25.září tomu bude už šest let co po těžké nemoci zemřel bratr, soudruh a kamarád Jakub Polák. V novodobém anarchistickém hnutí se v “našem” regionu  objevilo velmi málo osobností, které by svým celoživotním bojem ovlivnilo tak výrazně anarchistické, antiautoritářské a antifašistické hnutí jako tomu bylo v Jakubově případě. Anarchistky/té nehledají ikony. A ani Jakub takovou ikonou nikdy nebyl a nechtěl být. Byl obyčejným člověkem ze svými omyly a přešlapy. Jeho odkazem je jeho práce, jeho boj na mnoha frontách. Přímočarý, nekompromisní a hlavně silně inspirativní.

NIKDY NEZAPOMENEME !

Pro přiblížení Kubova života přetiskujeme článek z webu ANTIFA.CZ vydaného po jeho smrti.

Jakub Polák: Bojovník do poslední chvíle

. Jakub Polák se narodil v roce 1952 v Karlových Varech. Po roce 1968 mu bylo, vzhledem k jeho aktivitám, znemožněno studovat na VŠ. V dalších letech se pohyboval v undergroundu a disentu. V roce 1989 spoluzakládal stávkový výbor a aktivně se podílel na událostech „Sametové revoluce“.

Od jejího začátku ale zastával postoje odlišné od hlavního proudu, což ho přivedlo do řad Levé alternativy, kde působil jako výkonný tajemník. Zde se stal členem anarchistického křídla LA, které se posléze od LA osamostatnilo v podobě skupiny ČAS (Československé anarchistické sdružení). Roku 1990 Jakub Polák spoluzakládal první pražský squatt, na ulici p plk. Sochora. Spolu s lidmi z Československého anarchistického sdružení začal roku 1991 vydávat časopis A-Kontra, který se stal v první polovině 90. let hlavní tiskovinou vznikajícího anarchistického hnutí. V této době také Jakub Polák figuroval jako neoficiální mluvčí českého anarchismu.

Od roku 1996 vystupoval jako zmocněnec poškozených obětí útoků neonacistů v ČR a soudní cestou se snažil donutit státní orgány k odpovědnému řešení problematiky trestných činů z nenávisti, nebo ještě spíše demaskovat před veřejností jejich nečinnost či dokonce skryté sympatie s neonacisty. Mezi případy, kterými se Jakub Polák zabýval, nalezneme vraždu Tibora Danihela v Písku z roku 1993, vraždu Zdeňka Čepely v Tanvaldu z roku 1994, vraždu Milana Lacka v Orlové z roku 1998, pogromistickou akci skinheadů v restauraci Modrá Hvězda v Českých Budějovicích v listopadu 1999 a také svitavský případ vraždy Oty Absolona z roku 2001, kde Polák zpochybnil odsouzení Vlastimila Pechance (místního neonacistického aktivisty). Naopak v kauze Tibora Danihela z Písku se podařilo případ dostat k Nejvyššímu soudu a překvalifikovat v neprospěch obžalovaných útočníků. Za tuto svou činnost byl Polák vyznamenán v roce 2000 cenou Františka Kriegla, kterou uděluje Nadace Charty 77. Získal ji za boj s netečností policie a justice v případech diskriminačního násilí.

V roce 2010 pak působil jako zmocněnec poškozených před soudem v Benešově, kteří byli napadeni skupinou 12 neonacistů.

Jakub Polák se věnoval boji proti rasismu a násilí z nenávisti stejně soustavně coby zmocněnec poškozených, jako intelektuál a teoretik. Protijed vůči proti-romskému rasismu neviděl v integračních a asimilačních politikách státu, Agentury pro sociální začleňování či Člověka v tísni, ale v ideji autonomie a samosprávy Romů, respektive vyloučených lokalit. Polák působil rovněž jako redaktor romského měsíčníku Romano gendalos (Romské zrcadlo), vycházejícího v letech 1993-1995 a spolupracoval rovněž se zpravodajským serverem Romea.cz. I v posledních dnech života se intenzivně věnoval kauze vystěhování Romů z ghetta v ostravském Přednádraží.

Celoživotně se pokládal za anarchistu a blízko měl i k antifašismu. V posledních letech systematicky spolupracoval s Antifašistickou akcí (AFA) – nejen v konkrétních kauzách neonacistických útoků (Benešov 2010) či coby aktér ve filmu 161>88, ale i na komplexnější rovině spoluutváření postoje a směřování AFA v otázce anticiganismu. Byl účastníkem panelové diskuse Autonomií proti paternalismu a anticiganismu, kterou AFA během akčních dní kolem 1. máje 2012 spolupořádala.

