Převzato z nerasismu.noblogs.org:

Přečtěte si aktuální rozhovor o Syrize, řeckém referendu a o tom, co je řeba dělat dál, který s Antiautoritářským hnutím (Αντιεξουσιαστική Κίνηση [AK, Alpha Kappa]) , vedli členové TOP Berlin.

Alpha Kappa

Kdo jste a jaký je váš vztah k mimoparlamentnímu hnutí a k Syrize?

AK je síť antiautoritářských shromáždění fungující od roku 2003, která stojí na nehierarchičnosti, rozhodování založeném na přímé demokracii a boji proti moci. Bojujeme proti parlamentnímu totalitarismu a nikdy jsme s parlamentními stranami neměli co do činění. Utvořili jsme sociální a politické aliance s nespočtem kolektivů, občanů, lidových shromáždění a politických organizací, které bojují za emancipovanou autonomní sebe-organizující se společnost, proti Státu a Kapitálu.

Syriza byla „stranou hnutí“. Jaký vztah má Syriza k hnutí v současnosti?

Syriza byla stranou porážky hnutí a neschopnosti nabídnout v době zápasu s krizí životaschopné alternativy. Čím více se Syriza blížila k šanci na dosažení většiny v parlamentu, tím více se vzdalovala praktikám hnutí. Přijetím mnoha populistů z PASOKu do strany dala Syriza jasně najevo, že je produktem porážky „náměstí“ a jeho snah o alternativy v podobě přímé demokracie spíše než dialektického rozkvětu socialistického hnutí. Členové Syrizy se chovali jako praví dědicové stalinismu, který je charakteristický pro všechny levicové strany v Řecku, bránili každou absurditu svého vůdcovství, namísto toho, aby byli kritičtější a prosazovali více z agendy hnutí. To se stalo ještě zjevnějším po nedávném vývoji, kdy členové Syrizy opouštěli stranu, protože se nemohli vyrovnat s následky jejích rozhodnutí, zatímco zbytek s argumentem TINA („neexistuje alternativa“) podporoval vládu. Je to tak, že ti, co dnes stojí za Syrizou, v podstatě vyhlásili hnutí válku.

Měli jste nějaké naděje nebo očekávání, když se Syriza dostala k moci? Změnilo se to po referendu?

Jako organizace bojujeme proti politikám zastupování a parlamentarismu, takže jsme si nedělali žádné falešné naděje ohledně toho, co bude Syriza dělat, až se dostane k moci. Byla tu část diskurzu kolem Syrizy, která se blížila požadavkům hnutí. Věřili jsme, že budeme moci vládu tlačit k prosazení některých reforem, o kterých původně sama říkala, že je prosadí (zrušení věznic se zvýšenou ostrahou, zrušení detenčních táborů pro uprchlíky, zrušení práce v neděli v komerčním sektoru). Dosáhli jsme však jen drobných změn. Ve skutečnosti se teď ruší některé reformy z posledního doby a nahrazuje je neoliberální kurz.

Jak se řecká společnost vyrovnává s nadějemi, které vložila do možnosti změny?

Varovali jsme řeckou společnost, že „pod velkou nadějí leží hluboké zklamání“ a to se také naplnilo. Řecká společnost byla vlivem populistického patriotického diskurzu Syrizy silně přesvědčena, že jen tím, že je zvolí, budou ochráněny jejich mzdy a práce a vše bude v pořádku. Dnes je velká část řecké společnosti zoufalá a plná vzteku. Významná část se připravuje na vzetí věcí do vlastních rukou, organizují demonstrace proti blížícím se opatřením a budují sebe-organizující se struktury, které mají ambice naplnit jejich budoucí sociální potřeby.

V řeckém referendu týkajícím se politiky škrtů vnucené Evropskou unií odpověděla velká většina „ne“. Které části společnosti byly mobilizovány pro „ano“ a které pro „ne“?

S tím, jak se věci značně polarizovaly, můžeme říct, že „ano“ podporovali velcí a malí řečtí kapitalisté, střední třídy a část nižších tříd, kteří panikařili z představy GRexitu. Podporovatelé „ne“ byli rozhodně z nižší třídy, voliči Syrizy, lidé z hnutí a také krajní pravice.

