(Přišlo mejlem – zveřejňujeme bez jakýchkoliv obsahových úprav)
Po Lukášových minirecenzích přišla na řadu i krátká povídka. Ostatní Lukášovi texty můžete nalézt například na blogu Archiv Lukáše B.
Varování: Postavy tohoto příběhu jsou smyšlené, stejně jako příběh
samotný. Případná podobnost s konkrétními lidmi a událostmi není
vyloučena, protože podobné věci se prostě často dějí.
…….
„Halóóó, je tam magor…? Ehm, zapoměl jsem jak se jmenuješ, magore.“ Po
chvilce se ozve odpověď.
„U telefonu je major Janek. Kdo je tam a co vás trápí?“
Hrubec se z hluboka nadechne a pak vyjekne. „Tady je Hrubec z restaurace
Čorkárna. Zase jsou tady nýmandi. Chodí za zákazníkama. No prostě
hrůza.“
Nastává několikasekundové ticho během kterého major přemýšlí, co
odpovědět. „No, a v čem je problém?“ Ptá se nechápavě.
„Oni zákazníkům říkají, že neplatím zaměstnancům za práci a ať se teda
jdou najíst jinam.“
„Promiňte pane Hrubec, ale pořád nechápu v čem je problém. Vždyť oni jim
říkají pravdu. Nebo vy už jste začal vyplácet mzdy?“
„Jéééžišmarja, problém je přeci právě to, že jim říkají pravdu. Oni jim
odkrývají moje obchodní tajemství. Chápete? Představte si, jaký by to
mělo následky pro mojí Čorkárnu, kdyby některý ten zákazník vyžvanil
moje obchodní tajemství konkurenci. Kdyby se dozvěděla, že jádrem mé
prosperity je oškubávání zaměstnanců, hned by tento přístup zavedla ve
vlastním podniku. Já bych pak nemohl konkurovat a krachnul bych.“
Hrubec chtěl pokračovat, ale major ho přerušil. „Klídek pane Hrubec.
Hlavně klídek. Já sice těmhle zákonům trhu moc nerozumím, ale poradím se
s kolegama. Oni se mrknou do zákoníku a určitě přijdou na to, jak
ochránit vaše obchodní tajemství. Zatim ty zločince nějak zabavte, ať
neodejdou z místa činu dříve, než dorazíme.“
Hrubec zavěsil a radostně si promnul ruce. Trvalo to jen malou chvíli a
už byl na terase mezi protestujícími. Nejdříve se ale obrátil na
rodinku, která si u stolu pročítala jídelní lístek. Nasadil masku
slušňáka, kterou trénuje mnoho let. Vzápětí spustil. „Madam a vážený
pane! Vítejte v Čorkárně. Věřím, že Vám budou naše jídla chutnat.
Nenechte se rušit od těchto pochybných existencí. Jsou to agenti.
Poslala je sem závistivá konkurence. Nevěřte ničemu, co vám říkají.
Ničeho se nebojte. Naše ochranka je brzy vyvede ven.“
„Jééé, oni tady mají ochranku jako pan prezident.“ Vyjeklo jedno ze tří
dětí u stolu.„No my jí nemáme přímo tady, ale už jsem ochrance volal na
stanici. Brzy přijdou v plné výzbroji.“
V tu chvíli se ozvala i matka toho dítka. „Promiňte, že jsem tak
zvědavá, ale zajímalo by mě, kolik jí platíte za její služby. To asi není
zrovna levná záležitost taková ochranka, že?“
Hrubec se trochu zarazil, ale brzy zase spustil. „Milá paní, věci se
mají takto. Mě to nestojí nic, protože v Česku je spoustu lidí, kteří mi
na tu ochranku přispívají.“
„To Vám jen tak dávají peníze na vaši ochranu?“ Zeptala se paní
nechápavě.
„Ano, my tomu tomu pracovně říkáme daňový systém, ale vlastně je to
taková charitativní sbírka na bezpečnostní složky. Ty pak pomáhají
podnikatelům ochránit jejich živobytí. Třeba před takovými narušiteli
jako jsou tito.“
Jeho ruka se zvedla a prstem ukázal směrem k protestujícím. Jeden se
utrhl od skupiny a prodral se ke stolu. Spustil svým rozlobeným hlasem.
„Jídlo v této restauraci vaří lidé, kteří nedostávají za svou práci
zaplaceno. Proto …“
V tu chvíli mu Hrubec skočil do řeči a neumožnil mu to doříct.„Tak to
vidíte mladá pani. Ti hulváti Vás ani nenechají vklidu najíst. Jsou to
nevychovanci a hrubiáni. Ještě, že máme na takové případy tu ochranku a
tolik lidí ochotných ji platit. Ochranka si s nimi už poradí a Vám naši
šťastní zaměstnanci darují jablečný závin jako malou omluvu za toto
nepříjemné divadlo.“
Jen co to dořekl, u vchodu se objevila policejní hlídka s majorem Jankem
v čele. Hlídka nejprve mlčky zmonitorovala prostor pohledem. Pak
požádala Hrubce, aby s nimi nachvíli šel stranou. Po krátké poradě se
vrací. Hrubec se proradně usmívá a deset policistů za ním nasazuje výraz
drsňáků z kovbojky. „Tááákže, seberte si všechny ty svoje extremistický
letáky a do tří minut, ať vás tady nevidíme.“
Než stihnul major Janek říct více, mezi protestujícími to začalo vřít.