Děkujeme za všechno. Nezapomeneme

Život proti proudu: rozhovor s Jakubem Polákem v A-kontra 2006/2

S Jakubem Polákem o šedesátých letech, undergroundu a minulosti našeho časopisu Časopisu A-kontra je patnáct let. V tomto a několika dalších číslech najdete rozhovory s těmi, kdo A-kontru přiváděli na svět. Rozhodně jsme nemohli vynechat Jakuba Poláka, který stál u jejího zrodu a zásadně ovlivňoval její vývoj. Výrazně se podepsal i na podobě novodobého anarchistického hnutí v Československu.

A-kontra založili v březnu 1991 anarchističtí aktivisté, kteří dosud spolupracovali s časopisem Kontra, spojeným s post-undergroundovou revue Vokno. Spolupráci ale znemožnilo etablování bývalých představitelů undergroundu ve státních strukturách, zejména pak působení formálního šéfredaktora Vokna Františka „Čuňase“ Stárka v tajné službě. Založili proto vlastní časopis, jehož cílem bylo spojit alternativní kulturu (především punk a hardcore) s politickou angažovaností. Tato politická angažovanost byla orientována anarchistickou politickou filozofií a sám časopis měl posloužit jako nástroj obnovy anarchistického hnutí, které o sobě v českém prostředí dalo poprvé od dvacátých let 20. století vědět roku 1989.

Většina lidí s tvou generační zkušeností si k anarchismu cestu nenašla. Co k němu přivedlo tebe?
I když se na první pohled můžu jevit jako naprostá výjimka ve své generaci, dovolím si tvrdit, že tomu tak není. Znamená to ovšem neztotožnit se s postojem některých „ultraortodoxních“, podle kterých ten, kdo není členem té správné organizace, nemá s anarchismem nic společného. Lidi s hluboce zažitou nedůvěrou k oficiálním autoritám, kteří se nestali otroky konzumní společnosti, dokáží svým způsobem vzdorovat manipulaci a mocenskému nátlaku a mají v sobě touhu po svobodě a spravedlivějším uspořádání společnosti, najdeme v každé generaci. Speciálně v mé generaci, ovlivněné fenoménem šedesátých let, bychom takovýchto lidí, neztotožňujících se se současným režimem a přinejmenším potencionálních anarchistů, našli možná víc než v generacích pozdějších, poznamenaných iluzemi o kapitalistickém Západě a populistickým primitivním antikomunismem. Samozřejmě najdeme v mé generaci mnoho lidí, jež zklamání ze zmařených nadějí osmašedesátého a zkušenost s represí přivedla k pocitu marnosti a rezignaci na aktivní odpor. Jestliže to u mě bylo jinak, spíše než nějaká politická uvědomělost to byly některé mé povahové rysy – okolím jsem byl vždy vnímán jako černá ovce ve stádu, věčný pochybovač a rebelant. Asi bych se mohl počítat k českému undergroundu, pokud za jeho definující znak považujeme intuitivní potřebu svobody a nezávislosti a intenzivní úsilí vybojovat a uhájit pro ně alespoň nějaký prostor. Což předpokládá ochotu obětovat to, co většina považuje za společenské uznání a úspěch. Ovšem spíše než k tomu, co někdy bývá zjednodušeně vnímáno jako obvyklá podoba „androšů“ – jakési hospodské, pivní pospolitosti, tíhl jsem k určitému „intelektuálskému“ solitérství – tak, jak si ho pěstovali a pěstují například Mirek Vodrážka a Čaroděj, alias Petr Blumfeld, alias Homelles and Hungry, vlastním jménem Luboš Drozd, undergroundový publicista a filosof. Spolu s Mirkem Vodrážkou patří k nejvýraznějším intelektuálům undergroundu, kmenový autor Vokna. Po jeho zániku se podílena vydávání časopisů Živel a Mana. Čtenáři starších ročníků A-kontra si jistě vzpomenou, že jsem jim zde dával značný prostor a spojovaly nás i jiné, převážně kulturní aktivity. Samozřejmě mě rozhodujícím způsobem ovlivnil Egon Bondy a pak Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Erich Fromm, Herbert Marcuse, Roger Garaudy, Ernst Fischer a další. Za zvláštní zmínku stojí okruh levicových (tehdy ještě) intelektuálů okolo Literárek, především Karel Kosík (k zásadnímu významu osmašedesátého viz samostatná poznámka)
I tak by možná po listopadu 1989 zvítězila má vášeň pro architekturu a stavitelství a vrhnul bych se do podnikání v tomto oboru. Měl jsem v té době už na třicet realizací – rekonstrukce bytů, půdní vestavby, rekreační objekty a rodinné domy – podnikal jsem načerno i v době, kdy se to ještě nesmělo. Osudovou shodou okolností současně s krizí společnosti propukla naplno i má krize zdravotní. Právě v převratový listopadových dnech 1989 jsem musel na operaci s karcinomem. Pár dní po operaci jsem na reverz odešel z nemocnice Na Františku a šel dělat revoluci do sousedního odborářského hotelu Budovatel (dnes Prezident), kde jsem byl už pár let zašitý jako topič. Zakládal jsem stávkový výbor a nezávislou odborovou organizaci. Na pomoc v boji se starými strukturami jsem začal navazovat nejrůznější kontakty. Podařilo se zorganizovat celou sérii nejrůznějších protestních akcí a zajistit jim i poměrné slušný dopad – odvolání ředitelky hotelu, otevření veřejné diskuse v médiích o situaci a postavení odborů atd.

