Přišlo mejlem – zveřejňujeme bez jakýchkoliv slohových či obsahových úprav. Další texty můžete nalézt například na blogu Archiv Lukáše B.
LUKÁŠOVI TEXTY NEMUSÍ VE VŠEM KORESPONDOVAT S VĚTŠINOVÝMI POSTOJI NAŠÍ KOMUNITY.
Úvaha o diktatuře rozumu
Vždy existovali jedinci, kteří překračovali hranice povoleného. Někdo se
ozbrojil, aby vzdoroval tyranům důraznějším způsobem. Někteří u toho i
nasadili vlastní život. Někdo zase způsobil destrukci věcí, které
pomáhají utlačujícím institucím ovládat naše životy. Někteří odmítli
přistoupit na platby, neposlouchají příkazy, neakceptují přidělené role
a často dělají opak toho, co je označené za normální či legální.
Co mají všechny tyto situace společného? Tedy vedle toho, že většina
aktérů v nich riskuje umístění do kriminálu, blázince nebo hrobu?
Společné je také to, že se vždy najde dost lidí, kteří je odsoudí a
neprojeví ani sebemenší náznak pochopení. Označí je za nerozumné a tím
to pro ně končí. Správné je přeci jen to, co se obecně označuje za
racionální a logické. Vše ostatní je šílené, nenormální, extrémní,
zavrženíhodné, nepochopitelné…
Ukazuje se, že vztah mnoha lidí k tomu, co se často považuje za rozumné,
je k nerozeznání od vztahu loajálních poddaných k diktátorovi. Rozum i
diktátor člověku určují pozici, která nezřídka představuje ponížení,
strádání, bolest a nedůstojný život. Místo vzepření často přichází
dobrovolné podřízení a obhajoba. „Poslouchej rozum a diktátora“,
namlouvají nám. „Neposlechnout je, znamená riskovat bídu, sankce,
kriminál, blázinec, zmrzačení nebo smrt. Když je neposloucháš, nic
dobrého tě nečeká“. Vypadá to pak, jakoby podlézání diktujícím byl
jediný způsob jak přežít a cítit se u toho dobře. To proto tolik lidí
poslouchá šéfa v práci, která jim nedává smysl, zmrzačuje je a bere jim
možnost dělat to, co mají rádi. Proto tolik lidí zaplatí za každou věc
nebo službu na kterou kdejaký ziskuchtivý hajzl nalepí cenovku. Proto
tolik lidí raději platí hypotéku nebo nájem aby mohli bydlet, než aby
obydleli budovu buržousta, který ji nepotřebuje a nechává ji chátrat.
Proto tolik lidí uposlechne nařízení nebo zákony, které sami považují za
absurdní. Proto tolik lidí bude dělat to, co se označuje za chlapské
nebo ženské, i když by rádi něco úplně jiného. Proto tolik lidí při
pohledu na zjevnou nespravedlnost bude prohlašovat, že s tím nic
nenaděláme a musíme to prostě mlčky přijmout. Proto tolik lidí, když
dostane facku nikdy neopětuje úder. To rozum a diktátoři přeci říkají,
že to tak má být.
Co tím vším chci říct? Že i když je rozum důležitou stránkou lidství,
není dobré, pokud se nadřazuje nad stránky ostatní a stává se z něho
diktátor ovládající naše životy. Tento svět by se možná nepotýkal s
tolika problémy, kdyby více lidí překročilo hranici rozumného. Kriminály
a blázince nás od toho mají odradit a jistě se jim to často daří. Někdy
ke stejnému účelu postačí i to, když je něčí aktivita označena za šíleně
zoufalé gesto. Jenže chapadla moci nemohou být všude. Vždy se najdou
tací, kteří neposlouchají kazatele rozumu a dělají nerozumné věci.
Nerozumné, ale důležité. Oni naslouchají instinktům a citům, i když tím
hodně riskují. Čelí pak nepochopení a odsouzení. Já ale vyjadřuji
pochopení pro činy ke kterým se odhodlávají. Myslím, že nejsem jediný,
kdo si uvědomuje, že i ta „šíleně zoufalá gesta“, někdy dokáží dát věci
do pohybu správným směrem. Oproti tomu rozum je často argument
„omlouvající“ nehybnost, pasivitu a rezignaci. Nepřistupuji na tento
alibismus. Pokud nám rozum říká, že máme nečinně snášet útrapy v našich
životech, pak je správné uvažovat o tom, jak se této diktatuře rozumu
vzepřít. Správné to je, i když to někdy znamená činit nerozumné.
Lukáš Borl
