(Žádná z buněk SRB není součástí „Volné komunity VAP“.)
Převzato z Asociace Alerta:
Uběhlo více než rok od doby, kdy solidární sítě zahájily boj proti zaměstnavateli restaurace Řízkána, který nevyplácí mzdy. V průběhu se do boje zapojila i Síť revolučních buněk (SRB), která opakovaně zapálila firemní auta Řízkárny. Tyto sabotáže považujeme za zajímavý příspěvek k boji. Naše postoje k tématu rozvádíme v následujícím textu, kde zároveň reagujeme na různé kritické výtky vůči SRB.
Síť revolučních buněk dosud mířila své útoky na terče tří tématických okruhů. Policejní represe, kamerový systém a restaurace Řízkárna. Za nejzajímavější považujeme příspěvky k boji ve třetím jmenovaném okruhu. Zdá se ale, že ne každý to vidí tak pozitivně jako my. Ozývají se hlasy, které tvrdí, že SRB ex-zaměstnancům Řízkárny a kolektivnímu boji spíše uškodily. Jako příklad uveďme citace z článku Pavla Tichého:
“To nejmírnější, co lze o zapálených autech říct, je, že šlo o akce dost netaktické. Situaci to zbytečně eskalovalo a spravedlivému boji za mzdy to sebralo příznivce, útoky znechutily i řadu dosavadních účastníků akcí proti Řízkárně.” (1)
Zde považujeme za důležité připomenout, že někteří z nás se v boji solidárních sítí proti Řízkárně angažovali od začátku a po celou dobu. Naše následující postřehy tedy vyvěrají z přímé zkušenosti s tímto bojem. Nejsou názorem vnějšího pozorovatele. Nevíme, zda autor zmíněných komentářů se stejného boje sám účastnil, nebo nikoliv. Důležitější je ale spíše to, že nereflektuje jeho dynamiku a kontext.
Boj započal v říjnu 2014 kolektivním piketem MSS před Řízkárnou s účastí jedné ex-zaměstnankyně. V následujících měsících se postupně ozývaly desítky dalších ex-zaměstnanců. Solidární sítě – MSS a Sol!s – se začaly rozrůstat a nátlak na Krulce se stupňoval od mírného k silnějšímu. Od drobných piketů před restaurací přes větší uvnitř až po okupaci. Boj měl nejprve vzestupnou tendenci. Pak 15. února 2015 proběhla demonstrace s účastí asi 50 osob. Tuto akci lze považovat za jakýsi vrchol boje solidárních sítí. Od té doby začal boj vykazovat silně klesající tendenci. Vlekl se příliš dlouho a vítězný konec byl v nedohlednu. Dostavila se demotivace a začal výrazně opadat zájem některých ex-zaměstnanců i jejich podporovatelů. Klesající tendenci navíc také značně urychlily interní ideové debaty o politice solidárních sítí. Tyto debaty vnášely do boje výrazné neshody, čímž se problematizovala koordinace dalších akcí. V této fázi celkového poklesu začalo být čím dál těžší mobilizovat lidi na typ akcí, které dosud probíhaly. Zorganizovat něco většího nebo silnější stupeň nátlaku na Krulce pak už bylo pro solidární sítě naprosto nerealistické.
Solidární sítě se v době klesající tendence boje musely vyrovnat s otázkou, jak pokračovat dál. Opakovat znovu a znovu stejné aktivity, které dlouhodobě nedosáhly vyplacení mezd a navíc teď už nemají ani takovou podporu jako dříve? Přijít s novou a účinnější taktikou? Ale jakou, když klesá i celkový zájem o aktivity sítí? Nebo boj vzdát, když nikdo nepřichází s jiným nápadem, jak podnítit druhou fázi vzestupu? Solidární sítě na toto odpovědět nedokázaly. Pokoušely se, ale když odpověď nepřicházela, nastalo období klidu. Lidé ze solidárních sítí se téměř přestali scházet a mobilizovat k akcím.
