje. Ti, co mě dobře znají, ti vědí, že vedle obhajoby ilegalismu jsem zapojen do celé řady legálních aktivit. Nikdy jsem mezi těmito dvěma oblastmi nestavěl protiklad, ale spíše most k jejich propojení. Vždy jsem tvrdil, že je potřeba usilovat o jejich vzájemné prolínání a doplňování. Obhajoba ilegalních metod tedy nutně neznamená pohrdání všemi legálními. Netvrdím, že legální piket je k ničemu oproti nelegální sabotáži. Za určitých okolností jsou obě metody legitimní a hodné podpory. Vhodnou kombinací se mohou doplňovat a pomáhat k rozšiřování boje. Jeho kvantitativní i kvalitativní stránky.
Skutečný protiklad nevidím mezi legalitou a ilegalitou, ale mezi přímou a nepřímou akcí. Mezi aktivitou se subverzivním potenciálem a reformistickým blouzněním. Snažím se zdůraznit skutečnost, že legální přímé akce mohou být velmi důležité ale v osamocení jsou naprosto nedostačující. Jinými slovy tvoří jen jeden důležitý prvek revolučního hnutí.
Domnívám se, že cílená seperace legálních bojů od ilegálních vede k destabilizaci celého hnutí. Ilegální boje bez podpory těch legálních jsou vytlačeny na okraj a do izolace. Legální zase bez přítomnosti ilegálních degenerují v radikální demokratismus, který je pro kapitalismus neškodným a tolerovaným jevem. Říkám tedy, že jen tehdy, pokud jsou kombinovány všechny významné legální i nelegální projevy třídního boje, můžeme dosahovat důležité úspěchy. Neuznat toto a nejednat v souladu s tím, je velkou porážkou samo o sobě.
Solidarita
Chtěl bych připomenout, že jedním z důvodů pro sepsání tohoto textu je snaha zaznamenat s předstihem některé z mých myšlenek pro případ, že bych skončil v rukou státu, který by mě vsadil do vězení. Realita bývá taková, že fízlové během věznění anarchistů dělají vše pro to, aby blokovali pohyb všech zásadních myšlenek, textů a výzev. Tímto se snažím jim jejich špinavou práci trochu znesnadnit.
Záminek k mému zatčení může být mnoho. Mohou se zakládat na reálných základech nebo také být směsí absurdních konstruktů a provokací, podobných těm, které použili proti soudruhům během operace Fénix. Ale bez ohledu na to, z čeho se mě třeba budou snažit obvinit, chci aby jedna věc byla jasná. Nelituji ničeho, k čemu jsem v rámci anarchistického boje přistoupil. Vždy jsem volil metody v souladu s tím, co jsem považoval v určitém kontextu za důležité. Nejednou jsem uplatnil také metody ilegální. Přebírám za ně politickou a osobní odpovědnost. Nepochybuji o jejich správnosti a přínosu pro antikapitalistický boj. Pochopitelně však nebudu v této fázi nepřátelům usnadňovat práci tím, že bych jim teď odkrýval, kdy a jak jsem ilegální metody praktikoval.
Každopádně je jasné, že policie může moje nelegální aktivity nebo obhajování ilegalismu využít jako zámiku k uvěznění. Pokud se tak stane, možná někdo bude pochybovat o tom, jaké projevy solidarity jsou (ne)vhodné. Myslím, že důležitým projevem solidarity (a to nejen vůči mně) bude, pokud se nenecháte svázat dilematem, zda jednat legálně či ilegálně, nenásilně či násilně. Prosím, bojujte slovem i silou. Perem i zbraněmi. Legálními i nezákonými nástroji. Neberte při tom ohled na moralistické soudy nepřátel. Budou nás nazývat extremisty, vandaly, teroristy, nebezpečnými živly a bláznivými dobrodruhy. Nenechme se tím znechutit a znehybnit. Revoluční solidarita znamená, že budeme nadále součástí antikapitalistických bojů. Bez ohledu na to, na jaké straně mříží se kdo zrovna nacházíme. Bez ohledu na to, zda žijeme neskrytě a legálně, nebo nás represivní strategie státu přinutily se skrývat.
Jsem si jistý, že sami dokážete určit místa, načasování a prostředky pro akce solidarity. Prosím, jednejte všemi způsoby, které mohou přispět k rozšíření anarchistického komunismu. O to samé se nyní snažím já a budu pokračovat i tehdy, pokud mě někdy vsadí do vězení.
Lukáš Borl – říjen 2015