Převzato z asociacealerta.noblogs.org:
Přinášíme další část otevřeného deníku Lukáše Borla. Můžete se v ní dočíst nejen o dalším odhalení tajného policisty, ale také o záhadném útoku na “aktivistické” auto.
Policejní protiopatření a záhadná sabotáž
Když sem začínal s focením fízlů, co mě sledují, bylo mi už tehdy jasné, že dříve či později najdou protiopatření. Buď budou dělat vše pro to, abych jejich fotky nemohl použít nebo přizpůsobí sledovací postupy tak, abych je prostě nevyfotil. Hodně brzy jsem narazil přesně na takové problémy.
Jeden den vyrážím na návštěvu za kamarádem. Nejde o žádné významné setkání. I tak mi je dost nepříjemná představa, že mu přivedu fízly až ke dveřím. Věnuju proto pozornost jejich odhalení a setřesení. První podezření na fízla mám hned ve vestibulu metra, kam jsem zašel kousek od místa, kde startuju. Snažím se budit dojem, že nastupuju do metra v opačném směru než skutečně mířím. Podezřelý chlápek se kouká do mobilu, ale očividně pošilhává i po mě. Když získá pocit, že do metra nastoupím, tak tam sám vleze. Já ale náhle změním směr a nenastoupím. Chlápek kupodivu z metra nevystoupí a odjede. Sedám proto brzy na metro ve směru, ve kterém potřebuju odjet.
Když vystoupím v cílové stanici, tak se zastavím a soustředím se na pohyb kolem sebe. Je tam ale tolik lidí, že mám problém ubezpečit se, jestli je vzduch čistý. Když se přesunu skoro až k eskalátorům, zaujme mou pozornost chlápek u nástupiště s telefonem u ucha. Mám podezření, že mě sleduje. Přibližuju se k němu, abych zachytil, co do telefonu říká. Je to něco ve smyslu: “Jasně, za chvíli jsem tam. Dám vědět až dorazím. Však jsou to jen čtyři stanice metrem.”
Moje podezření sílí s tím, jak si všímám, že ten chlápek po mě pokukuje. Zahajuju akci. Jdu na eskalátory a jedu nahoru. Po cestě si nenápadně chystám foťák. Nahoře zaujímám pozici a s foťákem v ruce čekám, jestli chlápek vyjede za mnou. Chvilku to sice trvalo, ale nakonec přece jen vyjel. Neskrytě ho asi pětkrát fotím. On ale pohotově reaguje. Stoupne si přede mne a začíná znepokojeně remcat, jak moc se mu nelíbí, že ho fotím. Chce po mě, ať fotky smažu. Hraju divadlo. Tvrdím, že nefotím jeho, ale pozadí za ním. Tvářím se jako umělec, co hledá podklady pro tvorbu. Evidentně to nepomáhá. On stále naléhá a eskaluje slovní konflikt. Vyhrožuje tím, že půjde na policii nahlásit, že zasahuju do jeho osobních práv. Situace se vyhrocuje a chvílema to vypadá i na fyzický střet. Ten se ale naštěstí nekoná.
Po chvíli mi rupnou nervy a začnu chlápkovi klást nepříjemné otázky: “Půjdeš na policii, jo? A ty čtyři stanice, o kterých si telefonoval, se teď chystáš jít pěšky?” On se zarazí a odpovídá: “Co to povídáte, já si jdu normálně koupit jídlo do KFC.” Já dodávám: “Aha a policejní placku máš v batohu nebo v zadní kapse kalhot? Proč jí nevytáhneš a neukážeš, co seš zač, fízle?” On na to odpovídá cosi o tom, že říkám nesmysly. Zase vyhrožuje tím, že půjde na policii. Já, totálně vytočenej, odcházím a říkám, ať si jde kam chce, že mě to nezajímá. Jde jiným směrem než já. Přesto ale po několika stech metrech opakovaně procházím uličkama a dívám se pozorně kolem, abych si byl jistý, že tam nejsou jeho kolegové. Asi po 30 minutách mám pocit, že je terén čistý. Jdu ke kámošovi, kde si konečně v klidu vydechnu a všechno mu vyprávím. Jsem rád, že tahle konfliktní situace skončila a já z ní odešel s kvalitníma fotkama fízla.
Brzy však zjišťuju, že má radost byla předčasná. Když se vracím od kámoše, před vstupem do vestibulu metra přibrzďuje policejní auto. Vystupuje z něj hlídka a brzy mi dochází, že vedle auta stojí zase ten parchant. Ukazuje na mě prstem a říká: “To je on. Ten pán, co mě fotil. Chci ať ty fotky smaže.” Pak se koukne na mě a prohlásí: “Vidíte, říkal sem vám, že půjdu na policii.”