V březnu 2015, tedy půl roku od zahájení boje solidárních sítí a v jeho klesající fázi, přišla první sabotáž ze strany SRB. O tom, co by se stalo, kdyby akce nepřišla, můžeme jen spekulovat. Ale vzhledem k bezradné situaci a stagnaci, kterou tehdy procházely solidární sítě, se přikláníme k názoru, že by se nestalo nic. Solidární sítě by zřejmě tiše opustily své aktivity, aby nemusely hlasitě přiznat prohru. A pokud přece jen ne, tak by s vypětím posledních sil organizovaly stejný typ aktivit jako dříve, jen s mnohem nižší účastí. Tedy stejné aktivity, které se zaměstnavatele evidentně nedotýkaly natolik, aby se vzdal a mzdy vyplatil.
Obě možnosti by pochopitelně znamenaly prohru boje. Jen u první by ta prohra nestála tolik energie, jako kdyby v případě druhé dál sítě vkládaly úsilí do opakování něčeho, co dlouhodobě nezafungovalo. S přihlédnutím k tomuto kontextu je možné říct, že akce SRB přišly jako další stupeň nátlaku na Krulce, a to v době, kdy solidární sítě nejenže nebyly schopny vlastní nátlakový stupeň zvýšit, ale ani ho udržet v dosažené úrovni bez výrazného poklesu. V opozici k poznámce Pavla Tichého o netaktičnosti zapálených aut tedy tvrdíme, že šlo naopak o velmi taktický a pozitivní krok. Nevedl sice zatím k završení úspěšného konce, ale přinejmenším udržel kontinuitu boje a přispěl do něj vyšším stupněm nátlaku na zaměstnavatele. Tedy něčím, čeho v té době už solidární sítě nebyly schopné dosáhnout.
Pavel Tichý i další lidé tvrdí, že žhářské útoky situaci zbytečně eskalovaly. My oproti tomu tvrdíme, že sabotáže sice znamenaly eskalaci, avšak z hlediska efektivity boje to nebylo zbytečné, ale nezbytné. Sabotáže přišly v momentě, kdy bojující stáli před dilematem: buď to vzdát, protože dosavadní úroveň nátlaku na Krulce je neúčinná, nebo úroveň nátlaku zvýšit – tedy eskalovat probíhající konflikt. Solidární sítě k eskalaci přispět nedokázaly, proto považujeme za pozitivní, že to udělala SRB. Tím samozřejmě netvrdíme, že účast solidárních sítí už pozbyla svého smyslu. Bude jen ku prospěchu věci, pokud solidární sítě najdou odpověď na otázku, jak přispět k opětovnému vzestupu boje. Navzdory tomu, že se některé osoby snaží solidární sítě a SRB vidět jako protikladné tendence, my je považujeme za dvě důležité složky stejného boje. Nevylučují jedna druhou a nekonkurují si. Doplňují se.
Masmédia a vztah k nim
Pavel Tichý nebyl jediný, kdo se vyjádřil kriticky k sabotážím SRB u Řízkárny. Kritický hlas se ozval i od Anarchistické federace (Afed). Ta ve svém článku v revue Existence uvedla:
„…Navíc byly protesty proti majiteli restaurace Řízkárna pohřbeny insurekcionistickými útoky, které postupně budovaný mediální zájem, jenž dával prostor okradeným zaměstnancům, otočily ve prospěch ‚trpícího‛ majitele‘.“ (2)
Považovat změnu kurzu mediálního zájmu za úmrtí boje, to nám přijde jako dost tragický postoj. Myslíme si, že by třídní boj neměl být podřízen tomu, jak s informacemi pracují média. Jeho úspěch či neúspěch by se neměl podle mediálního ohlasu poměřovat. Kdyby byl boj mediálnímu ohlasu podřízen, nemohli by anarchisté nikdy přistoupit k žádné aktivitě, která překračuje rámec umírněného boje. O nich přeci média nikdy nebudou informovat pozitivně ve prospěch bojujících. Anarchisté ale naštěstí často po celém světě bojují i způsoby, které média démonizují a třídní nepřátele u toho popisují jako oběti nesmyslného řádění. Jsou to příklady pouličních nepokojů, obrany squatů, okupací náměstí nebo třeba antifašistických blokád. Je s podivem, že ačkoliv Afed o takových bojích nekriticky informuje i přes jejich špatný mediální ohlas (3), tak v případě boje SRB přichází s kritikou a negativní medializaci používá jako argument.
