Přišlo mejlem – zveřejňujeme bez jakýchkoliv slohových či obsahových úprav. Jeho další texty můžete nalézt například na blogu Archiv Lukáše B. )
Do naší pošty dorazilo další Lukášovo zamyšlení, volně navazující na jeho předchozí text “Vypnout facebook a zapojit rozum” .
Potěšila mě zpětná vazba na moje články týkající se problematiky
pandemie koronaviru. Někteří lidé se svěřili, že jim moje úvahy pomohly
snížit psychické napětí a panické stavy. Zároveň mě znepokojuje, že
některými byla má slova nepochopena. Cítím potřebu téma rozvést ve snaze
nalézt porozumění a přispět ke konstruktivnímu řešení.
V mých předchozích úvahách jsem se poměrně ostře opřel do vládních
opatření reagujících na pandemii i do práce médií, která pomáhají
problémy násobit. Jenže tyto mé poznámky neznamenají odmítnutí
jakýchkoli opatření proti šíření koronaviru ani zavrhnutí informování
veřejnosti. Ve skutečnosti informovanost považuji za klíčovou, právě
protože umožňuje v širším měřítku uplatnit účinná opatření, přesměrovat
zdroje správným směrem a neinvestovat energii do zbytečností nebo
kontraproduktivních kroků. Nemyslím si, že všechna opatření jsou špatná,
jen protože vychází z nařízení vlády, kterou při různých příležitostech
kritizuji podobně jako všechny vlády světa. Některá opatření podobná těm
vládním, by jistě musela být přijata i ve svobodných společenstvích bez
kapitalismu a vlád.
Souhlasím, že nyní je důležité, co nejvíce zpomalit přenos viru na další
lidi, aby nedošlo ke kolapsu zdravotnických služeb. Pokud by šíření viru
mělo volný průběh aniž bychom zasáhli, brzy by bylo více nemocných,
kteří potřebují udržovat při životě zdravotnickými pomůckami a
odborníky, než kolik jich je k dispozici. Příklad Itálie a jiných míst
ukázal, že to může dojít až do bodu, kdy zdravotníci musejí denně
rozhodovat, koho nechají zemřít a koho se pokusí zachránit, protože
nemají kapacitu pomoci všem. Z toho důvodu je nutné docílit razantní
zpomalení přenosu infekce. Skutečně se tedy nemůžeme vyhnout opatřením
jako je omezení kontaktu mezi lidi nebo v případě některých i úplná
karanténa.
Jenže je třeba vidět i širší souvislosti zavedených opatření. Hlavně
jejich propojení s dalšími sférami než je samotná ochrana před nákazou a
její léčení. Rychlá opatření omezující pohyb, mezilidský styk, služby,
produkci a distribuci totiž mají i další rozměry. Ovlivňují ekonomickou
situaci jednotlivců i celých společenství. Ovlivňují jejich přístup k
životně důležitým zdrojům a hygieně. Některým dávají nové možnosti
růstu, jiné připravují i o to málo, co jim v životě ještě zůstalo. Mění
se situace i v otázkách sociální kontroly, rozložení moci a zvětšujících
se nerovností. Opatření je nutné vnímat i v těchto kontextech. A právě
ty jsem v předchozích úvahách měl na mysli, když jsem v jednom svém
článku “Vypnout facebook a zapojit rozum” prohlásil, že „mnohem děsivější
než možnost nákazy, jsou teď všechna ta“bezpečnostní” opatření,
která gradují do šílených rozměrů, vyvolávají
davovou paniku a vládám dávají další nástroje, které mohou použít k
potlačování našich svobod.“
Uznávám, že nepochopení mých úvah mohlo pramenit z toho, že jsem věci
popsal spíše abstraktně, než abych se zaměřil na konkrétnosti. Nyní tedy
přistoupím výčtu několika konkrétních otázek a kontroverzí, které jsou s
vládními opatřeními spojeny.
1) Koronavirus je kapénková infekce. Tedy druh infekce, která se šíří z
infikovaného jedince do okolí za pomoci drobných jemných kapének slin,
nosního sekretu či chrchlů. Kapénky jsou produkovány během kýchání,
kašlání i během řeči. Právě z toho důvodu je nutné nyní nosit roušky,
dodržovat fyzický odstup a zbytečně se nedotýkat věcí, na kterých mohou
být kapénky infikovaných osob.
