Převzato z asociacealerta.noblogs.org:

alerta

Lukáš Borl je český anarchista. Jeden z těch na které policie zacílila represivní kampaň nazvanou operace Fénix. Lukáš je člověk, který i v těch nejzoufalejších situacích hledá způsoby jak svou energii vložit do boje proti státu a kapitalismu. Nenechává se zlomit represemi ani zastrašovaním. Vždy, když fízlové a jiní nepřátelé rozdávají rány, on pohotově vrací údery. Přinášíme první díl jeho deníku aby bylo jasné o čem je řeč.

***

Počátek odhalování fízlů

Od konce devadesátých let minulého století působím v anarchistickém hnutí. Vždy sem si byl vědomý toho, co to znamená. Velmi brzy sem pochopil, že být anarchistou znamená být v permanentním ohrožení. Na počátku sem spatřoval nebezpečí hlavně v neonacistech, kteří nikdy neváhají sáhnout k hrubému násilí. Časem mi ale došlo, že s mou aktivitou roste i zájem fízlů o mou osobu. Policie se tak brzy stala mnohem větším problémem než náckové. Jako aktivní protistátní živel jsem se velmi rychle dostal do jejich hledáčku. Netrvalo dlouho a já se smířil s tím, že na “protiextrémistickém” mám složku do které přibývají fotky, videa a nejrůznější informace související s mou osobou.

Anarchisté jako nekompromisní odpůrci státu pochopitelně vždy budou vystaveni zvýšenému zájmu policie, která státu kryje záda. To je věc, se kterou všichni tak nějak počítáme. Kdo mě zná, toho jistě nepřekvapí, že pro mě počítat s tím rozhodně neznamená pasivně to přijmout. Vím-li, že mě fízlové šmírujou, pak je to pro mě výzva. Nikoliv k tomu, abych zalezl do díry a skrýval se jak ustrašená myška. Je to výzva, abych přešel do ofenzívy.

Počátek ofenzívy se časově kryje se zahájením operace Fénix. Tato policejní kampaň začala 28. 4. 2015. V policejní síti tehdy uvízlo společně se mnou mnoho dalších lidí. Já a další jsme měli štěstí, protože nás fízlové brzy pustili. Čtyři soudruzi ale jsou teď ve vazbě a čekají na soud.

Pro mě operace Fénix začala, když fízlové násilně vnikli do komunitního centra Ateneo, kde jsem tou dobou spal. Následovala série domovních prohlídek na 4 místech, kde jsem se často zdržoval. Bylo mi sděleno podezření ze spáchání trestných činů založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Policie mé zadržení odůvodnila podezřením z údajné příslušnosti k Síti revolučních buněk (SRB). Vina nebyla prokázána a žádné obvinění nebylo sděleno. Následující den jsem byl propuštěn. Fízlové si ale nechali mnoho věcí jako jsou počítače, disky, publikace aj.

Během jejich pokusů o výslechy mi začalo být jasné, jak moc fízlové mají svoje čmuchavý rypáky ponořený do mýho života. Věděli nejen o věcech týkajících se aktivismu. Valili do mě taky spoustu informací osobního rázu. Jako třeba s kým a kam jezdím na milostné výlety, komu píšu básně atd. Už tehdy ve mě začala zrát myšlenka, že je potřeba začít ty bastardy monitorovat a zveřejňovat o nich informace aby ztratili sebedůvěru a pocit bezpečí. Uběhlo ale ještě několik týdnů, než se myšlenka transformovala v činy.

Zlom nastal v době, kdy jsme se s přítelkyní vraceli z báječnýho výletu a najednou nám došlo, že jsou na nás nalepený tajný fízlové. Přestupovali s námi z vlaku do vlaku. Tahali se za náma přes celý města a krajinu. Nešlo udělat krok abychom u toho necítli jejich přítomnost. Z velmi příjemného výletu se rázem stalo extrémě nechutné hovno, které se člověku přilepí na patu a nejde se ho zbavit. Nasranost rostla. S ní rostla i touha z týhle sračky vymáčkout aspoň kapku jedu, co se použije proti těm bastardům. Padl návrh na to začít si je fotit.

Bylo nám jasný, že takové policejní nasazení není jen tak nějaká nárazovka. Tedy, že to budou zkoušet dál. A taky, že jo! Druhý den jsem skoro celej prolítal v Praze s tajnejma fízlama za zadkem. K jejich smůle, tentokrát s foťákem na krku. Podařilo se mi postupně odhalit 4 fízly a jedno auto co používali na přesuny.

Prvního jsem zaregistroval u Libeňského mostu. Před tím, než se tak stalo, slezl jsem na silnici pod mostem a chvíli se tam procházel. Pak jsem se za jedním rohem ukryl a čekal, jestli se někdo vynoří. Vyplatilo se to. Prošel tam kluk, co vypadal dost podezřele. Zatím jsem si ale nebyl jistej, že to je fízl. Pokusil jsem se ho vyfotit s tím, že zkusím ještě pár fintiček a buďto se mi to potvrdí nebo vyvrátí.