Ačkoliv uznáváme, že pozitivní mediální ohlas může bojům prospět, neměl by v arzenálu našich zbraní být prioritou, které podřídíme ostatní stránky boje. A co víc, tam, kde pozitivní ohlas médií chybí, by nemělo dojít k blokování postupu boje. A to ani v případě, že bojující budou muset čelit velmi negativní mediální štvanici. Okupace, blokády, stávky, rioty aj. Mnoho z nich bylo úspěšných i navzdory negativní publicitě. Kdyby takové boje měla reakce médií odradit od jistých postupů, stagnovaly by a vzdaly se účinných nástrojů. Nikdy by nedosáhly vítězné mety. Té bylo často dosaženo „bezohlednou“ eskalací třídního konfliktu. Ohled nebyl brán ani na zájmy třídních nepřátel, ani na média, jejichž práce s těmito zájmy v mnohém souzní.
Je navíc důležité dodat, že negativní publicita v případě Řízkárny přišla v době, kdy důsledkem úpadku bojů solidárních sítí už média ztratila o kauzu zájem. Prostor, který předtím zaměstnancům média dávala, již nyní neposkytovala. Solidární sítě nenabízely nic nového a pochybujeme, že kdyby stále opakovaly stejný typ akcí, tak by o tom média informovala se stejným zájmem, jako když to bylo nové a „žhavé“. Téma prostě pro média přestalo být atraktivní. Nelze tedy hovořit o tom, že akce SRB mediální zájem o příběhy zaměstnanců sebraly. Tento zájem už v té době zkrátka neexistoval. Vyčerpal se v předchozích fázích boje solidárních sítí.
Téma se pro média po delší odmlce stalo opět atraktivní až s příchodem akcí SRB. Že tato atraktivita znamenala negativní publicitu, nepovažujeme za prohru. Udržování povědomí o bojích v mediálním prostoru zvyšuje šanci na zapojení dalších ex-zaměstnanců do boje samotného. Oni znají realitu v Řízkárně a sami dobře vědí, jak moc se liší od mediálního obrazu Krulce. Pokud tedy média informují ve prospěch Krulce, poškozené ex-zaměstnance to může ještě více nahněvat. Jsou pak o krok blíž k tomu, aby svůj hněv vložili do probíhajícího boje. I negativní publicita v tomto případě dokáže boji posloužit. Může zprostředkovat kontakty mezi bojujícími proletáři a těmi, kteří se zatím do boje nezapojili. Bez médií zkrátka neměli tušení, že nějaký boj probíhá. Rozhodující nemusí být to, zda média informují ve prospěch zaměstnanců, nebo zaměstnavatele.
Fakta, lži a polopravdy
Afed vedle zmíněné kritiky používá i jiné argumenty. Sabotáže SRB jsou prý bojem kontraproduktivním, protože ti, kterých se nejvíce dotýká, se od něj distancují. Pracující z Řízkárny i solidární sítě údajně odsuzují akce, jako jsou sabotáže. Jako příklad citujme z článku v revue Existence:
„Některá zasílaná komuniké pokračovala v znepokojujících momentech: útoky byly spojovány s konkrétními boji (stíhaní squateři, Klinika, Řízkárna), i když jejich aktéři o takové projevy ‚solidarity‘ nestáli a byli i nuceni se od nich distancovat.“(4)
Taková prohlášení považujeme za velmi problematická. Evidentně je zde totiž většinový postoj vydávaný za jediný existující. Někteří z nás se angažují v solidárních sítích, ale žhářské útoky považujeme za pozitivní krok. A co ex-zaměstnanci Řízkárny? I zde uvedené tvrzení manipulativně počítá jen s těmi, co se od nich skutečně distancují, ale přehlíží ty, kteří se nedistancovali.
Kdo z těch, co hovoří o distancování, měl možnost bavit se se všemi pracujícími, o kterých je řeč? Myslíme si, že nikdo. Proto v takových prohlášeních vidíme velký kus elitářství a bezohlednosti. Elitářství, protože se někdo odvažuje jménem druhých a bez jejich vyjádření tvrdit, že lépe než oni sami, ví, co si o událostech myslí. Bezohlednost pak vidíme v tom, že počítají jen s těmi pracujícími, kteří se spojili se solidárními sítěmi. Ostatní nezohledňují a tudíž jim uniká skutečnost, že i oni mohou bojovat a někteří dokonce bojovali i bez vazby na solidární sítě.