Skvělé bylo Celostátní sdružení stávkových výborů, které nacházelo svůj vzor v původní polské Solidaritě – nezávislých a samostatných odborech. V prvních převratových týdnech mělo váhu víc než plně srovnatelnou s Havlovým Občanským fórem. Brzo si vysloužilo cejch anarchosyndikalistů a jako takové bylo posléze spojeným úsilím starých a nových struktur zlikvidováno.
Vzápětí jsem byl vyhozen z práce – doslova a reálným fyzickým násilím, takže jsem se mohl naplno věnovat další, mému srdce milé práci „pro salus patrie“: Levé alternativě – hnutí za samosprávný demokratický socialismus, které zakládali Petr Uhl a Egon Bondy. Protože jsem posléze dostal invalidní důchod, takový, co se dává tak na pět let s tím, že do té doby člověk umře na rakovinu, nebo mu ho pak zase vezmou, mohl jsem se intenzivně věnovat organizační a publikační činnosti. Rozjel jsem vydávaní informačního bulletinu, zpočátku ještě na cyklostylu a posléze čtrnáctideníku Polarita – už řádně tištěného. Prvomájové číslo 1990 už mělo náklad dvanáct tisíc výtisků – a prodalo se. Mimo jiné i Václavu Havlovi, který přišel na náš 1. máj na Střelecký ostrov. Rýsovala se tu reálná šance zformovat silnou alternativní levici – nekomunistickou a ne socdemáckou.

Na činnosti Levé alternativa se podílela a s ní sympatizovala celá řada zajímavých a kvalitních osobností. Namátkou – již zesnulí Ivan Sviták, Zdeněk Mlynář, profesor Říha,, z dalších třeba Martin Hekrdla či Jan Jařab – ten začínal v LA ještě jako student medicíny, ekonomové Jiří Vraný, Pavel Mertlík a jiní.
Od počátku se na činnosti Levé alternativy podíleli lidé z undergroundu a anarchisté. Jirka Beneš, žižkovský dělník a undergroundový veterán, v jehož bytě ve Vlkové 7 byl založen ČAS – Československé anarchistické sdružení, Láďa Novák „Apač“, Kuba Línek a další patřili k pravidelným účastníkům schůzí Levé alternativy a já si pokládám za čest, že se stali mými kamarády. Mimo jiné jsem prosadil vydávání ČASopisu – anarchistické přílohy Polarity a už v březnu 1990 jsem pomohl nabourat první byt v posléze celém obsazeném domě v ulici Pplk. Sochora 28 – prvním a nejdéle (do podzimu 1997) přetrvávajícím anarchistickém squatu u nás. Takže když jsem se později dostal do ostrého střetu s některými kolegy z LA, kteří se rozhodli zahodit šance Levé alternativy stát se hegemonem autentické alternativní levice za podřízení se trockistickému Sjednocenému sekretariátu IV. internacionály, který jim přislíbil několik placeným míst redaktorů Inprecoru, naprosto plynule a kontinuálně jsem pokračoval v práci pro anarchistické hnutí.

Jak a proč začala A-kontra? Proč jste pocítili potřebu vymezit se vůči veteránům undergroundu kolem Vokna?
Nešlo ani tak o nějakou cílenou potřebu, spíše jsme cítili úzkou spřízněnost a kontinuitu alternativní kultury. Anarchističtí aktivisté – Kuba Línek a další – pravidelně přispívali do Voknovin, informačního bulletinu Vokna, který se po listopadu 1989 pokračoval ve vycházení už jako pravidelný čtrnáctideník pod novým názvem Kontra – zprávy alternativní kultury. I pro lidi kolem Vokna byla mladší punková a anarchistická generace přirozeným pokračováním undergroundu. I já sám jsem se už v minulosti tak trochu kolem undergroundu motal a s lidmi jako Mirek Vodrážka, Čaroděj, Luděk Marks, Šimon Formánek aj. jsme si docela dobře rozuměli. Jak se postupně starý underground po Listopadu rozpadal, nakonec většina publicistických příspěvků byla od anarchistů. Když se pak Štěpán Kot, který Kontra redigoval, rozhodl, že už toho nechá, jako zcela logické a přirozené se jevilo, že dalšího vydávání se ujmou anarchisté a dál ho budou vydávat ve spolupráci s redakcí Vokna.
Dohoda, která už dostala zcela konkrétní podobu, ale ztroskotala na Čuňasovi, jinak Františku Stárkovi, novopečenému majorovi Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, pozdější Bezpečnostní informační služby, který vyrukoval s úředním papírem, že vlastně celé Vokno je jeho, je na něj vše registrované a vše se mu bude předkládat ke schválení. I samotní lidé z Vokna tím byli překvapeni, vnímali Vokno jako společnou záležitost. Na registraci na Čuňase už ani nevzpomněli, a když, tak jako pouhou formalitu. Anarchistický časopis cenzurovaný už samotným vydavatelem je natolik absurdní věc, že nám nezbylo nic jiného než se úplně osamostatnit, co se týče redakčních prostor, sazby, tiskárny i distribuce. Na individuální úrovni spolupráce přetrvala – tak např. až do doby, než se podařilo zajistit sazbu vlastními silami, sázel nám texty Šimon Formánek a tiskl nám je ve Vokně v podstatě ilegálně, aby o tom Čuňas nevěděl, do sloupců, které jsme pak stříhali a lepili z nich jednotlivé stránky. Další lidé z okruhu undergroudu pak přispívali do A-kontra autorsky – především Mirek Vodrážka a Čaroděj.

