Převzato z antifenix.noblogs.org:
Následující text byl napsán v únoru jedním z lidí, kteří byli v dubnu přepadeni, oloupeni a uneseni policií při akci Fénix. Text byl první verzí připravovaného článku do kulturního čtrnáctideníku A2 a měl informovat o možnostech zásahu proti environmentálnímu a anarchistickému hnutí. Nevyšel, ale zcela jistě se dostal do rukou policie, která se podle něj nejspíš také inspirovala…
Je suis l’écoterroriste
Petr Zelený / Autor není terorista, autor je Charlie.
Terorismus se dnes stal jedním z nejvděčnějších tématem médií. Každý den nás bombardují nové zprávy o teroristických aktivitách z celého světa. Díky tomuto mediálnímu obrazu je z terorismu vytvořena hrozba, na kterou slyší velká část společnosti. Je naše reakce na tuto hrozbu adekvátní?
Ponecháme-li zatím stranou problematičnost definice pojmu terorismus a spokojíme-li se zatím s definicí převládající v mediálním prostoru, je terorismus opravdu naprosto marginální hrozbou, která by nestála za povšimnutí. To prokazují především srovnání vytvořená v USA. Podle údajů amerického ministerstva zahraničí zemřelo v roce 2011 následkem teroristického útoku celkem 17 Američanů, což zahrnovalo také civilní oběti v zemích jako Afganistan a Irák. Podle amerického Centra pro kontrolu nemocnosti, které vydalo statistiku nejčastějších příčin úmrtí ve Spojených státech, jsou daleko častější příčinou úmrtí choroby oběhového systému (35 079 krát), rakovina (33 842 krát), pohlavně přenosné choroby HIV a syfilis (353 krát), psaní textových zpráv během řízení vozidla (také 353 krát), kontaminovaná potrava (110 krát), pád z postele (26 krát) nebo pokousání psem (dvakrát). Počet obětí terorismu se tak v roční bilanci vyrovnalo počtu lidí, kteří byli v USA rozmačkáni televizorem nebo jiným kusem nábytku. Strach z teroristů by tudíž neměl u civilního obyvatelstva vyvolávat žádný strach.
Jiná srovnání dokonce udávají, že děti předškolního věku (mezi 3 až 6 lety) zastřelí ročně více obyvatel Spojených států než teroristi. Proč americká vláda nevyhlásila válku předškolním dětem, ale teroristům? Jedno z vysvětlení jsou jistě ideologické motivy teroristů, které malé děti nemají. Teroristé útočí z přesvědčení o nadřazenosti svého politického nebo náboženského názoru. Násilím prosazují politické cíle, které jsou konkurenční současným nositelům moci. Státy, které svrchovanou politickou moc uplatňují, mají jako jeden z cílů zachování současného rozložení moci. Proto se státní složky snaží riziko plynoucí z terorismu systémovými kroky eliminovat na minimum. V současné informační a technologické společnosti ovšem disponují prostředky, které nebyly nikdy dříve dostupné. Zatímco různé militantní skupiny se v 70. letech minulého století skrývaly přímo uvnitř některých západoevropských zemí i několik let, je hon na dnešní teroristy přenášen masám on-line doslova na obrazovky počítačů a televizorů, přesně tak jak popsal Ray Bradbury hon na Guye Montaga v románu 471 stupňů Fahrenheita. Lidé nařčeni z terorismu, kteří se skrývají ve vzdálených zemích, jsou pak spolu s dalšími lidmi zabíjeni střelami z dálkově naváděných letadel.