Kdyby se jimi tito kritici zabývali, pak by došli k závěru, že řeči o tom, jak jsou pracujícím z Řízkárny praktiky SRB zcela cizí a nestojí o ně, jsou lež. Někteří z nich totiž podobné aktivity sami uplatnili, a to dokonce dlouho před tím, než se do boje pustily solidární sítě a SRB. Existují například jistá svědectví o zaměstnanci Řízkárny, který polil jedno z firemních aut benzínem a zapálil ho poté, co mu Krulec odmítl dát jeho výplatu. Jiný zaměstnanec v reakci na zadržovanou mzdu zničil část vybavení podniku. Jiný si zase „svévolně“ vzal peníze z kasy v restauraci, když mu zaměstnavatel odmítl vydat mzdu. Tyto metody jsou dost podobné tomu, co praktikuje a propaguje SRB. Rozdíly samozřejmě existují. Například to, že zmínění pracující jednali nekoordinovaně a nedbali bezpečnostních opatření. Byli tedy dopadeni a potrestáni. Také ke svému jednání nevydali žádná komuniké. To jsou ale drobné odlišnosti, které nezpochybňují formy a obsah dost podobný akcím SRB. A to samozřejmě vycházíme jen z toho, co se nám podařilo zjistit. Nepochybujeme, že mohlo dojít i k dalším podobným událostem. Vzhledem k tomu, že v Řízkárně bylo o mzdy okradeno několik stovek pracujících, vůbec bychom se tomu nedivili.
Měli bychom také dodat, že velmi bojovné tendence projevilo i několik ex-zaměstnanců, co se spojili se solidárními sítěmi. A to není informace z druhé ruky. Tvrdíme to, protože někteří z nás s těmito lidmi přímo komunikovali a naslouchali jejich návrhům. Samozřejmě od vyslovení něčeho je ještě hodně daleko k tomu, aby to člověk skutečně udělal. Pokud ale někdo něco navrhuje, předpokládáme, že když někdo jiný dost podobné věci dělá, tak s tím bude minimálně sympatizovat. Domníváme se tedy, že počet pracujících z Řízkárny, kteří by se sabotážemi SRB sympatizovali, nemusí být zase tak zanedbatelný.
Je navíc potřeba zohlednit i to, že hlas odmítající sabotáže SRB bude vždy více slyšet. Z podstaty věci je mnohem snadnější vyjádřit otevřeně kritiku takových akcí, než projevit k nim sympatie. Ne každý je pochopitelně ochotný vyjádřit nahlas sympatie k SRB a riskovat tím postih za schvalování a propagaci trestných činů nebo za navádění k nim. Nikdy tedy nemůžeme získat úplný přehled o tom, kolik lidí s akcemi SRB skutečně sympatizuje, když samotné jejich schvalování je považováno za trestný čin.
Přesto všechno stále někteří mají pocit, že akce SRB jsou aktéry bojů v Řízkárně i jinde jednohlasně odsuzované. Někteří se navíc pohoršují nad tím, že jsou prý akce SRB bezohledné. Jako třeba Aramis ve svém textu v zářijovém čísle A-kontra:
„Něco děláte? My vaši aktivitu převálcujeme naší iniciativou, posuneme jí tam, kde jste jí vůbec nechtěli. Brát na vás ohledy? Vůbec se s vámi o tom bavit? Proč? Jsme Revoluční buňky, útočíme z anonymity a nebereme na nikoho ohled.“ (5)
Zdá se, že tato argumentace se zakládá na fetišizaci demokratických procedur. K tomu, aby se mohl udělat nějaký krok, je údajně potřeba počkat na vyjádření všech, kterých se týká. Pokud vyjádření nebude konsenzuálně nebo většinově nakloněno pro tento krok, pak nemůže být učiněn. Tím se ale dostáváme do silného sevření demokratických pout, které nám neumožňují pohnout se k téměř žádné bojovné aktivitě.
Pokud SRB chtěla zvýšit stupeň nátlaku na zaměstnavatele zapálením jeho aut, pak by podle logiky Aramise zřejmě měl delegát SRB přijít na plénum solidárních sítí, návrh přednést a diskutovat o něm. Pokud by solidární sítě na plénu vyjádřili souhlas se sabotáží, teprve pak by mohla být realizována. Upřímě, je to dost bizarní představa, že někdo bude ilegální plány konzultovat s lidmi, kteří se jich sami neúčastní a bude tak zvyšovat riziko uvěznění na základě úniku citlivých informací. Plán na zapálení aut přeci není to samé, co organizace veřejného piketu. Je nesmyslné odkrývat takový plán někomu, kdo není jeho součástí.