Jenže položme si otázku, proč někdo považuje za nutné kvůli tomu
razantně omezit pohyb mezi různými zeměmi a téměř uzavřít hranice? Z
podstaty věci přeci přenos nezpůsobuje samotná mobilita osob, ale
rizikový styk mezi lidmi a předměty, které užívají. Pokud člověk dbá na
to, aby zamezil přenosu svých kapének nebo přijetí cizích, může poměrně
bezpečně procestovat svět osobním automobilem aniž by se stal přenašečem
viru na druhé nebo se sám nakazil. Zároveň ale někdo jiný může urychlit
přenos, pokud v rámci omezeného prostoru jedné městské části dělá
neuvážené kroky. Například při cestě do obchodu s potravinami nejdříve
ohmatá všemožná madla v MHD, pak si stejnou rukou přiloží mobil k
obličeji a ještě si pak sundá roušku, když si z regálu holou rukou
osaháváním vybírá nebalené pečivo.
Omezení pohybu osob musí být spojené s vědomým omezením úkonů, které
vedou k přenosu, jinak to postrádá smysl. Uzavření hranic však samo
osobě neomezuje úkony přenášející infekci, ale zato dává vládě nástroje
na zostření sociální kontroly. Kde je záruka, že tato kontrola zeslábne
nebo zmizí až pandemie pomine? Navíc zavření hranic živí paranoidní
nálady nacionalistů, kteří to využívají ve svých štvavých výpadech proti
„cizákům“, kteří nás prý ohrožují šířením nemocí. Budou to právě oni,
kdo současné uzavření hranic bude zneužívat k tlaku na to, aby již
nebyly otevřeny nebo ano, ale s velmi velkými omezeními rasistického
ražení.
2) Proč se vynakládá tolik energie do měření teplot lidem překračujícím
hranice i na jiných místech, když je jasné, že nejvíce přenosů infekce
způsobují lidé, kteří jsou již nakaženi, ale zatím se u nich neprojevují
viditelné příznaky jako je právě zvýšená teplota nebo dušnost? Nebylo by
účinnější směrovat energii a prostředky od měření teplot jinam?
Například k tomu zajistit možnost testování, co nejvíce osob včetně těch
bez příznaků. Pak by do karantény mohli být umístěni i ti, kteří sice
vypadají zdravě, ale ve skutečnosti jsou nemocní a tedy nevědomými
přenašeči infekce. A tady je nutné dodat, že měření teploty není test
přítomnosti koronaviru v organismu. Je to jen možnost odhalení jednoho z
možných symptomů, které ovšem mohou mít i jiná onemocnění. V důsledku to
koronavirovou infekci nepotvrzuje ani nevylučuje.
Místo toho, aby se testy prováděli v co největší míře i mezi lidmi bez
viditelných symptomů, dál se pozornost soustředí jen na lidi s příznaky
koronaviru, jak uznává například lékařka Kateřina Halatková v deníku
Metro (30. 3. 2020): „Stále platí, že posíláme na testy pouze ty, kteří
mají příznaky nákazy, tedy alespoň jedno z následujících kritérií:
teplota nad 37,5 stupně Celsia, kašel a dušnost (pokud příznaky nejde
vysvětlit jinak).“
Dokud nebude vůle testovat na přítomnost koronaviru i jiné lidi, infekce
se může snadno šířit od „bezpříznakových“, aniž by to tušili. Prostředky
a energie je potřeba od nekonstruktivních aktivit přesměrovat právě
tímto směrem. Jenže to půjde těžko, když příslušné orgány nejsou schopné
zajistit dostatek odběrových sad ani do nemocnic k odebírání vzorků
lidem, které hygienici doporučili k testování.
Nemyslím si, že by nebyly prostředky. Spíše jsou nerozumně rozdělovány.
