Převzato z webu OAF
Volební úspěch českých Pirátů byl částečně ovlivněn i tím, že řada „anarchistů“ se rozhodla participovat na kapitalismu a státu volbou „menšího zla.“ Čím dokázali Piráti vnutit iluzi „nové strany, která konečně něco změní“?
Viceprezidentka Pirátské internacionály, Bailey Lamon, se otevřeně hlásí k anarchismu. Jak jde dohromady antiautoritářská vize a členství v politické straně či jak vnímá volební vítězství řecké Syrizy se dozvíte v následujícím rozhovoru, který Bailey poskytla exkluzivně pro OAF. Myslíme si, že rozhovor nepotřebuje komentář, naopak docela trefně ilustruje slepé uličky, kterými si procházeli či prochází mnozí čeští anarchisté a anarchistky. Až nám budou Piráti jako vládní strana ordinovat politiku utahování opasků, protože „není jiná alternativa“, možná si na tento rozhovor někdejší voliči vzpomenou.
- Letos to bylo poprvé, co se čeští Piráti dostali do poslanecké sněmovny, dokonce se stali třetí nejsilnější stranou. Sledovala jsi české volby?
Jasně, sledovala jsem je! Pro české Piráty to bylo neuvěřitelné vítězství a pro hnutí jako celek velkou inspirací. Dlouhodobě tvrdě pracovali, měli dobrou kampaň, a to se jim na konci vyplatilo. Nyní jim začíná skutečný úkol. Vím, že mohou udělat skvělé věci. Jsou to opravdu skvělí lidé a ráda s nimi v rámci mezinárodních sjezdů participuju. Je důležité, že do toho dali opravdu hodně volného času.
- Jsi výrazně ovlivněna ideou anarchismu. Opravdu věříš, že volby či politické strany mohou být prostředkem ke změně systému? Anebo mohou být skutečné společenské změny provedeny pouze cestou třídního boje a přímé akce?
Pro mě je anarchismus budoucnost. Skutečně v to věřím. Politický systém, v němž jsme nuceni žít, je zastaralý a já jsem přesvědčena, že jsme svědky jeho postupného kolapsu, a to především v rámci mocenských otřesů a změny sociálních vztahů, což přichází ruku v ruce s informačními technologiemi.
Chci říct – lidé se dělí (nebo chtějí dělit) na dva tábory: Tábor „jdi k volbám“, kde jsi spokojen se systémem tak, jak je a obecně věříš, že změny mohou být provedeny skrz legislativní proces a tábor „fuck the system“, kde věříš, že všechny politické instituce jsou zbytečné a jediná cesta ke změně vede skrze přímou akci či povstání. Já osobně cítím, že jsem někde mezi tím. Jsem přesvědčena, že řešení jakéhokoli problému vždy závisí na kontextu, ať už politickém, sociálním, historickém atd. A tyto faktory pak formují celkový obraz. Není žádná kouzelná metoda, která by pasovala na všechno, a my bychom do této myšlenkové pasti neměli spadnout.
Uvedu příklad: pokud se vláda snaží prosadit zákon, který umožní bezpečnostním složkám monitorovat vše, co děláte během surfování na internetu, lidé by rozhodně měli protestovat, ale – přihlédneme-li k tomu, jak systém funguje – zároveň potřebujeme lidi v parlamentu, aby proti této legislativně bojovali na stejné úrovni, aby zákon parlamentem neprošel. Ovšem podíváme-li se třeba na věci jako chudoba, v jejímž potírání nejsou politici příliš spolehliví, můžeme plně využít metodu přímé akce, aby nikdo nehladověl – třeba prostřednictvím Food Not Bombs.
Myslím, že přímé akce zdola jsou nezbytné, jdou přímo do kořene systému. A myslím, že všichni z nás, bez ohledu na tábor, do kterého patříme, se potřebujeme naučit spolupracovat na společných cílech. Je to lepší než hádky o tom, čí způsoby boje jsou zbytečné. Cítím, že kdybychom toto překonali, můžeme vytvořit silné a propojené hnutí proti fašismu, korporátnímu kapitalismu a policejnímu státu.
V tomto ohledu je moje politika radikálně levicová a nemám problém označit se za levičačku. Jsem v prvé řadě myslitelka. Více než drobné ideologické bitvy s lidmi, kteří jsou se mnou na stejné straně barikády, mě zajímá spíše řešení problémů. Ale nikdy samozřejmě nebudu jednat s fašisty a jinými fanatiky, protože v tomto bodě už nejde o politickou odlišnost, tito lidé přiznávají některým více svobody a důstojnosti, než jiným. To není akceptovatelné.