Mnoho bojů zkrátka neumožňuje dopředu konzultovat záměry a postupy se všemi, ke kterým se tyto boje vztahují. Jejich aktéři tedy někdy musí jednat autonomně a v jistém smyslu i „bezohledně“. Například když nějaká skupina uvažuje o blokádě staveniště zbrojovky určené k podpoře válečného úsilí, tak nemá v rukou nástroj, jak se dozvědět, co si o plánech na blokádu myslí všichni, kterých se týká – dělníci zbrojovky, organizace, které se snaží stavbu zastavit diplomatickými nástroji, lidi, na které mají být ve válce zbraně použity atd. Iniciátoři plánu v takovém případě stojí před rozhodnutím, zda plán spustit i navzdory tomu, že se nemohou všech zeptat, co si o něm myslí, nebo od něj upustit, protože by hrozilo, že dost z těch, kterých se nemohou zeptat, by s plánem třeba nesouhlasilo.
Na uvedeném příkladu by naše stanovisko bylo jasné – plán blokády realizovat, pokud bychom považovali za realistické v boji uspět a rozšířit ho za lokální a tematické hranice. Takové rozhodnutí by sice obcházelo demokratické procedury, protože by vyjadřovalo vůli menšiny prosazenou bez ohledu na většinu, ale zajisté by šlo o rozhodnutí správné. Stejně správné jako když v české pobočce automobilky Huyndai zahájila stávku hrska dělníků v době, kdy většina jejich kolegů „boj“ omezila jen na verbální kritiku pracovních podmínek. Stávkující nebrali ohled na své kolegy a prostě „bezohledně“ udělali to, co bylo nutné, aby došlo ke kvalitativnímu posunu. My takovou „bezohlednost“ považujeme za pozitivní. Bez ní by stávka neproběhla a boj by zůstal omezen jen na slovní kritiku poměrů ve firmě.
Všechny podobné boje mají své přednosti, ale i nedostatky a limity. A co je opravdu důležité, mnohé se prosazují i navzdory tomu, že jiní proletáři se k nim nemohou vyjádřit, nepodpoří je nebo aktivně vystoupí proti nim. A často jich je dokonce naprostá většina. Kdybychom měli bojovat až v momentě, kdy se k boji vyjádří a porozumí mu všichni, v jejichž zájmu je iniciován, pak bychom nebojovali téměř nikde a nikdy. Nemohli bychom bojovat žádným způsobem proti kapitalismu a být solidární s jeho obětmi, protože většina těch, kterým kapitalisté šlapou po zádech, volají maximálně po jeho reformě. Nemohli bychom blokovat pochody neonacistů, protože většina obětí rasismu preferuje spíše taktiku „zůstat doma a moc neprovokovat“. Blokády pak obviňují ze zbytečné provokace a distancují se od nich. Nemohli bychom ani na žádném pracovišti iniciovat protestní okupaci či stávku, protože většina pracujících důvěřuje spíše vyjednávání politických zastupitelů, než síle přímé akce.
Vždy se najde dost těch, kdo nejsou připravení, smysl akcí nechápou a neúčastní se jich. Vždy se najde dost proletářů bez třídního vědomí, kteří akce odsoudí. Dokonce i těch, kterým takové akce vyjadřují solidaritu. A to se nemusíme bavit jen o akcích masových, jako jsou stávky, nebo destruktivních, jako jsou sabotáže. I obyčejný solidaritu vyjadřující článek v anarchistické revue může být obětí širokého neporozumění a ohromné kritiky ze strany proletářů, kterým je adresovaný. Budou se pak zaběhlé anarchistické organizace vymezovat proti dalšímu vydávání anarchistické revue stejně, jako se staví proti SRB, když obětí neporozumění a kritiky některých proletářů jsou jejich akce?