Fízl_1_a

První fotka byla focená z dálky a z boku. No, prostě nic moc kvalita. Asi o hodinu později jsem ale toho šmejda dostal do pasti na Palmovce. Tam jsem se proplétal různejma okolníma uličkama. Po chvíli bylo jasný, že mě ten šmejd opravdu sleduje. Když jsem si byl stoprocentně jistý, šel jsem pomalu dolu na nástupiště metra. Poslední ověřování mělo proběhnout právě tam. Chtěl jsem nechat odjet metro v obou směrech. Pokud by tam on zůstal, vyjel bych po eskalátorech nahoru. Když by vyjel za mnou, cvaknul bych ho na foťák.

Nešlo to ale úplně jak bych si přál. On totiž za mnou do metra nevlezl. Trochu zoufale jsem se na nástupišti opakovaně ujišťoval jestli tam třeba neni někde zalezlej. Nebyl, ale zato tam byl jeho kolega, kterýho jsem před tim už nad zemí taky zahlédl. Dost nápadně mě sledoval, což nešlo opravdu přehlédnout. Když odjely metra obouma směrama, on tam stále byl. Jako vocásek za mnou vlezl na eskalátory. Když dojel nahoru, já už byl připraven. Fotil jsem ho dost neskrytě. I přes to, že mě viděl tak neřekl ani hovno. Tvářil se, že nic nevidí.

Fízl_2

Pak jsem vylezl nahoru na křižovatku. Po chvíli jsem tam zahlédl toho prvního bastarda. Trochu jsem se obával, že po druhý stejná finta neklapne. Nakonec jsem to ale risknul a vyplatilo se to. Úplně stejný scénář jako s tamtim šmejdem.

Fízl_1_b

Mísil se ve mě velký nával radosti s trochou strachu. Obával jsem se, že mě budou chtít sebrat a fotky smazat. Řekl jsem si, že nastal čas na přesun. Hupsnul sem do první tramvaje směr Ohrada. Byla celkem narvaná a situace tedy dost nepřehledná. Těsně před odjezdem do ní naskočil jeden chlápek s brašnou v ruce. Hodně se snažil aby mu tramvaj neujela a tím vzbudil moje podezření. Po chvíli jsem ale začal pochybovat a sám sebe přesvědčovat, že to je jen nějakej fotřík, co spěchá z práce domů. Přesto jsem zůstal obezřetnej a nakonec se to vyplatilo. Byl to skutečně tajnej fízl.

Asi hodinu jsem se proplejtal uličkama na Žižkově a ten zmrd byl pořád za mnou. Přestal jsem pochybovat a začal plánovat jak ho cvaknu na foťák. Občas jsem se seknul za nějakým rohem a čekal až dorazí za mnou. Několikrát prošel kolem mě, ale mý fotky ho braly buďto zezadu nebo rozmazaně. Pak jsem se dostal ke “koněvce” a chystal se na další pokus.

Jsem skrytej za rohem a čekám až dorazí. Koukám přes ulici a najednou mi dojde, že jsem vidět v odrazu skla výlohy naproti. Posouvám se teda asi o 40 metrů níže. Tam se ukrývám u večerky za jakýmsi hadrem co tam je nataženej. Ten odraz ve výloze naproti, nakonec využívám proti fízlovi. Vidím v odrazu každej jeho krok. To mi umožňuje dokonale načasovat focení. Cvakám ho v momeňtě, kdy prochází kolem a kouká se mi přímo do foťáku.

Fízl_3

Další úlovek je v kapse a já peláším na chvíli posedět na Kliniku. Mám pocit, že jsem je setřásl. Po půlhoďce odpočinku se dám do pohybu. Jdu do Salé, kde má být promítání filmu. Po pár krocích se jdu vymočit ke křoví. Když se vracím na chodník, tak mě zase míjí ten bastard s brašnou. Několikrát se na něj snažím čekat s foťákem v ruce. Většinou na poslední chvíli uhejbá pohledem. Pak se mi dokonce dost záhadně ztratí. Záhada je brzy objasněna. Ten zmrd sedí za rohem v autě ještě s jedním. Okamžitě cvakám auto tak aby byla vidět značka.

policejní_auto_1_a

Nejprve zezadu a pak si stoupám před něj. Oba bastardi uvnitř se snaží zakrývat rukama obličeje. Sere mě, že je nemůžu kvalitně vyfotit. Zároveň mě ale fakt těší pohled na to jak se zmateně kryjou a neví co dělat.

Fízl_4

Nakonec startujou auto a prchají.

policejní_auto_1_b

Já se s pocitem vítězství přesouvám do Salé. Snažím se přehrávat si v hlavě vše co se událo. Současně se taky připravuju na další bitvy.

(Lukáš Borl – psáno v období od 15. do 20. 7. 2015)