Digitální věk přinesl státním orgánům nejen možnost efektivně bojovat proti skutečným teroristům, ale především prostředky potlačovat jakoukoliv jinou opozici, která může současné rozložení moci nabourat třeba i nenásilnými prostředky. Hypertrofovaný boj s terorismem stačí jen ospravedlnit pomocí staré dobré krizové terapie, jak ji popsala Naomi Klein v knize Šoková doktrína. Ve finále to pak může dopadnout přesně podle citátu Benjamina Franklina: „Kdo obětuje trochu svobody, aby získal trochu bezpečí, ztratí obojí a nezaslouží si ani jedno.“
Ve Spojených státech je stále nákladnější boj s terorismem kritizován právě z důvodu omezování svobod amerických občanů. V USA vznikla řada kontroverzních zákonů, které dávají represivním složkám stále víc pravomocí, a jak vyzradil Edward Snowden, vznikla řada ilegálních vládních programů na masové špehování občanů, to všechno během období, kdy klesá nejen zločinnost (včetně násilných činů), ale také počet policistů zabitých při výkonu služby. To, že represivní orgány využívají čím dál větší pravomoci, dokazuje také stoupající počet nevinných lidí, kteří jsou během policejních zákroků zabiti. Nejedná se o ojedinělé případy, jak by se mohlo zdát z nedávných událostí okolo smrti Erica Garnera a Mike Browna. Podle některých zdrojů je policisty jen v USA zabito ročně průměrně 500 nevinných lidí. Pokud se podíváme na již zmiňovanou statistiku Centra pro kontrolu nemocnosti z roku 2011, dojdeme k číslu nejméně 155 nevinných lidí zabitých policisty. To znamená, že Američané mají více než devětkrát větší šanci, že budou zavražděni policistou než teroristou. K podobným závěrům nedošli pouze nějaké radikální levicové skupiny, ale upozorňuje na to například také pravicový libertariánský think-tank Cato, jehož stoupenec byl dříve také Václav Klaus.
A zde již nelze odhlížet od definice slova terorismus. U ní se lze ztotožnit přesně s tím, co píší na stránkách Policie České republiky: „Přesně vymezit pojem terorismus není jednoduché. Tento jev lze vykládat odlišně s ohledem na subjekt, který výklad provádí, historické časové období, kdy byl pojem používán anebo na účelu či záměru, pro který byl použit. Dodnes neexistuje například na úrovni Organizace spojených národů jednotná a všemi uznávaná definice.“ Vhodně to mohou ilustrovat například osoby Nelsona Mandely a Menachema Begina. První z nich se do dějin zapsal jako bojovník proti apartheidu, nositel Nobelovy ceny míru za rok 1993 a první prezident Jihoafrické republiky vzešlí ze svobodných voleb, ovšem již od 60. let minulého století byl na seznamu teroristů USA, ze kterého byl vyškrtnut až v roce 2008. Menachem Begin je zase bývalý izraelský premiér, který v roce 1979 dostal spolu s egyptským prezidentem Nobelovu cenu míru za uzavření příměří. Tento bojovník za nezávislost Izraele nad britskou správou byl ještě ve 40. letech minulého století vůdce militantního revizionisticko-sionistické skupiny Irgun a na jeho příkaz byl proveden útok na hotel Krále Davida v západním Jeruzalémě, při kterém v červenci 1946 zemřelo nejméně 91 lidí. To dokládá, že hranice mezi teroristou a bojovníkem za svobodu je příliš tenká a mnohdy záleží, zda politické cíle původních teroristů převládnou v oficiálním politickém diskursu. To znamená, že pokud teroristé vyhrají, budou to oni, kdo bude moci své konkurenty o moc za teroristy označovat.
Pokud se vrátíme zpět k definici terorismu, nalezneme u většiny pokusů tento pojem popsat dva společné znaky: 1) útočí na nebojové (civilní) osoby, 2) je to použití násilí nebo hrozby násilí k prosazení politického cíle. Takto zobecněná definice, která odfiltruje subjektivizaci vzhledem k nositelům moci a převládajícímu politickému diskursu, by mohla být snadno použitelná také na policejní jednotky, zvláště pokud bychom přihlédli k již výše zmíněným faktům, že jsou policisté pro civilní obyvatelstvo statisticky větší hrozbou než oficiální „teroristé“, a že jejich důvěra k současnému pojetí demokracie je pouze indoktrinace určitým politickým cílem. Může se jednat o přehnanou interpretaci, každopádně by větší pozornost zneužívání policejní moci stálo za pozornost. Jak bude dále vysvětleno, jedná se také o téma, které bude v České republice také rezonovat.
