Převzato z Iniciativa Ne rasismu!

1374288_340db4a668

Přestože je sexismus v rozporu s východisky antiautoritářského hnutí, existuje i v našich řadách. Není to nic překvapivého, když si uvědomíme, že jsme byli socializováni v sexistické společnosti. Naše hnutí bohužel má další specifika, která sexistické chování ještě víc podporují.

Nejsem sexista, ale ale ale ale ale …

… můj kamarád je vlastně strašně fajn; byl jenom opilý, když vtipkoval, že ji chce znásilnit.
… když hraje X, tak na ten benefiční koncert přijde fakt hodně lidí – a ty texty přece nejsou sexistický, to je jenom ironie, víš co.
… ty nejdůležitější věci je třeba řešit s těmi, co mají nejvíc zkušeností a, ať už se tváříme sebevíc emancipovaně, u nás jsou to jenom muži.
… těžko najít holky, které mají co říct a nebojí se mluvit.
… používat slovo buchta přece není sexismus!
… je jenom náhoda, že se v diskuzích projevují hlavně muži. S pohlavím to nemá nic společného.
… správný antifašista musí mít svaly. Proč taky neposiluješ?
… Y je sexista, to je možná pravda, ale stojí na naší straně a dělá strašně moc důležité práce.
… to ona je přecitlivělá.

Přestože je sexismus v rozporu s východisky antiautoritářského hnutí, existuje i v našich řadách. Není to nic překvapivého, když si uvědomíme, že jsme byli socializováni v sexistické společnosti. Naše hnutí bohužel má další specifika, která sexistické chování ještě víc podporují.

V některých situacích pro nás mohou být stereotypní mužské vlastnosti jako je fyzická síla výhodou. Těžko s tím nesouhlasit, když zrovna stojíme před bandou agresivních nácků. Snadným závěrem, který si z takové situace můžeme udělat, je, že by bylo dobré, kdyby ti z nás, co chtějí, byli v dobré kondičce. Taky, že v jistých situacích, kdy je potřeba jednat rychle, žena nebo muž, která/ý má s bojem nejvíc zkušeností, může ostatním nařídit, co mají dělat. Atmosféra, v níž je cítit, že nejlepší antifašisti jsou muži, kteří mají pořádný svaly, a že mají lepší status – jsou bráni vážněji –, než ostatní i v oblastech, které s fyzickým bojem nemají zbla společného, že jejich obtěžování jiných lidí je omlouváno anebo že jsou ušetření od těch „nedůležitých“ úkolů v žádném případě není logickým důsledkem prvotní situace. Je to patriarchát.

A policejní akce Fénix nám ho znovu ukázala. Být aktivní proti kapitalismu, proti militarismu nebo rasismu může přinést dost vážné následky. Když se podíváme na zbytek společnosti, snadno můžeme nabýt dojmu, že tam dřímá náš nepřítel a že musíme držet pohromadě. Proč řešit, kdo myje nádobí, když uprchlíci, jsou posíláni zpátky do válečné zóny na smrt? Chce to mít v sobě hodně z autoritářského smýšlení, aby byl člověk schopen vyjádřit takový argument. Reflektovat svoji činnost a učit se dělat věci líp, hnutí nikdy nemůže oslabit, ale jedině ho posílit. Čím víc lidí – nejenom bílých, heterosexuálních a zdravých mužů – bude moct mít pocit, že místem, kde jsou bráni vážně a můžou bojovat za lepší společnost tak, jak to umí nejlíp, je tuzemské antiautoritářské hnutí, tím víc nás bude. Nejdůležitější ze všeho je, že využívání slabší pozice jiných lidí, vůbec není solidární a tlak na to, abychom v takové situaci všichni „drželi pohromadě“, je manipulací žen, aby si utlačování nechali líbit.

Máme jasné priority. Zásadní je politický boj. Že soukromé věci musí být každý schopen řešit sám. Možná, že tohle stanovisko je hlavním důvodem, proč se hodně lidí v tuzemském antiautoritářském hnutí necítí dobře a rychle přestanou být aktivní. Čím chceme být? Revolučními roboty anebo lidmi, kteří se vzájemně znají, berou se vážně, poslouchají se a vzájemně se podporují? Dobře, každému vyhovuje něco jiného, někomu se třeba líbí neosobní soužití. Závažnější ale je, že sexistické útoky a chování jsou nesprávně považovány za něco soukromého. Je to hodně chytrá patriarchální argumentace. Větší část patriarchálního útlaku žen se stává v rodině, ve vztahu, mezi kamarády, na koncertech apod. „Hele, to ale přece jako utlačování neplatí, to jsou přece soukromý věci.“ Žádné násilí a diskriminace nikdy nejsou „soukromý věci“. A vždycky se odehrávají v takovém prostředí společnosti, které my všichni společně vytváříme.

Je nezbytné, pokud chceme dostát svému přesvědčení o rovnocennosti všech lidí, přestat dál mlčet k sexismu, který kolem sebe pozorujeme. Sice se zítra všichni neprobudíme jako perfektní antisexistky a antisexisti, ale musíme přestat předstírat, že v našem okolí sexismus neexistuje. Naše akce – přednášky, demonstrace, promítání apod. – musíme učinit bezpečným místem, kde si každá/ý může být jistá/ý, že když bude chtít, budeme obtěžování řešit. Musíme přestat omlouvat sexistické chování kamarádek a kamarádů. Pořád může být naší kamarádkou a kamarádem, když mu dáme jasně najevo, že takové chování nebudeme tolerovat. Musíme vytvořit atmosféru, ve které je možné o sexismu diskutovat bez toho, aby byl někdo stigmatizován jako frustrovaná fúrie anebo podpantoflák. Musíme být solidární a hlasití; brát sebe a ostatní vážně. A když je potřeba, musíme být schopni jít i do otevřených konfrontací.