Tam, kde jsou potřeba se jich nedostává. Kde jich potřeba moc není, tam
se jimi plýtvá. Je to věčný problém každé vlády. Politici nás
přesvědčují, že bez státní centralizace se neobejdeme. V praxi se pak
ale ukazuje, že byrokratický moloch blokuje možnosti jednat rychle a
účinně v našem zájmu.
3) Opatření proti pandemii výrazně omezují ekonomickou aktivitu.
Například mnohá gastronomická zařízení jsou delší dobu mimo provoz. Z
hlediska omezení přenosu nákazy sice účinný krok, avšak bez vhodného
řešení dalších souvislostí velmi problematický.
Zavřením provozoven postihne rozpočet všech aktérů v celém firemním
řetězci. Díky vládním opatřením je však pomoc směřována více do vyšších
pater hierarchie než těch nižších. Dalo by se říct, že vláda finančně a
materiálně zachraňuje ekonomiku, což neznamená nic jiného, než že
drastickými způsoby prosazuje zájmy kapitalistické třídy na úkor
chudých, prekarizovaných a marginalizovaných. Projevuje se to třeba tak,
že majitelům podniků nabízí milionové bezúročné půjčky, ale lidi, které
ve stejných podnicích pracovali na DPP (dohoda o provedení práce), nic
takového neposkytne. Kapitalista si na nájem provozovny může bezúročně
půjčit. Lidem, kteří prací vybudovali jeho blahobyt, často nezbude nic
jiného než si na nájem a základní potřeby půjčit za podmínek vysokých
úroků od bank nebo lichvářů a zastaváren.
3) Víme, že senioři i lidé s respiračními a jinými zdravotními potížemi
jsou nejvíce ohroženou skupinou, pro kterou může nákaza koronavirem být
smrtelná. Vládní nařízení se sice snaží tuto skupinu „držet“ v izolaci a
tím jí chránit. Zároveň, ale vláda dělá méně než může, aby jim zajistila
pokrytí potřeb jako je strava a léky bez toho, aby museli chodit sami do
obchodů.
Vedle nejvíce ohrožené skupiny je zde i masa nově nezaměstnaných, kteří
pracovali na DPP a nyní jsou bez příjmů. Logické a účinné řešení by bylo
ze státního rozpočtu vyhradit prostředky na to, aby tito lidé teď
pracovali jako servisní služba pro ohrožené osoby. Místo toho se těmi
prostředky zachraňuje byznys podnikatelů. Pokud by se zaměstnali nově
nezaměstnaní, vyřešili by se dva problémy současně. Nezaměstnaní by
znovu získali příjem a vicéohrožené skupiny by mohly zůstat v nejkritičtějším období doma, protože by o ně bylo postaráno.
Je sice skvělé vidět, že lidé – často i mimo struktury státu a úřadů –
dobrovolně organizují takový druh servisu pro seniory, jako jsou nákupy,
vaření, vyzvedávání léků atd. Jenže to je stále nedostačující a vláda,
která disponuje prostředky pro změnu, se zdráhá je tímto způsobem
použít.
4) Ve věznicích v mnoha zemích došlo k zákazu návštěv rodin a někde
dokonce i advokátů. Prý proto, aby nedošlo k rozšíření viru mezi vězni.
Jenže na mnoha místech do věznic personál (stráž, úředníci, lékaři aj.)
vstupují bez lékařských prohlídek a při kontaktu s vězni nepoužívají
roušky. Oni sami mohou být přenašeči viru, ale přitom zamezují návštěvám
blízkých se zdůvodněním, že tak chtějí zamezit nákaze.
Řešení ochrany lidí ve věznicích přitom není tak složité. Po
nejrizikovější dobu mohou vězni a návštěvy být odděleni sklem. Návštěvy
před vstupem do věznic mohou projít vyšetřením a nosit roušky, stejně
jako by to mělo být samozřejmostí u personálu věznic. Dalším krokem může
být úplná nebo částečná amnestie, která vyřeší přeplněnost věznic. O
mnoha věznicích je známo, že na malém prostoru žije příliš mnoho lidí a
možnosti přijatelných hygienických standardů jsou znesnadňované
samotnými správci věznic. Zachovat takový stav je samo osobě dost
rizikové, jenže moc se neudělalo pro změnu, zatímco opatřeními, která
vězně omezují se nešetří. Ostatně tato sporná opatření byla rozbuškou,
která spustila vězeňské nepokoje v Itálii,Španělsku,Francii,Iránu a
dalších místech. Může se někdo divit?