Zda jsou čeští obyvatelé na životě více ohroženi policií než teroristy, lze díky ojedinělosti a tudíž statistické neprůkaznosti těchto incidentů jen stěží odpovědět. Podle Strategie České republiky pro boj proti terorismu od roku 2013, kterou zpracoval odbor bezpečnostní politiky ministerstva vnitra, nebyl na našem území spáchán mezi lety 2006 – 2012 žádný teroristický útok a to ani ve stádiu příprav. Stejně tak u nás nedošlo k zatčení osob, důvodně podezřelých ze zapojení do teroristických aktivit. Různá hodnocení mohou některé činy za teroristické považovat, ale jisté je, že za poslední desetiletí si u nás teroristické útoky nevyžádali žádné oběti na životech. Každopádně možný rozsah obětí na životech i ojedinělého teroristického útoku může být značný a riziko byť malé a velmi nesnadno odhalitelné tu je. Statistiky nevinných obětí policie v české republice nejsou dostupné, ale ojediněle se stávají. Poslední takový případ se odehrál na začátku ledna v Přerově, kde strážník městské policie omylem zabil střelou do hlavy mladíka, kterému přijel původně pomoci při napadení skupinou podnapilých osob. To, jak se chtěla policie vyšetřování případu chopit, může napovědět výpověď přítelkyně zabitého mladíka, která tvrdí, že ač nebyla podnapilá, odvezli ji vyšetřující policisté na testy na přítomnost drog, které byly negativní, a následně na záchytku, kam ji z důvodu střízlivosti nepřijali.
Přestože zatím u nás nebyli teroristé větší hrozbou než instituce, které mají zajišťovat veřejný pořádek a ochranu obyvatel, již pár dnů po nedávných pařížských událostech začala Bezpečnostní informační služba žádat po vládě více peněz na boj s terorismem. Čeští politici se již rozhodli této instituci, hospodařící s ročním rozpočtem okolo 1,2 miliardy korun, poskytnout až o jednu miliardu korun ročně více. Zbývá se zeptat, na co budou tyto peníze použity? Na ilegální vládní programy špehující občany ve stylu NSA? Nebo k infiltraci extremistických skupin, které podle poznatků BIS vážné ohrožení státu nepředstavují? A které skupiny to případně mohou být? Pokud se z perspektivy policistů podíváme na vývoj ve spektru různých extremistických proudů, zjistíme, že se zde muslimské komunity s výjimkou severočeských Teplic nevyskytují a proto nejsou ve zprávách o extremismu zmiňovány. Neonacisté a fašisté jsou v dlouhodobém útlumu. Jako jediné vhodné cíle, zvýšeného špehování se nabízejí zvířeckoprávní nebo anarchistické skupiny. Právě tyto skupiny se během posledního roku a půl přihlásili k několika sabotážím různě velkého rozsahu, na kterých již pracuje Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Je zcela jisté, že právě tato hnutí budou obětními beránky v honbě na teroristy v České republice a některé okolnosti tomu již napovídají.
Od ledna 2014 se odehrálo celkem sedm sabotáží, ke kterým se v následných komuniké přihlásili revoluční anarchisté. K šesti z nich se přihlásila tzv. Síť revolučních buněk a k poslední z nich tzv. Anarchistická solidární akce. Cílem čtyř těchto akcí bylo policejní vozidlo. Jedná se o aktivity v českém anarchistickém hnutí v průběhu posledních desetiletí nevídané a velká část tohoto hnutí se s těmito činy neztotožňuje nebo je vnímá různě silně kriticky. Vypouštění norků z klecí a sabotáže na majetku kožešinových farem nejsou v hnutí za práva zvířat v Česku nic nového, přesto jejich četnost se v poslední době zvýšila. K těmto činům se hlásí dvě různé skupiny Animal Liberation Front a Animal Rights Militia. Část hnutí za práva zvířat se k těmto útokům staví z hlediska efektivity i legitimity kriticky, další část s nimi sympatizuje.