Hraju překvapeného a prohlašuju: “Cože? Pane, my se známe? To je asi nějaký omyl, ne?” Mám ale na krku nepřehlédnutelný foťák a mé divadlo očividně nefunguje. Fízlové mě vyzývají k prokázání totožnosti. Nemám u sebe pas, tak jim diktuju údaje. Během ověřování totožnosti se do mě slovně opírají a chtějí, ať fotky smažu. Dělají to pod výhružkou, že jinak mě odvezou na policejní stanici. Za jiných okolností bych raději riskoval zadržení, než přistoupit na dobrovolné smazání fotek. Dochází mi ale, že u sebe mám něco dalšího, co by neměli fízlové objevit. Snažím se ze situace vybruslit smazáním jedné z pěti fotek toho fízla. Je ale nekompromisní a chce prověřit jestli tam mám další. Dohady se vlečou a já nakonec v záchvatech nasranosti mažu i zbytek fotek. Chlápek odchází a uniformovaní fízlové se mě ještě snaží zklidnit svými moralistickými rečmi. Cíle nedosahují, ale naštěstí mi po chvíli dávají pokoj.
Celá tahle situace vedle nasranosti a ztráty fotek přinesla i něco pozitivního. Potvrdilo se, že moje schopnost fízly odhalovat a fotit je jim velmi nepříjemná. To mě opravdu těší. To, co udělal ten fízl, byla prostě zoufalá snaha zamezit odhalení jeho policejní identity a případnému zveřejnění fotek. Žel, tentokrát jeho snaha byla úspěšná, protože sem o fotky přišel. Ze situace jsem se ale poučil a jsem si jistý, že příště už bych z podobné šlamastiky odešel vítězně.
Aby šlamastik nebylo málo, tak o několik dnů později dochází k další nepříjemné věci. Dozvídám se, že blízké osobě přes noc byly probodány všechny kola u auta a do výfuku byla nacpána montážní pěna. Za stěrači zůstala jako “podpis” zastrčená hromádka letáků ve dvou verzích. Na jedné verzi je moje fotka. Nad ní je fotka transparentu MSS a Solis focená při demonstraci proti Řízkárně. Nad fotkama je nápis: “Tak už o tobě vím! Vím, kde Tě hledat, a neschováš se ty, ani ti, co jsou ti blízcí? :-)!!!!”
Na druhé verzi je dole fotka stejného transparentu, ale nad ním je tentokrát fotka hořícího auta zapáleného SRB před Řízkárnou. Nad tím je napsáno: “Už o Vás víme vše. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá……..!!!”
K této události existují dvě teoretické vysvětlení, o kterých jsme se bavili s přáteli. Žel žádnou s jistotou nedokážeme vyloučit ani potvrdit. Chybí k tomu podkladový materiál. Nicméně se domnívám, že je dobré o těchto teoriích mluvit jako o potenciálních vysvětleních situace. Jako o něčem, co je nutné brát v potaz. Prostě se tím zabývat a podrobovat analýze, která by mohla vést k potvrzení či vyloučení teorií.
Jedna z teorií je, že Krulec zoufale hledá způsob, jak odrazit nátlak soustavně vedený ze strany Solis, MSS a SRB. Jsem pro něj snadný terč jakožto nejviditelnější osoba v kampani proti Řízkárně. Pochopitelně je snadnější se zaměřit na mě a jiné osoby ze solidárních sítí, než se snažit rozkrýt konspirovanou strukturu SRB. Mě Krulec zná moc dobře. Působím neskrytě proti němu a ležím mu dlouho v žaludku. K jeho smůle ale nemám trvalé bydliště, kde by mě mohl najít ani majetek na který by mohl útočit. Mohl by tedy teoreticky dojít k závěru, že se mě zbaví vystopováním a zastrašováním lidí, na kterých mi záleží. Ti na rozdíl ode mne mají bydliště a materiální cennosti. Poničení auta by tedy mohl být Krulcův pokus o zastrašování. Teoreticky by Krulec k vystopování lidí a osobních věcí mohl využít jeho údajné kontakty s policií, o kterých nás informovali jeho bývalí zaměstnanci. Představitelná je i možnost, že zahájil pátrání na vlastní pěst nebo se s někým spojil.
