18.7. Praha: Braňme ČR, naši budoucnost a budoucnost našich dětí před xenofobií a nenávistí.
Chtít po oportunistech z mládežnických organizací politických stran (konkrétně ČSSD a Zelení) spolu s Piráty, aby na čistě apolitické akci pro jednou vynechali agitaci za své “starší”, odpustili si obvyklou sebeprezentaci a vyjadřovali se čistě k tématu demonstrace by asi bylo příliš, nicméně se potom člověk nezbaví hořkosti a pachuti, které na dané akci podobné činy vyvolávají. Zejména vlající oranžové prapory mladých lidí z partaje, jejíž ministr vnitra nechává pod svými rukami budovat policejní stát s který spolu s premiérem a dalšími svými spolustraníky pomáhá spoluvytvářet napětí, vedoucí až k současné vyhrocené situaci související s “vlnou uprchlíků”, působily až sebeironicky.
Původně asi dvě až tři stovky lidí si tu nejprve vyslechly proslovy zástupců různých skupin, mezi nimiž nakonec nechyběla ani výzva k blokádě pozdější xenofobní demonstrace. Poté se dav odebral k pochodu do parku na Karlově náměstí, kde pokračoval další program, nicméně těžiště celé akce zůstalo nakonec přeci jen na Václavském náměstí, kde se mezitím sešel shnilý “výkvět” české neonacistické scény, aby v hluchém mezidobí bez chuligánského blbnutí na fotbale bránil “Čechy pro Čechy”.
Místo dřívější poměrně pestré směsice odpůrců islámu a imigrace tak nakonec byla tato demonstrace především doménou rozličných náckovských skupin (více asi v článku na webu antifa.cz zde). Trochu překvapivě však bez výraznější přítomnosti tuzemské antifašistické scény. Samotná “blokáda” tak skončila bohužel víceméně v rukách policie, chránící mnohdy anabolická monstra z ultrapravicové scény před jejich subtilnějšími odpůrci. S postupem času atmosféra houstla, navíc policie měla tentokrát několik problémů s koordinací vlastních lidí, takže při odklonu náckovského pochodu nakonec přeci jen ke krátkodobému setkání obou táborů došlo, avšak bez fyzických násilností, na které se někteří z přítomných nácků neváhali příslušně vyzbrojit.
Zdá se však, že i vlastnictví teleskopického obušku se setkalo s určitou mírou pochopení, stejně jako opětovné výhružky oběšením. Výraznější zásah si tak nakonec vyžádala až ilustrace penisu na banneru na straně blokujících.
Je asi zbytečné dělat z této akce zásadnější závěry, nicméně byla patrná určitá proměna přístupu policie k demonstrantům, vyvolaná pravděpodobně nedávnými “legálními” a zejména politicky bolavými přešlapy. Skutečný postoj policie k jednotlivým stranám se však ani navzdory tomu skrýt nepodařilo. Zdá se, že ono “pomáhat a chránit” dostává v deformovaném světě předpisů a legislativy tolik možných podob že samotným příslušníkům represivních jednotek dělá trochu problém k nim zaujmout konkrétní postoj. Pro antifašistické hnutí potom tato akce představuje minimálně varovný signál ukazující na rozjíždějící se vlak, který by bylo dobré nepromeškat a včas na něj reagovat. Možná, že jde jen o další sezonní trend, ale v sázce je příliš mnoho na to riskovat.