Sečteme-li škody těchto sabotáží, zjistíme, že se jedná o zcela marginální problém, zvlášť pokud je porovnáme s podobnými aktivitami v zahraničí. Některé akce způsobily škodu maximálně v řádech tisíců. Jediným významným útokem mohla být poškozená mýtná brána, kde byla způsobena škoda okolo 3,5 milionu korun. Zato neúměrně vysoké úsilí a finanční zdroje putují, a v budoucnu bude ještě více, na objasnění těchto činů a na špehování těchto hnutí. Vzhledem k utajenému modus operandi jejich aktérů i před blízkým okolím, je objasnění těchto činů značně problematické. Proto se úsilí policie dotýká především informačních a aktivistických blogů, které si dovolily s rezervovanými komentáři zveřejnit prohlášení aktérů těchto akcí. Oběti výslechů jsou pak nuceni své nepohodlné blogy ze strachu rušit aniž by podobné útoky nějak obhajovali. Takto například zanikl jinak podnětný ekologický blog GreenAction.
Mnoho různých výslechů již proběhlo. Může vypadat například tak, že si vás telefonicky policista pozve. Poté, co dobrovolně po dohodě dorazíte na policejní služebnu jako svědek, zjistíte, že vás nedovedli do pracovny nějakého kriminalisty, ale nacházíte se v prázdné vyklizené místnosti, kde na vás čekají tři ostří muži: vyslýchající, zapisující a kameraman. Nepředstaví se, nijak se neprokážou, proti vaší vůli vás natáčejí, nesdělí vám důvod výslechu, obviní vás z braní drog sic tázací větou a váš požadavek na právníka zcela zablokují otázkou „proč?“ V takovém případě může pud sebezáchovy radit jedině využít svého práva nevypovídat, protože snad každý má na sebe a své blízké co skrývat. Policie vše korunuje tím, že vyžaduje podepsat protokol, jehož kopii vám odmítne dát. Takže ho nakonec podepisují pouze sami policisté.
Tím ale arzenál našich kriminalistů nekončí. Protože velká část vyšetřování extremismu probíhá pomocí digitálních technologií, lze očekávat, že většinu zbytečných informací získávají špehováním nevinných lidí bez jejich nejmenšího tušení. Například získáním veškerých přihlašovacích dat od provozovatelů emailových služeb, ze kterých byla odeslána prohlášení pachatelů, může policii výrazně pomoc. A to přestože mohlo být vše prováděno anonymně v internetové kavárně, protože zkombinováním dat o pohybu mobilních telefonů v příslušný čas na příslušném místě lze výrazně zúžit okruh podezřelých. Pro účely sledování počítačů lidí s nevhodným politickým názorem je, vedle obchodní a politické špionáže, používán software FinFisher, který je běžně distribuován do České republiky. FinFisher je program společnosti Gamma Group, který slouží jako trojský kůň a odesílá data z vašich mobilních telefonů a počítačů, dokáže fungovat jako keylogger, vytvářet printscreeny a zapínat externí zařízení jako kamery a mikrofony. Společnost má samozřejmě usmlouvané s jinými softwarovými výrobci jistotu, že nebude zachycen antiviry. Používání těchto programů se již stává zcela běžnou záležitostí a proniká také do komerční sféry.