Na zmíněném způsobu argumentace je zajímavá jedna věc. Dá se šikovně použít proti jakékoliv skupině. Každá se totiž někdy věnuje něčemu, co nekonzultuje s ostatními, ke kterým svou činnost vztahuje, i když je zjevné, že se někteří z nich mohou stavět proti. Uvedeme několik příkladů:
1) Když anarchisté organizují demonstrace na podporu uprchlíků, neptají se všech uprchlíků, jestli s takovou formou solidarity souhlasí. Neberou ohledy ani na to, že někteří uprchlíci to odsuzují, protože nechtějí, aby jejich neštěstí bylo spojováno s anarchisty, které nepovažují za své spojence.
2) Když squatteři plánují obsadit chátrající budovu bývalé kliniky, aby tam vytvořili širšímu okolí otevřené sociální centrum, neobejdou před tím okolí, aby se v něm každého zeptali, jestli s tím souhlasí. Prostě budovu obsadí a tvrdí, že jednají v zájmu těchto lidí, i když někteří z nich se staví proti squatterům (6).
3) Když anarchistické organizace vyjadřují „kritickou podporu“ odborářské demonstraci, neptají se, co si o tom odboráři myslí. Prostě utvoří svůj antikapitalistický blok uvnitř demonstrace, i když mnozí odboráři jeho účastníky považují za provokatéry, kteří jim kazí pověst.
Prostě když někdo chce vykreslit nějakou organizaci v nejčernějších barvách, může použít tento typ argumentace: Oni jsou bezohlední, jednají svévolně a je jim jedno, že jejich aktivity odsuzují ti, o kterých tvrdí, že jednají v jejich zájmu. Když ale kritici v jiných oblastech dělají to samé, tak prostě tato argumentace zůstane v šuplíku. Pokrytectví zůstává ukryto a jede se dál ve stejných kolejích.
Terén boje
Předmětem sporů ohledně akcí SRB se stává i téma terénu, na kterém se boj vede. Zdá se, že není shoda v tom, kdo a jak má pávo se na terénu boje proti Řízkárně pohybovat. Zde znovu citujme Aramise:
„Revoluční buňky si velmi často nevytvořily vlastní terén boje, ale přišli tam, kde se už bojovalo. Naneštěstí bez respektu k těm, kteří tam už bojovali… (…) Vědí, co dělají, a vědí, proč to dělají. Že na terén už rozehraných bojů vstupují tímto způsobem záměrně – aby je posunuli, ‚radikalizovali‘ z hlediska vlastní radikality. Těžko se mohou divit, že nevyvolávají sympatie.“ (5)
Jak si vykládáme tato slova my? Aramis podle nás naznačuje, že terén boje „vykolíkují“ ti, kdo na daném místě začnou kolektivně vzdorovat první a jedině oni mají pávo rozhodovat o podobě boje. Pokud bychom se toho ale měli striktně držet, pak by rázná kritika nesměřovala jen k SRB, ale i k solidárním sítím. Ty na terén boje v Řízkárně vstoupily dlouho poté, co na něm jiní pracující už bojovali jinými způsoby, než preferují solidární sítě. Obraceli se na úřady, podávali stížnosti i trestní oznámení a jinými způsoby apelovali na ostatní, aby zastupovali jejich zájmy. Později přišly solidání sítě s taktikami přímých akcí, pikety, okupacemi atd. Na terén už rozehraných bojů vstoupily tímto vlastním způsobem záměrně – aby ho posunuli, „radikalizovali“ z hlediska vlastní radikality. Většiny pracujících, co předtím preferovali nepřímé akce, se neptali. Prostě „bezohledně“ prosadily svou perspektivu boje. My se však s logikou Aramise neztotožnujeme, proto nepovažujeme za špatné ani toto jednání solidárních sítí, ani SRB. Jejich „bezohlednost“ považujeme za jev nevyhnutelně doprovázející většinu třídních bojů.