Kdo stál u zrodu A-kontra? Jaká byla její „cílová skupina“?
Byli to vesměs lidé, kteří se k anarchismu dostali přes punk a hard core. Takže A-kontra zakládali především lidé spjatí s touto hudební scénou. Podle toho také vypadala první čísla, která byla do značné míry punkovým fanzinem, kde podstatnou část zabíraly zprávy o uskutečněných i chystaných koncertech a rozhovory s kapelami. I když nejaktivnějším iniciátorem vzniku a „hlavním ideologem“ byl přinejmenším v počátečních fázích již zmíněný Jan Jakub Línek, přenechal nejdříve hlavní slovo Karolině Zarzycké, která se toužila stát profesionální novinářkou. Jejím přičiněním se na obálku prvního čísla dostala fotka fetujícího Sida Viciuse ze Sex Pistols a do obsahu recepty na pokrmy s marjánkou. Nepochybně to přispělo k popularitě A-kontra mezi pankáči a obálka se Sidem a logem A-kontra ozdobila příbytky mnoha z nich. To se ale jevilo ostatním zakladatelům, zejména lidem okolo Kuby Línka, přeci jenom jako poněkud zavádějící, ideově už byli poněkud dále. Po prvních dvou číslech skončila éra Karoliny – punkové hvězdy, jak jsme ji později poněkud ironizovali. Třetí číslo je prakticky celé, obsahově i graficky, dílem Línka a jeho tehdejší přítelkyně a feministické aktivistky Šárky Halaštové. Když po počátcích ve squatu v Sochorce, přechodném období v Lidovém domě (díky přátelům z Levé alternativy) našla redakce své sídlo ve Valdštejnské (tentokrát díky Karlu Srpovi z Jazzové sekce – polistopadového Artfóra), rozšířil se i redakční okruh. Vystřídala se tu celá řada lidí. K těm nejvytrvalejším a nejvýrazněji ovlivňujícím patřili vedle již zmíněného Kuby Línka, Andrej Funk, Petr Wohlmuth a Petr Hanák. K pravidelným přispěvatelům patřila řada dalších – Petr Bergmann, Petr Benke (alias Josef Šumfrle) a další – omlouvám se všem, na které si teď nevzpomínám.
Valdštejnskou prošli a na dění zde se účastnili i lidé, kteří se později v dalších letech oddělili, někdy vůči A-kontra i přímo konfrontačně. Roman Laube, též člen Levé alternativy, byl prvním pokladníkem časopisu, Arnošt Novák a další, kteří pak v devadesátém druhém založili Anarchistickou federaci, ale třeba taky David Macháček a Klára Mžyková, tehdy zuřiví anarchisté a squateři, pozdější protagonisté Vlastenecké fronty.
Snažili jsme se , aby časopis nezůstal jenom fanzinem jedné subkultury, ale oslovoval i širší okruh lidí. Do určité míry se to i dařilo. Začali jsme s asi osmi sty odběrateli původního Kontra. Z nich samozřejmě část odpadla, ale objevili se zájemci i z řad starších generací. Náklad prvního čísla byl, pokud si pamatuji asi dva tisíce pět set a brzy vzrostl až na pět tisíc. Od počátku šel časopis na stánky, do knihkupectví, různých klubů apod. Vytvořila se síť distributorů po celé republice, kteří dál časopis šířili mezi svými známými, na koncertech apod. Útlum hardcorové scény a opadnutí porevoluční euforie spojené s očekáváním výrazných změn a zklamáním a rezignací, když se nedostavily, rozpad Československa a nakonec i diferenciace anarchistického hnutí způsobily, že náklad poklesl a před koncem první fáze vydávání A-kontra se pohyboval kolem dvou tisíc výtisků.