Jak Syriza mobilizovala své voliče? Jaké byli její obvyklé argumenty?

Syriza se pokusila udělat z referenda zbraň pro vyjednávání. Dávala silně najevo, že nechce GRexit a že silné „ne“ pošle vzkaz EU, že není možné dále provádět politiku škrtů. Zdůrazňovala také „evropské hodnoty“ solidarity a demokracie, jež je třeba respektovat.

Jak na referendum a jeho výsledek reagovalo antiautoritářské hnutí?

Referendum představovalo složitý oříšek. Velká část hnutí hlasovala pro „ne“, protože tímto způsobem mohli nižší třídy projevit svůj odpor k extrémně neoliberálním reformám. Doufali také v nastartování obnovy hnutí. Další část hnutí ale odmítala referendum jako parlamentní proceduru a falešné dilema. Všechny části hnutí teď analyzují a diskutují problémy a možnosti, které před námi leží od té doby, co Syriza vyhlásila lidem válku, když pokračovala v tom, co dělaly předchozí vlády.

Jak řecká společnost reaguje na skutečnost, že vláda nyní zavádí škrty a tímto popírá výsledek referenda?

Obecným pocitem je zoufalství. Jedná se ale o ambivalentní proces, který může skončit buďto apatií a vzdáním se nadějí ve prospěch dogmatu TINA, nebo může naopak povzbudit vědomí, že v parlamentarismu a stranické politice netkví naděje, takže je potřeba vzít věci do vlastních rukou.

Jak je to teď se Zlatým úsvitem – profitují ze současného vývoje uvnitř vlády a Syrizy? Nebo zátah na jejich vůdce reakci znemožňuje?

Mnoho lidí se obává, že Zlatý úsvit bude těžit z kolapsu sociálního obrazu vlády. Není to úplně absurdní představa, pokud vezmeme v úvahu, že patriotický populistický diskurz Syrizy z posledních let legitimizoval bez jakýchkoliv rozporů rétoriku Zlatého úsvitu. Je to tak, ačkoliv Zlatý úsvit jako strana – a dalo by se říci, že i jako hnutí – je pořád dezorientován soudními rozhodnutími a také vnitřním napětím mezi frakcemi. Nikdo nemůže předvídat politické dopady soudů, které mohou – dle očekávání – trvat déle než jeden a půl roku, ale dosud se této straně nedařilo přesvědčovat nikoho jiného než 5 % jejich voličské základny. Osobně si myslím, že krajně pravicový populismus může být a bude vyjadřován ostatními stranami politického spektra, např. bývalými členy Nové demokracie. Hlavní zisk ze ztráty politického kapitálu Syrizy ale bude v rukách „extremistů středu“, koalice Potami, PASOKu a Nové Demokracie, kteří se budou prezentovat jako „zodpovědné politické síly stojící proti extrémům, ať už levým či pravým“.

Část evropské levice doufala, že vývoj v Řecku otevře možnost vymanit se z neoliberálního „bloku“. Je to realistické? Ostatně, podobné naděje byly vkládány do vývoje v Jižní Americe před deseti lety.

Myslíme si, že současný vývoj hovoří sám za sebe. Nikdy nebylo naším snem či cílem podobat se latinskoamerickým populistickým projektům, takže se musíte zeptat těch, kteří tyto politiky a teorie podporovali. Evropská unie byla dítětem konzervativně pravicových rodičů a nemůže se zásadně změnit. Věříme, že nastupující evropský totalitarismus nemůže být konfrontován prostřednictvím jeho vlastních institucí, ale jen na ulicích a skrz struktury transnacionálních antiautoritářských emancipačních hnutí a jejich bojů za sociální a osobní autonomii.

V Německu prosazovala GRexit [odchod Řecka z eurozóny] hlavně krajní (nacionalistická) pravice. Stále více ho ale klade do popředí také část radikální levice. Kritizuje Syrizu za to, že neměla připravený „plán B“ jak ve smyslu vyjednávání, tak ve smyslu možnosti skutečné emancipace. Proto také podle nich zůstává architektura kapitalistické Evropy netknuta. Mohli byste krátce popsat diskurz kolem GRexitu v Řecku a popsat svou pozici jako skupiny, která se soustředí na sebeorganizování se proti státu?