- Říkáš, že potřebujeme lidi v parlamentu. Dobře, připomeňme si třeba nedávné volby v Řecku. Vyhrála je ultralevicová Syriza, ale stejně se nic nezměnilo; vláda pokračovala v neoliberálních škrtech, protože politici jsou v rámci globalizované ekonomiky jen loutky v rukou finančních trhů. Kde tedy hledat naději?
Ano, i já jsem zklamaná, že vítězství Syrizy v Řecku změny nepřineslo. Jak jsi sám řekl, je to proto, že politici se stali v globalizované ekonomice loutkami finančních institucí. Nejdůležitější věc, která to může řešit, je transparentnost. Potřebujeme informátory, kteří by přišli s konkrétními důkazy korupčního jednání, ačkoli všichni víme, že existuje. A pokud to nepůjde, je třeba hacktivistů, kteří tyto informace zkrátka ukradou a přinesou je veřejnosti. Musíme prostě pochopit skutečný rozsah problému. Průměrný člověk si míru korupce a vliv nadnárodního kapitálu neuvědomuje, myslí si, že stačí zvolit tu správnou politickou stranu a problémy se vyřeší. Myslím, že právě toto mě přilákalo k Pirátům, protože našim základem je transparentnost a přímá demokracie, nikoli převzetí moci. Chceme systém infiltrovat a redistribuovat moc tak, aby lidé mohli fungovat samosprávně.
I tak chápu, že ruku k dílu musí přiložit každý, vláda Pirátů změny nepřinese. Opakuji, že odpověď není jednoduchá. Piráti musí vnést tyto otázky do společenské debaty a nastartovat proces společenské transformace. Spousta Pirátů jsou zároveň anarchisty, dokonce i ti, kteří se podílejí na vládě. Musíme se dívat na každého, kdo se aktivně snaží udělat tento zasraný svět lepším místem. Na konci pracovního dne je většina z nás obyčejným člověkem, který chce přežít, a já osobně si myslím, že ve světě, kde je korupce, chamtivost a nedostatek empatie odměňován penězi, je každý aktivista živoucí nadějí, že nic není ztraceno.
- Spolupracuješ v Kanadě s nějakými dalšími anarchistickými či grassroot aktivisty? Jak vnímají, že jsi viceprezidentkou Pirátské internacionály?
Už od dětství jsem se zajímala o politiku. A přestože jsem neměla vyhraněný světonázor, dost jsem se zabývala lidskými právy. K aktivismu jsem se dostala během hnutí Occupy v roce 2011, kdy jsem studovala třetí ročník v ysoké a kdy jsem se začala radikalizovat. Od té doby až dodnes jsem byla aktivní v několika hnutích proti fašismu, hnutí Idle No More, blokádě proti výstavbě potrubí, místním Food Not Bombs či v protestech proti nové antiteroristické legislativě.
V roce 2013 vtrhli do mého bytu fízlové a zabavili mi všechna datová uložiště včetně telefonu a počítače, zřejmě kvůli podezření z grafitti, ale později jsem ze soudního spisu zjistila, že hledali kontakty na „black bloc“ a „další anarchistické skupiny“. Takže si myslím, že odpověď je ano, spolupracují s dalšími grassroots aktivisty a budu v tom pokračovat, pokud neopustím Kanadu, případně přesunu svůj aktivismus do nového bydliště.
Mé zapojení v Pirátské straně většina kamarádů podporovala. Ale nebudu lhát, spoustu přátel jsem kvůli tomu také ztratila, částečně proto, že si někteří mysleli, že jsem se prodala, jsem teď političkou a v aktivistických kruzích už pro mě není místo. Bylo těžké se s tím vyrovnat, ale časem jsem se vykašlala na škatulkování a na úvahy, co je ok a co už ok není, pokud se chci stát členkou toho či onoho klubu. Díky angažmá u Pirátů jsem si udělala spoustu nových přátel po celém světě, včetně Internacionály, která nejen akceptuje, ale i podporuje mé propojení stranické angažovanosti a aktivismu. Nikdy jsem neměla pocit, že se musím omezovat nebo cenzurovat nebo žít podle nějakých standardů. Takže proto jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla. Lidé si mohou vybrat, zda jsem někdo, s kým chtějí spolupracovat, ale já se na nikoho nesnažím udělat dojem nebo si vynutit respekt. Co vidíš, to dostaneš!