V podtitulu časopisu bylo a dosud je „zprávy alternativních aktivit“. Které aktivity, na nichž se tehdy redakce podílela, ti přijdou jako nejpodstatnější a nejzajímavější pro dnešek?
Změna podtitulu původního voknařského Kontra ze „zpráv alternativní kultury“ na „zprávy alternativních aktivit“ v žádném případě neznamenala rezignaci na podporu autentické kulturní tvorby. Vedle mapování punkové a hardcorové scény – tady byly asi nejzajímavější rozhovory s „politickými“ kapelami, hlavně zahraničními (Agnostic Front, No Means No, Oi Polloi, atd.), to byla literární tvorba. Vedle přetiskování méně známých věcí od renomovaných autorů jako Ursulla LeGuin, John Shirley, Egon Bondy aj., vztahujících se k anarchistům blízké tématice, to byla hlavně vlastní tvorba spolupracovníků redakce (JJL, Andrej Funk, Petr Hanák) a celé řady dalších lidí z autonomní scény. A-kontra pravidelně otiskovala angažované texty písní, básně a povídky. Mladé autory jsme podpořili i vydáním řady samostatných sbírek. U hudby a literatury však ani zdaleka nezůstalo.
Redakce, která posléze našla své sídlo v prostorách Artfóra Karla Srpa v Pállfyho paláci ve Valdštejnské ulici v Praze na Malé straně, se stala centrem anarchistického dění. A-Kontra vycházela první roky téměř pravidelně jako čtrnáctideník a jeho významnou součástí byl kalendář akcí – koncertů, výstav, demonstrací, setkání nejrůznějšího druhu, atd. Uveřejňovali jsme i různé praktické informace – od Malého zahrádkáře (návodu na pěstování trávy) až přehled možností práce na černo v zahraničí. Docházeli sem svého času všichni lidé, kteří se aktivně hlásili k anarchismu, nebo se k němu vztahovali svým specifickým způsobem. Takže jsme měli možnost besedovat např. s protidrogovým expertem Ivanem Doudou, majorem Plechatým, prvním šéfem protiextrémistického, tehdejším policejním presidentem Zelenickým, poradcem polistopadového předsedy komunistů Jiřího Svobody Radimem Valenčíkem, novináři sympatizujícími i nepřátelskými a spoustou dalších… Na nádvoří se konaly koncerty. Vedle kapel spjatých přímo s hnutím jako RED SILAS zde hrály i širšímu publiku známé kapely jako ZEMĚŽLUČ atd. Za zvláštní zmínku stojí RUSKO Filipa Venclíka, kterého v září 1993 zavraždili neonacisti. Pořádaly se tu i výstavy a další kulturní akce. Projevilo se několik nesporných talentů – například z řad tehdy ještě středoškoláků z PRAKu (Pražského radikálního anarchistického kroužku).
Ve Valdštejnské se zrodila celá řada iniciativ, připravovaly se tu akce nejrůznějšího druhu – od velkých koncertů na Střeleckém ostrově, přes různé demonstrace jako třeba pověstná proti konání Všeobecné jubilejní výstavy, kde došlo k prvnímu hromadnému střetu anarchistů s fašizujícími skinheady. Vznikaly tu k nejrůznějším událostem ad hoc organizace. Zrodila se tu i první organizovaná antifašistická skupina. Když na podzim 1991 fašističtí skinheadi svolali svou první velkou demonstraci do Prahy na Letenskou pláň, dokázali jsme během týdne zorganizovat protiakci a napadnout skinheady s téměř celou tisícovkou lidí. O některých přímých akcích, které redaktoři A-kontra spolu se svými přáteli naplánovali a provedli, je asi lépe ze skromnosti a opatrnosti raději pomlčet i dnes. K nezanedbatelným patřilo šíření myšlenek anarchosyndikalismu, zejména zásluhou Andreje Funka, zakladatele Anarchosyndykalistické iniciativy, později federace. Význačné bylo i téma ekologie, včetně přímé účasti na akcích Dětí Země (Sadská, Plzeň), Hnutí Duha (blokády Temelína) a Greenpeace (Libkovice).
Nesmíme samozřejmě opomenout rozvíjení zahraničních kontaktů. Nejintenzivnější kontakty byly s německými anarchisty. Tady nám ohromně pomohli lidé z české punkové komunity v Berlíně, která vznikla z již předlistopadových emigrantů, kteří našli útočiště v silné, tehdy ještě jen západoberlínské autonomní scéně. Na rozvoji intenzivních vztahů, včetně materiální podpory má hlavní zásluhu Honza Tranta. Od berlínských kamarádů jsme například získali i vybavení ofsetové tiskárny. Na ní jsme pak ve squatě tiskli nejen A-kontra, ale i celou řadu dalších časopisů – jako třeba byli Fronta, WICCA, Svobodná mysl a dalších fanzinů, plakátů a letáků. Byla to docela dřina – však Ondra Slačálek si jistě pamatuje, jak jsme bojovali se starou, věčně se porouchávající mašinou a hlavně se svým amatérstvím. Kvalita tisku měla daleko k dokonalosti, zato tiskoviny měly originální nezaměnitelný punc podzemní ilegální tiskárny…
Specifickou kapitolou redakčních aktivit byla spolupráce s romskými sdruženími, zejména se Sdružením romských autorů, v jehož čele stály romská spisovatelka Margita Reiznerová a nedávno tragicky zahynuvší dr. Milena Hübschmannová. Pomáhali jsme jim s rozjezdem vlastního časopisu (Romano gendalos) v roce 1991, rovněž tak se sazbou, grafickou úpravou a tiskem ediční řady vlastní romské literární tvorby. Umožnili jsme jim užívat i naše redakční prostory ve Valdštejnské. Spolupracovali jsme s Romy i při organizování dalších akcí, zejména protirasistických a protifašistických.
Co by z toho širokého spektra aktivit – určitě jsem na některé zapomněl – bylo nejpodstatnější a nejzajímavější pro dnešek? Těžko říci, vyberte si sami. Tehdy přeci jenom byla trochu jiná doba a dalo se mluvit o skutečném hnutí. Kdybych měl vypíchnout to, co považuji za hlavní, bylo by to asi toto: Těžiště naší činnosti bylo v akci, časopis tu hrál spíše pomocnou roli s hlavním cílem zapojit lidi do akce. Méně teorie, analýz, více aktuálního zpravodajství a pozvání na akce. A snaha o širší záběr – jak tématický, tak i co do okruhu čtenářů. To samozřejmě umožňovala vyšší periodicita. V dnešní podobě je A-kontra kvalitní politologická revue, tehdy stálo v centru dění a bylo do značné míry i jeho hybatelem. Důvod je na první pohled zřejmý – stav hnutí. Vzhledem k němu je udržení časopisu a jeho kvality ohromným úspěchem a výsledkem velkého úsilí. Nemůže to být ale také třeba tak trochu naopak? Není zmrtvení hnutí mimo jiné též výsledkem, že tu není aktuální zpravodaj, který by pravidelnou a častou periodicitou a pestřejším obsahem mobilizoval širší okruh lidí a nejen hrstku intelektuálů či stoupenců jednoho směru? Co bránilo vydavatelům Autonomie, Konfrontace, Svobodné práce, aj. nahradit v tomto smyslu A-kontra, když už měli potřebu vymezit se vůči mně?
K tomu si nemohu odpustit konkrétní poznámku. Když Roman Laube v roce 1992 pomocí pomluv o mé údajné kolaboraci s komunisty zinscenoval mé vyhnání z redakce ve Valdštejnské, sliboval lidem, že zajistí vše pro další vydávání A-kontra. Měli k dispozici redakční prostory a veškeré vybavení. Proč se tak nestalo?