Jeho řeč přehlušil hlučný povyk. „Nikam nepůjdeme. Neděláme tady nic
špatného. Jen lidem říkáme, že Hrubec neplatí zaměstnancům za práci.“
Hrubec do toho pohotově vstoupil.„No, tak to vidíte. Ani neni potřeba je
předvolávat k výslechu. Oni se ke svým zločinům přiznávají sami.“
„Jaképak zločiny?“ Ohradili se protestující.
„Vyzrazujete obchodní tajemství Čorkárny a tím porušujete posvátné
zákony trhu.“
„Obchodní tajemství? Zákony trhu?“ Podivili se hlasitě protestující.
„Ano! Tak třeba zákon neviditelné ruky trhu praví: Expanduj nebo zemři.
A tak expanduju, aby můj podnik nezemřel pod tlakem konkurence.“
„Ale vy neplatíte lidem za práci. To je ta vaše expanze?“
„No, tak někdo ten ekonomický růst musí zaplatit, ne? Přeci to nebudu
já, když jsem tady šéf. Ať platí zaměstnanci. Stačí, že jsem tak štědrý,
že jim dávám práci, a to úplně zadarmo.“
„Takže vám přijde v pořádku, že Čorkárna funguje díky nezaplacené
práci?“
„Tak to vidíte majore. Už tady zase pokřikují moje obchodní tajemství.
Zastavte je dříve, než mě zrujnují.“
„Cože?“ Vykřikla jedna z protestujících holek.„To vaše obchodní
tajemství je obyčejná zlodějna a vykořisťování.“
„Omyl holčičko. Je to obyčejné snižování výrobních nákladů. Ty toho asi
o ekonomice moc nevíš, že? Nechápeš ani nejzákladnější zákonitosti trhu.
Bez nich by se svět propadnul do naprosté anarchie.“
„Tak dóóst!“ Vstoupil do slovní přestřelky major. „Tady žádnou anarchii
trpět nebudeme. My si potrpíme na pořádek a dodržování zákonů. A to i
těch tržních. Vyzívám vás, přestaňte porušovat zákony trhu a nechte tady
pana Hrubce dělat jeho ušlechtilou práci pro blaho národa. Kdyby jste vy
lůzo šli raději do práce snižovat výrobní náklady. Copak vás rodiče
nenaučili, že bez práce nejsou koláče?“
V tu chvíli do toho vstoupí jeden prostestující chlápek. „Nojo, jenže v
Čorkárně nikdo z kuchařů koláče nemá, prestože tvrdě pracují 10 hodin
denně. Všechny koláče má na talíři Hrubec.“
Hrubec se z hluboka nadechne, aby mohl reagovat. „Jéééžišmarja, co jste
všichni dělali ve škole v hodinách ekonomiky? Tohle je přeci další
ekonomický zákon. Říká se tomu dělba práce. Všichni nemůžou dělat
všechno, a tak se jednotlivé pracovní úkoly rozdělují mezi různé lidi. Je
to efektivní ekonomický proces. Kuchaři koláče pečou a já je ochutnávám.
Pěkně si tu práci dělíme a ekonomika vzkvétá. Dokážete si představit jak
by bylo pro kuchaře náročné, kdyby museli koláče péct a současně je i
jíst? Vždyť by se chudáci strhali. Ještě že mají nás šéfy. My je v tom
nenecháme a o práci se s nimi ochotně podělíme. Myslím, že mí kuchaři
musí být náramně šťastní, že beru tu nejnáročnější část práce na sebe. A
věřte, že je to oběť veliká. Nikomu bych nepřál aby tak jako já musel
trpět bolestmi břicha z přejídání.“
Major se na Hrubce zadívá soucitným pohledem. „Pane Hrubec, vy to asi
máte v životě hodně těžké.“
„To víte, že mám. Já tu svou část práce beru tak zodpovědně, že se
některé dny vůbec nezastavím. Není čas na odpočinek. Kuchaři pořád
kuchtí a tak musím bez přestávky ochutnávat. Bylo by to jednodušší,
kdybych měl tváře jako křeček a mohl si tam část práce odkládat. Jenže
jsem obyčejný člověk, takže můj žaludek má nepřetržitou pracovní dobu. A
pak do toho ještě tyhle nýmandi, co mi to jen komplikují. Je to opravdu
šílený svět. Ta lidská chamtivost snad nemá meze. Něco lidem dáte a oni
za chvíli přijdou, že toho je málo, ať jim dáte víc. Dáte lidem práci a
oni se vám odvděčí tím, že chtějí, ať jim dáte i mzdu, ať jim dáte
ochranné pracovní pomůcky a taky ať jim dáte pracovní volno. Pořád něco
chtějí a nikdy nemají dost. Chamtivci to jsou. Hanba!“
….Pokračování jistě příště, protože některé příběhy nemají konec.
-Příběh zpracoval Lukáš B.
+++