Tématům „Militantní demokracie“ věnujeme poměrně dost času. Většinový postoj naší komunity považuje za efektivní rozumnou kombinaci defenzivní a invazivní kontrastrategie. Někdy není ani zapotřebí nijak aktivně katalyzovat sebedestruktivní projevy současného systému a stačí z povzdálí sledovat, jak bezmyšlenkovité naplňování této strategie útlaku destruuje samotný systém. Panická hrůza ze všeho co by mohlo jakkoliv ohrozit stávající status quo vede mnoho složek systému k bezhlavé represi. To ve svém důsledku vytváří paradoxně radikalizování nejen oponentů, ale i těch, kterým jde o pouhé kosmetické změny.
Před pár dny zastupitelstvo obce Staňkovice ( nedaleko elektrárny v Počeradech) neschválilo krátkodobý pronájem obecních pozemků aktivistům z hnutí Limity jsme my. Nebylo by na tom asi nic neobvyklého, kdyby se nejednalo o náhlou změnu postoje místního zastupitelstva. Akci byl nakloněn i starosta. Hlasování bylo více méně formalitou. Přesto došlo k neschválení. Podle pozdějších informací se jednalo o přímou aktivitu policie. Ta se obrátila na některé zastupitele, prostřednictvím jednoho svého bývalého „kolegy“. Zarputilé popírání ústecké policejní mluvčí zní v kontextu reality více než úsměvně. Argumenty o feťácích, pošlapaném fotbalovém hřišti a hrozbě zavlečení koronaviru zvítězili. Rozčarovaný starosta mluví o tlaku a přirovnává ho k minulému režimu. Je to jen další ukázka jak uplatňování „Militantní demokracie“ podřezává větev na kterém se uhnízdil systém sám. Většina aktivistek a aktivistů z Limitů je plnokrevnými reformisty, nezpochybňujícími demokracii a dokonce ani mnoho hodnot současného systému. Je to jakási trochu „radikálnější“ část tzv. občanské společnosti. Represe proti nim musí každý soudně uvažující člověk považovat za nesmyslné. Navíc jsou represivní složky schopny podobné otevřené skupiny poměrně snadno kontrolovat a udržovat v mezích, které považují za žádoucí. A proto nepředstavují žádné reálnější „riziko“.
Je pravdou, že je určitá část, třebas i značná, kterou podobné jednání policie a represivních složek odradí od potencionální aktivity v dané oblasti. Je tu ovšem i nemalá část těch, kteří po x.tém rozběhnutí se proti zdi pochopí, že tudy cesta nevede. Začnou hledat jiné alternativy. A pochopí že legitimita státu a všech jeho složek je v přímém rozporu z podstatou svobody. Na našich setkáních se objevují lidé s podobnou zkušeností ve stále větším počtu. A pokud považuje systém za nebezpečné vést debatu o kritických názorech a jeho jedinou snahou je „umlčet ji“, nese si sám svoji odpovědnost za případné následky. My jako anarchistky a anarchisté bychom asi velice komplikovaně oslovili a radikalizovali tolik lidí zároveň. Stejně tak realisticky demonstrovali demokracii jako dosluhující společenské uspořádání, neschopné naplňovat individuální a celospolečenské svobody. Větev s hnízdem, v kterém se z vajec profitu a moci rodí současný systém, každý takovýto krok znovu povážlivě nařezává.
Důvod k radosti? Možná. Kdo ví.
Petr S.