Byl jsi někdy uváděn jako „šéfredaktor“ či zodpovědný redaktor, není to u anarchistického časopisu trochu paradox? O tvém „vůdcovství“ v anarchistickém hnutí se toho rovněž hodně napovídalo i napsalo – jak je to z tvého pohledu?
V prvé řadě je to dílo novinářů: zkraje pochopitelná potřeba najít „mluvčího“ – konkrétní osobu, která si za svými názory stojí, nikoli pouze anonyma, který se bojí stát si za svými názory a činy, pak už zaběhlé klišé, používané z pohodlnosti či nevědomosti.
V anarchistickém hnutí jsem začal působit s jedinou ambicí: být jakýmsi „technickým personálem“. Tím, kdo se stará, aby věci fungovaly, o běžné provozní záležitosti. Měl jsem na to dost času (invalidní důchod) a určité zkušenosti s organizačními záležitostmi – v minulosti jsem pracoval mj. jako dispečer a vedoucí dopravního střediska…
Na své první veřejné vystoupení si velmi dobře vzpomínám. Hned zkraje léta 1991 se v Praze na Karlově mostě uskutečnilo setkání punks z celé Evropy. Policie je velmi brutálně napadla, její zásah měl podobný charakter jako 17. listopadu 1989 na Národní třídě. Účastníky shromáždění obklíčila, zbila a pozatýkala, cizince pak vyvezla na hranice. Nezákonný postup se děl za osobní přítomnosti tehdejšího ministra vnitra Tomáše Sokola, dnes oblíbeného obhájce největších tunelářů a gangsterů jako Krejčíř apod. Veřejnost byla prostřednictvím médií masírována dezinformacemi a pomluvami nejhoršího druhu. Štvavá kampaň proti všemu alternativnímu nacházela sluchu u vyděšených maloměšťáků. Cítili jsme všichni nutnost reagovat, nejaktivnější byl Kuba Línek – vydali jsme okamžitě prohlášení protestující proti bezdůvodnému a nezákonnému postupu státních orgánů a svolali na druhý den tiskovou konferenci. Jenže pak nastal problém. Nikdo z organizátorů protestu nechtěl odhalit novinářům svou totožnost, na tiskovku dokonce chtěli jít maskovaní v kuklách. Kdyby šlo o revolucionáře, prezentující legitimní cíle svých jinak nelegálních akcí, mělo by to smysl. Ale tady šlo přece o vystoupení na obranu lidí, kteří se ničeho nezákonného nedopustili a přesto se stali terčem brutálního zásahu policie. Vystupovat na tiskovce jako anonymní zakuklenci by jen podpořilo šířené pomluvy o zločinných násilnících. Aby příležitost demaskovat režim, který jen předstírá, že je demokratický, nezůstala nevyužita, znamenalo to stát si za svými tvrzeními To jest i s rizikem, že se stanu veřejným nepřítelem státu. Nebo jsme měli dodat své pravdě patřičnou váhu střelbou do policistů nebo bombovým útokem?
Něco jiného je válečný stav a něco jiné působení v rámci pravidel demokracie. Bylo nanejvýš trapné, když se uspořádalo veřejné shromáždění či tisková konference a nikdo nebyl ochoten otevřeně sdělit své názory, odpovídat na dotazy a nebát se, že ho poznají rodiče či známí, ve škole či v práci aj.
Tak jsem se stal nechtěně jakýmsi mluvčím hnutí. Kolegové na mě nechali všechny případy, kdy bylo nutné uvést svou totožnost – nahlašování veřejných shromáždění, registrace časopisu, jednání s tiskárnami, distributory a dalšími institucemi.
Za těchto okolností nutně vznikl dojem, podporovaný obecně zažitou představou, že nic se neobejde bez někoho, kdo řídí, a ostatních, co poslouchají.
Kdybych měl doopravdy vůdcovské ambice, určitě bych se choval jinak. V každé skupině lidí, i když se navenek vykazuje jako antiautoritářská , se vždycky najde dost lidí, kteří „v hloubi duše“ touží přimknout se k někomu nebo něčemu dostatečně velkému a silnému. A jsou ochotni se podřídit tomu, kdo jim nabídne to, po čem ve své nejistotě a strachu touží. Lidiček svého času snažících se ve mně najít něco na způsob náhradní „otcovské“autority se kolem mě motalo dost. Kdybych chtěl, nebyl by problém obklopit se sektou „oddaných a věrných“.