Pro představu, jak je to Česku. Jeden přítel držený v místní věznici mi
sdělil, že opatření se dotkla mimo jiné i jeho stravy. Nyní jako vegan
nedostává dokonce už ani vegetariánskou stravu, kterou dříve dostával.
Dále uvádí: „Jsou zakázány návštěvy. I advokátů! Žádná dezinfekce,
roušky nebo zvýšená hygiena. Jediné, co ta opatření přinesla jsou
odročené soudy, odepření stravy, zákaz návštěv.“
5) Tisíce lidí žije bez domova. Podpůrné body jako azylové domy a
noclehárny však jsou uzavírány, aby se tito lidé neshromažďovali na
jednom místě a nezvyšovali rizika přenosu infekce. Nedostatečně se však
uvažuje o tom jak je možné sladit omezení pohybu a styku na veřejnosti s
opatřeními, které lidi bez domova nechají bez prostředků na pospas
situaci na ulicích. Pokud se na tyto lidi kašlalo před propuknutím
pandemie, může se celé společnosti vymstít, když se v tom bude
pokračovat i nyní. Žít na ulici bez přístupu k potravě, teplé a pitné
vodě, hygienickým potřebám, bydlení nebo zdravotní péči, to vše znamená
násobit množství situací, kde může docházet přenosu viru.
Například pražská radnice se snaží na tento problém konstruktivně
reagovat. Zajišťuje lidem bez domova ubytování nejen ve stanovém
městečku, ale také v hotelech, které jsou nyní prázdné.
Toto přechodné řešení pro lidi v nouzi je jistě lepší než nic, jenže je
to stále nedostatečné. Problém se týká tisíců osob bez domova (1), ale
úřady pomáhají „jen“ několika stovkám. Navíc není vyřešen problém těch,
kteří jsou již nakaženi koronavirem, avšak nepotřebují být léčeni v
nemocnici. Jak mohou naplnit pravidla domácí karantény, když jejich
„domovem“ byla a i nyní zůstává ulice? Stále je dost míst, kde by být
mohli, jenže úřady ani buržoazie jim je dobrovolně neposkytnou. Tam, kde
by si je mohli vzít lidé sami třeba squattováním, tam jim v tom zase
brání represivní orgány státu.
I dobře zaopatření jedinci by konečně měli uznat, že lidé bez domova a
bez potřebné péče nyní jsou velmi ohroženou skupinou a že rizika tak
sahají i do komfortní zóny těch, kteří život na ulici nikdy nezakusili.
Pokud chceme dodržovat zvýšené hygienické nároky a opatření sociálního
odstupu, je nutné k tomu poskytnout podmínky i těm, kterým to jejich
životní situace neumožňuje.
Dalo by se pokračovat další příklady toho, kde vládní opatření lze
vnímat jako sporné, ne-li přímo namířené proti nejvykořeněnějším a
nejzranitelnějším částem společnosti. Smyslem toho textu ale není pojmout
problém v celé šíři. Chtěl jsem spíše na několika příkladech poukázat,
že opatření proti pandemii je nutné nahlížet v širším kontextu. Když se
to nestane, budeme vstupovat do pastí políčených těmi, co ta opatření
svrchu prosazují.
Lukáš Borl – 30. 3. 2020
_____________
Poznámky:
(1) V České republice se na jaře 2019 údajně vyskytovalo celkem zhruba
23 830 osob bez domova, z toho 2600 dětí. Nejvíce osob bez domova
sčítaných kategorií žije v Moravskoslezském kraji (asi 3 540), v Hlavním
městě Praze (přibližně 3 250) a v Jihomoravském kraji (2 450). Vyplývá
to ze závěrů průzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, který v
vydal publikaci Sčítání osob bez domova v České republice
http://praha.vupsv.cz/fulltext/vz_458.pdf
Lze však pochybovat o přesnosti podobných výzkumů a reálné počty mohou
být ještě vyšší.