Za zamyšlení rozhodně stojí, zda se kvůli podobným případům naší společnosti vyplatí tento zásah do soukromí občanů. Odpověď nalezneme v komuniké, kde aktéři těchto činů vysvětlují své motivace. Například v prohlášení pachatelů útoku na policejní auto v Janově z ledna 2014 se píše: „Námi provedený útok, je v neposlední řadě také aktem solidarity s těmi, kterých se přímo dotkla policejní represe a způsobila jim újmy. Solidární jsme mimo jiné s osobami, které trpěly během policejního běsnění v souvislosti s vyklízením squatu Milada a obsazené budovy bývalých lázní na pražském Albertově. Solidaritu vyjadřujeme také policií zadrženým a napadeným osobám, které se v lednu 2013 na Ministerstvu práce a sociálních věcí postavily za práva utlačovaného obyvatelstva ústecké ubytovny v Krásném Březně. Solidarita míří také k těm, proti kterým policie zasahovala, když se blokádou těžby snažili zachránit ekosystém Národního parku Šumava.“
Poslední zmíněný případ zásahu Policie ČR proti ekologickým aktivistům na Šumavě je opravdu zajímavý. Podle pravomocného rozhodnutí krajského soudu v Plzni byl nezákonný zásah policie, při kterém byly násilně zadrženy desítky osob, a padlo několik obvinění z údajného napadení veřejného činitele. Policie ČR měla podle soudu naopak zasáhnout proti ilegální těžbě a nikoliv proti aktivistům, kteří ji chtěli zabránit. Státu tak vznikla škoda na životním prostředí v řádech milionů a za ilegální policejní zásah. Policie se za tento zásah dodnes neomluvila a ani nevedla tak rozsáhlé vyšetřování jako v případě pokusu poničit policejní vůz, při kterém podle samotné policie nevznikla žádná škoda. To, že policie po roce stále věnuje pozornost, dokládá řada policejních výslechů. Při vyšetřování se policie soustředí na jednoho nejmenovaného severočeského aktivistu, který provozuje sociální centrum a věnuje se sociálním a environmentálním otázkám. Na seznamu se ocitl nejspíš jen z důvodu publikace prohlášení na blogu aktivistické skupiny, ve které figuruje.
Složky, které mají chránit zákonné pořádky, by mohly podobným radikálním projevům zabránit spíše důslednou aplikací zákonů samy na sebe. Předešlo by se tím daleko větším společenským škodám, než které způsobují radikální politické skupiny. Navíc podle všeho policie působí více fyzického násilí na nevinných lidech než ti, kterým dnes hrozí, že budou označeni jako největší teroristická hrozba přítomná v České republice. Pokud bude dostatek politické vůle, můžeme určitě očekávat televizní záběry zakuklených policejních jednotek, které hrdinně zatýkají podezřelé teroristy, u kterých doma naleznou alespoň nějaký plán vodní elektrárny. Zda podobný případ nedopadne jako slavné zátahy na neonacisty souzené za lepení samolepek, a kteří byli nakonec po letech zbytečných soudů osvobozeni, je potřeba zvažovat již dnes.
Na závěr stojí za připomenutí, proč vzniká taková hysterie státních orgánů z činů, které nezpůsobují významné škody. Jsou páchány z politického přesvědčení. Svobodná společnost by měla zabránit kriminalizovat pouhé názory, ať jsou sebevíc problematické. Ovšem k tomu může současný hon na teroristy snadno sklouznout. Kam až může zajít boj proti nepohodlným názorům, ilustruje případ černošské bojovnice Assaty Shakur, která byla po 35 letech politického azylu na Kubě přidána v roce 2013 na seznam deseti nejhledanějších teroristů Spojenými státy. Důvodem zcela jistě není její život v 70. letech minulého století: útěk z vězení a členství v organizaci Černých panterů, ale její kritika poměrů v USA, kterou v otevřeném dopise adresovala například papeži Janu Pavlu II. Jak by to mohlo dopadnout v případě důsledného potlačení všech konkurenčních výkladů společnosti, nás může varovat citát primitivisty Johna Zerzana: „Společnost, která odstraní všechna dobrodružství, učiní největší dobrodružství ze svého odstraňování.“