Jak se A-kontra vyvíjela? Došlo k nějaké zásadnější změně oproti původním cílům?
Mám za to, že cíle se nezměnily. Prostředky a metody se pochopitelně vyvíjejí. Jestli si dáte práci a najdete si v prvním čísle A-kontra z března 1991 původní prohlášení „Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme“, předpokládám, že se s ním budete moci ztotožnit. VJak hodnotíš vývoj časopisu od jeho vzniku po současnost? V čem se lišila A-kontra v letech 1991-1995 od své následovnice po obnovení v roce 1999? Jaké jsou pozitivní a negativní stránky toho, kam se časopis dostal? Do určité míry jsem se k tomu vyjádřil už v odpovědích na předchozí otázky. Nějaké komplexní hodnocení, vynášení definitivních soudů mi nepřísluší – na to jsem s A-kontra pořád ještě příliš spjat. Byl to konec konců pořádný kus mého života, prožívaný naplno.

Co bys poradil lidem, kteří chtějí začít dělat podobný časopis a neví jak do toho?
Doba se mění a zkušenosti zastarávají. Pochybuji, jestli vůbec mám právo radit. Snad jen varovat, že dělat takový nezávislý časopis znamená ohromné potěšení, ale také ohromnou dřinu. Pokud má za něco stát a má mít nějaký smysl, musí se to dělat s plným nasazením. A nemůžeš to dělat sám. Pokud neklape týmová spolupráce, můžeš to po určitou dobu táhnout sám. Přestává to ovšem být médium hnutí a stává se z toho tvoje subjektivní exhibicionistická platforma. Může to mít hodnotu jako literatura – když máš příslušný talent, ale přestává to být živoucím aktuálním médiem, zprostředkovatelem mezi lidmi. Je to v podstatě takový test. Jestli nedokážeš dát dohromady alespoň několik stejných nadšenců, jako jsi ty, těžko pak oslovíš větší skupinu.

Jak by vypadala ideální A-kontra podle tebe?
Ideální A-kontra? Týdeník v rozsahu a záběru dejme tomu jako Respekt, ale samozřejmě s příslušně odlišným ideovým a politickým zaměřením. K tomu navíc: pevná provázanost s hnutím, podpora aktivit a otevřenost všem, kdo mají co říci. Čili dostatek prostoru pro příspěvky, které třeba nemají profesionální žurnalistickou kvalitu, ale pomáhají přesvědčit hnutí, že je to opravdu „náš časopis“. Jakási analogie regionálního zpravodajství, ale více na aktivistické bázi.