Tvrdíme, že terénem boje je pro antikapitalisty celý svět, protože totalita kapitalistických vztahů je všudepřítomná. Nemá smysl terén kouskovat, ohraničovat a monopolizovat si možnost rozhodovat o průběhu boje těmi, kdo jednotlivé boje startují. Terén je potřeba přijmout jako celek, na kterém se pohybujeme z místa na místo, z bitvy v jednom sektoru do bitvy v jiném. Někdy boj startuje jedna skupina – např. neorganizovaní dělníci – aby později jejich aktivitu doplnily případně nahradily skupiny jiné – např. dělníci sdruženi v solidárních sítích nebo v SRB. Pro boj nikdy není důležité ani tak to, kdo ho startuje, ale kdo a jak napomáhá k jeho kvantitativnímu a kvalitativnímu posunu. Když například někde startují boj odbory, nevidíme problém v tom, když později převezmou iniciativu mimoodborově organizovaní dělníci, kteří se postaví proti odborům, ve kterých rozpoznají limity boje a místo toho posílí dělnickou autonomi. Tedy organizaci boje mimo odbory a proti nim. V sedmdesátých letech minulého století proběhlo v italských továrnách mnoho takových bojů, které považujeme za velmi inspirativní. Tyto boje ukazovaly, že přehnaně se fixovat na demokratické procedury může vést k paralyzaci vzdoru či převaze reformistických tendencí. Je proto nuté často jednat „bezhohledně“ vůči těm, kdo boj brzdí a svádí do reformistického pojetí, nebo jako v případě Řízkárny jednat „bezohledně“ i vůči těm, co i navzdory předchozím zásluhám nejsou schopni boj posunout k další potřebné fázi.
Zdánlivé protiklady
Co považujeme za opravdu neférové je kritika, která SRB podsouvá určité vlastnosti, ale svá tvrzení nemá jak podložit. Je snadné říct „oni“ jsou „takoví“, nedělají „tamto“ a myslí si „tohle“. Je těžké pak taková tvrzení vyvrátit (ale i potvrdit!), když vlastně nikdo neví, kdo jsou „oni“ zač. Jediné co od SRB máme, jsou jejich komuniké. Pokud ale nevíme, kdo je píše a kdo dělá akce v nich popisované, těžko můžeme dělat takové závěry a soudy jako třeba Aramis v následující pasáži svého textu:
„Problém Revolučních buněk vidím pávě v tom, že si vzali jeden rozměr vztahu anarchistů k ‚Existujícímu‘, absolutizovali ho a vytlačili tím všechny ostatní. Své vizi elitních bojovníků proti ‚Existujícímu‘ obětovali snahu oslovit jiné lidi, s nimiž by šlo vytvořit masovější hnutí, pokud by s nimi anarchisté vedli dialog na místo podobného typu ‚revolučních‘ exhibicí.“ (5)
Tato argumentace je typická pro každého, kdo živí falešný protiklad mezi přímou akcí ozbojené minority a snahou směřovat k masovému hnutí. Taková ostrá polarizace ale ve skutečnosti neexistuje. Zatímco ozbrojené minority operují v utajení, tak snaha budovat masové hnutí vyžaduje, aby aktéři bojů byli vidět. Snadno pak někdo může vyvodit závěr, že zastánci obou tendencí jsou odděleni a panuje mezi nimi protiklad. Že jde o různé lidi s odlišními zájmy a bez vzájemných vazeb. Praxe ale často ukazuje něco jiného. Ti, kdo se účastní konspirace ozbrojených akcí, nutně nemusí stát mimo legální aktivity a nemuseli se ani vzdát snahy budovat masové hnutí přímou účastí. Ve skutečnosti mnoho militantů je aktivních i v celkem umírněných aktivitách, jako jsou demonstrace, stávky, pikety nebo squatting. Dobrý příklad je anglická městská gerila Angry brigade. Její členové odpálili mnoho výbušných zařízení, aby zaútočili na politické a vojenské cíle. Významná část hnutí jimi opovrhovala. Označila je za bandu izolovaných dobrodruhů odtržených od reálného anarchistického hnutí usilujícího o masovost. Když někteří členové Angry brigade byli později dopadeni policií, vyšlo najevo, že to byly dobře známé tváře anarchistického hnutí z demonstrací, mítingů a jiných akcích, kterým se hnutí v té době věnovalo.
Dokud byla utajená identita členů Angry brigade, bylo snadné uvěřit, že jde o izilované jedince, kteří obětovali snahu budovat masové hnutí. Odhalení jejich identity ale odkrylo skutečnost, že vlastně nikdy neexistovalo dělítko MY, kteří chceme budovat masové hnutí, a v protikladu ONI, kteří provádějí gerilové akce. Geriloví bojovníci nestáli mimo hnutí, které si přeje přerůst v masové. Byli celou dobu jeho součástí.
