Čeká nás v tomto století nová éra autoritářského kapitalismu?
Kapitalismus a tradiční hodnoty
Byl to právě Singapur, kam přišel Teng Siao-pching před tím, než zahájil rozsáhlé ekonomické reformy v Číně. Do té doby se zdálo, že kapitalismus a demokracie jsou nerozlučně spjaté. Nyní je tato vazba prolomena. Často se uvádí, že Západ selhal ve snaze rozšířit svoji civilizaci do zbytku světa. To je pravda jen zčásti. Nikdo už nesní o globální liberální demokracii, která značí konec dějin. Ale ekonomické modely jsou průkazně přenosnější než politické ideologie, a kapitalismus tedy zvítězil. Chudé země, které jej přijaly, rostou závratnou rychlostí.
Svoboda je pro kapitalismus na Západě slabým základem, neboť tento základ je vykotlaný.
Ekonomika založená na tržním hospodářství nemá potíže přizpůsobit se místnímu náboženství, kulturám či tradicím. A snadno přijímá vládu autoritářského státu. Už není připojena k západním kulturním hodnotám, nýbrž je od nich jednoznačně odpojena. Mnohé myšlenky se přehodnocují – zejména ty, které jsou občanům Západu drahé. Tedy rovnostářství, základní práva, štědrý a univerzální systém sociálních jistot. Mohou totiž být použity jako zbraně proti kapitalismu.
Není to tak, že by volnotržní podnikání automaticky tlačilo lidi k hédonistickým potěšením. Vezměte si Indii, zemi, která se jednomyslně vydala cestou kapitalismu. Nedošlo tam k žádnému obecnému zamítnutí tradičních společenských struktur. Lidé dávají přednost vazbám uvnitř komunity před úspěchy jednotlivce. Respekt projevovaný vůči starším brání autonomii mladých. V odolnosti těchto tradic někteří spatřují formu odporu proti globálnímu kapitalismu. Mýlí se. Věrnost tradičním hodnotám je paradoxně důvodem, proč krutá logika kapitalismu začala být přijímána v zemích, jako jsou Čína, Singapur a Indie, ještě radikálnějším způsobem, než tomu bylo na Západě.
Moc, která nám chybí
Trh je nemilosrdné prostředí, kde lidé často trpí. S tím je těžké se smířit, když vám za to nabídnou jen příležitost uspokojit vaše vrtochy. Vše je ovšem mnohem snazší, když se můžete opřít o tradiční hodnoty, abyste opodstatnili svou morální lhostejnost vůči osudům druhých lidí. „Udělal jsem to pro své rodiče.“ „Udělal jsem to proto, aby mí bratranci mohli studovat.“ Takové ospravedlnění je mnohem přijatelnější než říci: „Udělal jsem to pro sebe.“
Není náhoda, že svoboda je pro kapitalismus na Západě slabým základem, neboť tento základ je vykotlaný. Svoboda tam sice přežívá, ale v podivně pokrouceném tvaru. Svoboda volby byla sice povýšena na nejvyšší hodnotu, a tak by se mohlo zdát, že už ji žádná společenská kontrola nemůže narušit. Jenže tento stav je často jen věcí rétoriky. Když lidem seberete naději na dlouhodobé zaměstnání, lze jim to prodat jako „flexibilní“ pracovní trh, který nabízí permanentní příležitost, jak se znovu realizovat. Když zmizí státní zaopatření na důchod, poskytuje to údajně volnost pro plánování našeho stáří. Jsme neustále nuceni činit „svobodné“ volby – rozhodnutí, která musíme dělat sami, přestože nemáme dostatek informací, abychom je mohli udělat moudře. Pokud je toto svoboda, pak je to břímě.
Mnozí Zápaďané tuší, že v této svobodě je něco chybného. Tušíme to hlavně ve chvíli, kdy jsme svědky toho, jak se rozhodují lidé, kteří svobodní nejsou, a přesto vezmou svoji budoucnost – na rozdíl od nás – do vlastních rukou. Na demonstrantech na Majdanu, kteří žádali nový politický řád pro Ukrajinu, nebylo fascinující to, že povstali ve jménu určitého přeludu evropského životního stylu. Fascinující bylo jednoduše to, že vůbec povstali.
Zkrátka jednali. Změnili věci. Nebyli svobodní, a přitom měli moc, kterou Zápaďané s celou svojí svobodou postrádají.
Autor je filosof.
Z anglického originálu Capitalism Has Broken Free of the Shackels of Democracy publikovaného v listu The Financial Times přeložila Linda Fořtová.