Vedle anarchistických aktivit jsi vstoupil do povědomí angažováním se v kauzách rasistických vražd. Jakou jsi si odnesl zkušenost? Marx prý kdysi řekl, že člověk je tím, co dělá. Změnila role zmocněnce poškozených u soudu nějak tvůj pohled na svět a názory na vhodnou podobu aktivit?
Považuji to za naprosto integrální součást svých anarchistických aktivit. Za prvé: Termín rasistické vraždy je příliš zužující.
Tvoří pouze menší část případů diskriminačně motivované násilné trestné činnosti páchané organizovanými ultrapravicovými skupinám. Nemůžu za to, že větší publicity se dostává vraždě Roma než zmrzačení českého kluka.
Za druhé: Je to pokračování angažování se, které začalo jako publikování informací, pořádání demonstrací a jiných protestních akcí, včetně přímých, kdy jsme po vyčerpání běžných prostředků hledali další možnosti nejen jak pomoci poškozeným a odhalit viníky, ale i demaskovat pravou tvář policie a justice, testovat systém, nakolik je ochoten řídit se deklarovanými principy.
Za třetí: Bez lidí z hnutí a jejich pomoci při sbírání důkazů a dalších formách podpory by taková činnost byla nemyslitelná. Proto bylo možno dosáhnout výraznějších výsledků, než se to daří lidskoprávním nevládním organizacím, přestože disponují nesrovnatelnými finančními prostředky, mohou si najímat profesionální advokáty atd.
A vůbec jaképak „vedle“ . Nestručnější a nejvýstižnější definici anarchisty jsem slyšel od matky zavražděného Tibora Danihela. Když se jí známí ptali „kdo jsou ti anarchisté“, odpověděla: „Oni chtějí spravedlnost“.

Působil jsi v romském hnutí, i jako šéfredaktor časopisu Amaro Gendalos. Šlo by srovnat tyto dva časopisy, ve kterých jsi působil, a prostředí anarchistického hnutí a romských nevládních organizací?
S romskými nevládními organizacemi je to podobné jako s většinou nevládek. Trpí stejnými nešvary, jen o těch romských se více píše. Závislost na grantech, povětšinou státních, deformuje lidi i jejich činnost, třebas původně jejich motivy byly čistě entuziastické. Postavení Romů jako diskriminované menšiny ale též i některé jejich rodové tradice je činí vnímavějšími pro myšlenky blízké anarchismu. Amaro Gendalos je pokračovatelem Romano Gendalos, u jehož zrodu, jak už jsem se zmínil, jsme jako redakce stáli a s jehož vydavateli máme já a moji přátelé řekněme nadstandardní vztahy. V minulosti jsem též redigoval a také na našem ofsetu tiskl čtvrtletník Romani Duma od téhož vydavatele. Možnost „infiltrovat“ anarchistické postoje do romského hnutí vyvrcholila pak měsíčníkem Amaro Gendalos. Na jeho vydávání se autorsky též podíleli i další lidé z redakčního okruhu A-kontra. Podařilo se nám vyprofilovat ho jako silně aktivistické médium. To samozřejmě nelibě nesly příslušné státní orgány a tak nám po necelém roce odebraly státní dotaci a časopis zanikl. Přesto dál vidím v Romech silný potencionál pro realizaci některých základních anarchistických principů. Řada z nich si uvědomuje, že samospráva je pro ně jako skupinu jedinou efektivní a důstojnou formou existence.

Z jakých důvodů jsi z A-kontra odešel? Jak se zpětně díváš na své působení v tomto časopisu? Změnil bys něco z toho, co jsi udělal?
Popravdě řečeno už mě to docela vyčerpávalo a když se v Ondřeji Slačálkovi objevil více než schopný nástupce, řek jsem si, že je nejvyšší čas uvolnit prostor nové generaci. Samozřejmě spousta věcí by se z dnešního pohledu dala udělat lépe. Jestli něčeho lituji, tak především toho, že jsem více nešetřil citlivých duší svých mladých kolegů a nedokázal získat pro anarchismus více stoupenců.

Jaký význam má pro tebe anarchismus dnes?
Je to pro mě něco, čemu by se dalo říkat světový názor – politická orientace i životní styl.

A otázka na závěr: Jaký byl Jakub Polák při zakládání časopisu A-kontra a jaký je dnes?
Mám pocit, že jsem pořád stejný, nijak moc jsem se nezměnil, jen šedivých vlasů přibylo. Jako by mě ta doba znovu vrátila do mládí a zatím se mě to drží. Děkujeme za rozhovor.