To samé si lze představit i u SRB a nemůžeme to zatím vyloučit. Co vlastně víme o lidech, kteří tvoří jejich buňky? Čemu se věnují, když nezapalují auta? Je jejich boj opravdu jednorozměrný a omezený pouze na ilegální přímé akce? Nebo se vedle míchání zápalných směsí věnují i snahám budovat masové hnutí? Je opravdu vyloučené, že ti, co zapalovali auta Řízkárny, se jindy aktivně nemohli účastnit bojů solidáních sítí? Žijí lidé ze SRB izolováni od zbytku společnosti i anarchistického hnutí? Nebo s jejich členy chodíme na společná pléna a demonstrace, aniž bychom věděli, co dělají po večerech? Odpovědi na tyto otázky neznáme a nezná je ani Aramis. My ale oproti němu z nepodložených domněnek nevyvozujeme závažné obvinění typu: „Revoluční buňky obětovali snahu oslovit jiné lidi, s nimiž by šlo vytvořit masovější hnutí.“
Význam specifických skupin
Proletářský třídní boj je v Česku zajisté velmi slabý a často sváděný do proudu sociálně demokratické ideologie. Navíc tady dlouhodobě chybí jakýkoli projev masové rebelie vůči státu a kapitalismu. Otázkou tedy je, co mohou v takové situaci dělat hrstky anarchistů, kteří sice radikálně kritizují kapitalistické panství, ale krom toho nemají žádnou masovou základnu, která by kritice dala praktický rozměr? Domníváme se, že praxe SRB je pokusem, jak se jedna taková militantní minorita snaží na tuto otázku odpovědět.
SRB jako by v komuniké svému „publiku“ sdělovala, že ačkoliv je masová rebélie žádoucí projev subverze, tak v době jejího nedostatku nemusejí revoluční minority sedět se založenýma rukama v klíně. Mohou se věnovat subverzivním akcím, které prostě pro svou realizaci masovou účast nevyžadují. To ale samozřejmě neznamená, že ti, co se jim věnují, automaticky odmítají vizi masové akce a hnutí.
Ačkoliv nevěříme, že akce militantních minorit přivodí revoluční změny (a doufáme, že ani SRB si to nemyslí), tak souhlasíme, že mohou výrazně oslabovat sociální kontrolu, která podpírá konstrukci kapitalismu. My rozhodně akce preferované SRB nepovažujeme za jedinou revoluční a univerzální formu boje, ale jistě za jednu z možných a důležitých forem. Neodvracíme při tom však pohled od skutečnosti, že samotné povstalecké akty afinitních skupin nejsou dostatečné. Revoluční změna musí mít sociální rozměr. Nemůže vyrůst z pouhých individuálních rozhodnutí nebo akcí militantních minorit. Ty ale podle nás v sociálním rozměru revoluce mohou sehrát specifickou a velmi důležitou roli.
Asociace Alerta (AsAl) – říjen 2015
__________________________________________
Poznámky a zdroje:
(1) zdroj: Za svobodu, za třídní lásku… za řízky! http://a2larm.cz/2015/08/za-svobodu-za-tridni-lasku-za-rizky/
(2) zdroj: Pohnuli jsme se? Ohlédnutí za uplynulými pěti lety Anarchistické federace – Existence 4 / 2015 http://afed.cz/casopisy/existence/Existence_4_2015.pdf
(3) Zkusme se například podívat na to, jak média přistupují k bojům, o kterých Afed nekriticky informuje na webu. Např.
– Proti policejní zvůli – http://www.afed.cz/text/6173/proti-policejni-zvuli
– Německo – Prvomájové akce – http://www.afed.cz/text/6153/nemecko-prvomajove–
Prostudujeme-li mediální ohlas k těmto akcím, snadno můžeme dojít ke stejnému závěru jako Afed v případě sabotáží SRB v Řízkárně. Bojující proletáři jsou u těchto bojů médii démonizováni, zatímco informace jsou manipulovány ve prospěch kapitalistů a státu.
(4) zdroj: Velká policejní ptákovina – Existence 3 / 2015
(5) zdroj: S vaším dovolením, milé Revoluční buňky – A-kontra (září 2015)
(6) viz. Iniciativa Stop Klinice https://www.facebook.com/stopklinice