Osobně ale celé této teorii moc nevěřím. Nevěřím zkrátka v Krulcovo schopnosti systematicky pátrat. Opakovaně sice ukázal, že umí používat google i pročítat aktivistické weby a facebook. Tam ale najde jen to, co mu o sobě nemáme problém říct. Nenajde tam informace o tom, koho považuju za osoby blízké, jaké auto kdo používá, ani kde ho parkuje. Zjistit takové věci vyžaduje složitější metodiku, než je použití googlu. Příliš nevěřím, že Krulec je schopný takovou metodiku uplatnit v praxi. Další věcí je, že i Krulec pravděpodobně chápe, že poškození “aktivistického” auta je kontraproduktivní krok v době, kdy jeho vlastní auta opakovaně hoří. Jeho problém tohle stěží může vyřešit. Za to se to velmi snadno může stát impulzem k eskalaci probíhajících útoků proti němu a jeho majetku. Navzdory tomu, že Krulce nepovažuji za příliš inteligentního tvora, věřím, že právě toto si i on uvědomuje. Proto příliš nevěřím v teorii, že poškození auta inicioval on. Vyloučené to ale samozřejmě není a rozhodně nechci svého nepřítele podcenit.
Že poškození “aktivistického” auta může vést k eskalaci útoků na Řízkárnu, to je jádro druhé teorie. Tedy teorie policejní provokace jakožto vyšetřovacího nástroje. Dostupné zdroje naznačují, že u Řízkárny čtyřikrát hořela auta po útocích SRB. Je také evidentní, že policie zatím nedopadla žádné odpovědné osoby. Nepochybuji o tom, že má své tipy na konkrétní lidi. Zřejmě však chybí důkazní materiál. Do tohoto kontextu dobře zapadá teorie, že důkazní materiál může přinést policejní provokace, která se tváří jako autentická odpověď Krulce na sabotáže v Řízkárně. Potenciální schéma policejního postupu by mohlo být asi následující:
Policie měla po prvních sabotážích vytipované podezřelé osoby. Intenzivně sledovala jejich pohyb a komunikaci. Nedařilo se ale nikoho usvědčit. Sabotáže navíc pokračovaly dále. Policie tedy přehodnotí taktiku. Zdroje sledování přesměruje více k místu činů, tedy k Řízkárně. Pak provede drobnou sabotáž na “aktivistickém” autě a čin “podepíše” tak, aby to vypadalo jako Krulcovo dílo. Předpokládá, že se zpráva o činu rychle rozšíří v anarchistickém prostředí a brzy se najde někdo, koho zpráva naštve tak moc, že se rozhodne reagovat dalším útokem proti Řízkárně. Pro policii už pak zbývá jen snadný úkol. Počíhat si na pachatele u Řízkárny a provést zatčení těsně před přímou akcí, při ní nebo po ní. Úspěch takové operace by přišel policii opravdu vhod. Zřejmě by jí pomohl znovu získat “image serióznosti”, kterou ztratila, když se honosila, jak raziemi rozbila Síť revolučních buněk, zatímco sabotáže prováděné SRB pokračují dále.
K této druhé teorii se přikláním mnohem více než k předešlé. Více zapadá do celkového kontextu a strategií jednotlivých subjektů. Pro policii je navíc oproti Krulcovi mnohem snadnější rozklíčovat blízké vazby mezi anarchisty a vytipovat si tak, na koho se zaměřit i kde ho hledat. Policie také snadno může vystopovat jaká auta anarchisté používají i kde parkují a tím si vytipovat předmět pro případnou provokaci. Každému, kdo by chtěl pochybovat o tom, že se státní instituce mohou zapojit do nelegální činnosti, jako je ničení auta, bych rád doporučil studium událostí, které se odehrály v Itálii v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Tehdy se státní poskoci podíleli dokonce i na bombových útocích. Ty pak vydávali za anarchistické a marxistické akce, aby tím “legitimizovali” následné represe a získali prostředky k prosazení vlastních představ o fungování státu. Tehdy s podporou státu umírali při bombových útocích nevinní lidé. Co je proti tomu několik propíchaných kol auta a pěna nacpaná do výfuku?
Jak jsem již zmínil, nelze ani jednu z popsaných teorií potvrdit či vyvrátit. Tedy prozatím. Bez ohledu na to, zda šlo o iniciativu Krulce nebo promyšlený tah policie je evidentní jedna věc. Situace je pro nás teď zase o něco komplikovanější. S komplikacemi ale přibyly i další motivace nepolevovat v anarchistickém boji. Chuť nenechat naše nepřátele v klidu spát, ta roste s každou další sračkou, do které nás oni tlačí.
(Lukáš Borl – červenec 2015)