GRexit byl vždy přijímán velkou částí levice, uvnitř Syrizi, KKE, ANTARSYe a také některými anarcho-komunistickými kolektivy, jako první krok k emancipaci od neoliberální hegemonie EU. Samozřejmě, všechny tyto subjekty mluví o národní měně a zrušení dluhu. Mnoho lidí z hnutí také věří, že bankrot GRexitu by pro hnutí byl plodným obdobím sociálních intervencí. Pravda je, že tato pozice přeceňuje potenciál státu uskutečnit sociální změnu. Ačkoliv je dnes již jasné, že nemůže dojít k žádné vážné sociální transformaci pod institucionálním totalitarismem EU, měli bychom mít na paměti, že výběr monetárního systému a nastavení vztahů s ostatními státy je volbou, kterou činí šéfové pro šéfy a společnosti se nikdo neptá (nebo, se jí ptá při referendu, ale její názor se nepočítá!).

Argentina, Velká Británie a mnoho dalších zemí mají národní měnu, ale jsou stejně daleko od libertariánského projektu! Takže místo dohadování se o tom, co by stát mohl udělat pro větší svobodu – což by nebylo nic menšího, než nechat své instituce spáchat sebevraždu, což je něco, co se nikdy nestane – měli bychom se bavit o našem skutečném potenciálu, kterým je generalizace, posílení a obrana sebe-organizovaných institucí v naší společnosti, které budou v procesu zápasů a neustálé sebe-kritiky a zlepšování schopny vynutit si na národním a transnacionálním státním aparátu své zájmy.

Abychom uvedli příklad, představte si, že bychom neměli jeden VIOME ale tisíc sebe-organizujících se podniků, které by koordinovaly produkci prostřednictvím sítě sociálních center a sebe-organizovaný měnový systém, který by nahradil ten národní v menší nebo větší části směny. Ať už by došlo ke GRexit, nebo ne, byly by v tomto kontextu finanční kolaps nebo organizovaný bankrot věcí, která by se nás příliš nedotkla. Tento projekt má dnes k realizaci velmi daleko, ale základy jsou postaveny a je zde pomalá, ale stabilní cesta k převedení tohoto snu do reality.

Má mimoparlamentní opozice stále schopnost mobilizovat, teď když se zdá, že reformisté znovu selhali? Uvidíme znovu více sebe-organizujících se a na hnutí zaměřených politiky? Nebo tohle všechno povede k politické depresi?

Tahle otázka popisuje hlavní politickou „sázku“ nadcházejícího období. Naším cílem je proměnit zoufalství v hněv, ztrátu naděje v kreativitu a zastupování v angažovanost. Hnutí se znova probralo a svět sebe-organizování a samosprávy je připraven převzít svoji historickou zodpovědnost.

Co budete dělat dál?

Je tu důležitá iniciativa, do které chceme v následujících dnech vložit své snahy jak odpovědět na tento nový kapitalistický útok. Jmenuje se „Ne znamená Ne, vy nemůžete/my můžeme“, a je inspirováno hlavním sloganem VIOME. Cílem je 1. vytvořit silný odpor proti úsporným opatřením a podporovat společenskou sebeobranu vůči útokům státu (vystěhovávání, práce v neděli atd.). 2. Propagovat sebe-organizované, samosprávné projekty, iniciativy sociální péče a zlepšovat komunikaci a koordinaci mezi nimi. 3. Koordinovat, sjednocovat a zintenzivňovat jak projekty odporu, tak sebe-organizace a zdola organizované společenské reprodukce. 4. Propagovat transnacionální spolupráci a solidaritu proti patriotickému populismu, který narůstá v řecké společnosti. Beyond Europe kemp proti ničivé těžbě zlata v Chalkidiki je pro mezinárodní hnutí velmi důležitou příležitostí k diskusím, analýzám a organizaci prvních kroků strategie sebe-organizace proti Státu a Kapitálu.

Rozhovor původně vyšel na stránkách komunistické aliance …ums Ganze! Alpha Kapha jsou organizovaní v mezinárodní antiautoritářské platformě proti kapitalismu Beyond Europe. Více o nich v najdete tady (v angličtině) nebo na jejich webu (v řečtině).