VAP

“Slušní občané” se třesou strachy, zatímco senzacechtivá média sytí jejich každodenní realitu desítkami zpráv o milionech utečenců snažících se zaplavit právě ten “jejich” spořádaný kousek světa. Novináři se přitom neštítí uchylovat se k přirovnáním o hejnech sarančat pokoušejících se vyžrat bohatě zásobené evropské spíže a ledničky. A pokud pouhý strach o vlastní majetek není dost, pro jistotu ještě trochu pobrnkají na rasistickou strunu. Co na tom, že ve skutečnosti je mnoho věcí jinak, že se statisíce uprchlíků u italských břehů skutečně počítají na tisícovky. Slyšíme o snahách přisát se na “štědrý” sociální systém, ale méně se již dovídáme o tom, že je ochrana “pevnosti Evropa” miliardovým byznysem. Ale když nezafunguje ani ono zamlčování a překrucování skutečnosti, je tu další zaručený recept – a totiž, že je důvodem migrace jen ekonomická situace a nikoliv bezprostřední ohrožení života. Co na tom, že kvůli tomu podnikají strastiplné cesty s nejistým a mnohdy tragickým koncem.

On vůbec onen pojem “ekonomický uprchlík” je trochu zvláštní sám o sobě. V současném mediálním proudu a veřejné diskuzi se z něj stává téměř nadávka. Uprchlík je člověk, který logicky před něčím prchá, ať už jde o konkrétní nebezpečí či špatné životní podmínky. Pokud je ten či onen člověk veden snahou zlepšit své stávající životní podmínky a není přitom bezprostředně ohrožen na životě, bylo by asi vhodnější použít výraz ekonomická imigrace.

O tom, kolik je uprchlíků a kolik imigrantů se vedou spory. Je na první pohled zjevné, že největší migrační vlny jsou vyvolány válečnými konflikty na straně jedné a neúnosnou ekonomickou situací vyvolanou (ať již přímo či nepřímo) euroamerickým kapitálem na straně druhé. Je ale důležité si uvědomit, že otázka samotné příčiny migrace není ve skutečnosti nijak důležitá. Migrace jako taková patří zcela neoddělitelně k vývoji (nejen) lidské společnosti a její kořeny jsou stejně staré, jako ona sama.

První pokusy o její umělé přetržení můžeme nalézt v době přechodu společnosti lovců a sběračůk usazené zemědělské společnosti – v době, kdy lidská svoboda utrpěla jedno ze svých nejtěžších zranění v podobě “vynálezu” soukromého vlastnictví, který postupem času nabyl obludných rozměrů. Vytváření ekonomicko-mocenských vlivových sfér se postupem času rozšířilo a přetavilo do oblastí jejichž hranice jsou dány výskytem jedné konkrétní etnické skupiny (národa). Vytvořením státních celků došlo k podstatnému omezení přirozené migrace, doposud nedílnému článku vývoje lidské společnosti.

Pokud to zní pro někoho příliš nesrozumitelně, zde jeden příklad – přesun obyvatelstva za prací z periférie do industriálních center a velkých městských agomerací dnes považuje většina lidí za přirozenou a vyčítat takový přesun někomu by bylo minimálně podivné. Lidé odjakživa putují z místa na místo, tam kde nalézají lepší podmínky k přežití. Země nemá své majitele. Patří všem.

Věc má i další hledisko – bohatství vytvářené na celé planetě je však mezi jejími jednotlivými částmi rozdělováno vrcholně nerovnoměrně. Rozvinutější regiony budují svou prosperitu na ramenou méně “vyvolených” oblastí. Právo každého individua na svůj díl této prosperity není vázán na žádnou přímou zásluhovost, tím spíše ne “regionální příslušnost”. Uměle vytvořené hranice jsou jen nástroji snažícími se omezovat lidskou svobodu, pro kterou je volný pohyb nezbytným předpokladem.

calais

Asociálnost podstaty soukromého vlastnictví samozřejmě logicky vytváří nástroje ke svému udržení. Mezi ně lze bezesporu zařadit systém států, vedoucí ke snadnější kontrole a vykořisťování lidí. Takový stát potřebuje ke svému fungování omezení migrace/pohybu na míru, která vyhovuje jeho vlastním ekonomickým zájmům.

Povýšení ekonomických hledisek nad nejzákladnější lidské svobody je důkazem nebezpečnosti tohoto chápání světa. Svoboda je stavem společnosti a to v globálním měřítku. Její upírání komukoliv ji degraduje na výsadu a popírá její základní obsah.

Nikoho asi nepřekvapí slyšet tento závěr od člověka považujícího se za anarchistu a hledajícího odpovědi optikou kritiky stávajícího statutu quo. Na místě je ovšem otázka pro všechny, bez ohledu na jejich ideovou/politickou orientaci. Pro všechny, kteří tak často mluví o právech svých či své třídy nebo společenské skupiny. Jakým právem lze toto právo upírat komukoliv jinému? Na základě obrany vlastního blahobytu či komfortu?

Pokud neakceptujeme nepopiratelný fakt, že lidstvo nelze dělit a selektovat podle národnosti, náboženství, nebo dokonce regionu, odkud pochází, není asi zapotřebí si tuto otázku vůbec pokládat. Zjednodušující a krátkozraké myšlenky, neschopné objektivně a realisticky posuzovat všechny souvislosti, často zavedou člověka do začarovaného kruhu vlastní jedinečnosti, vyjímečnosti a nepokrytého egoismu. To, že jde o slepou ulici, dojde mnohým až ve chvíli, kdy je již příliš pozdě. Přiznat si to chce jistou dávku zdravého rozumu. A ten se, bohužel, do současného parazitického systému vykořisťování, manipulace a tržního šílenství příliš nehodí.