(zamyšlení aktivistky VAP iniciované nejen Igorovým rozsudkem)
Všichni jsme sledovali Igorovi soudy s obavami. Báli jsme se že ho vyhostí. Nestalo se tak. Přišel trest, který nikdo nečekal.
Zákaz, který mě osobně přijde naprosto šílený. Navíc už za hranicí té jejich ústavnosti. O tom jsem, ale nechtěla mluvit.Vedlo mě to k poněkud jinému zamyšlení. Jako anarchisté můžeme působit v několika rovinách. Otevřeně, veřejně prezentujíce své názory. Nebo anonymně, skrývajíce svojí tvář a identitu, za přezdívky a masky. Nebo kombinací obou. To ovšem vyžaduje permanentní sebedisciplinu, které je dlouhodobě schopný jen málokdo. Při „otevřené“ podobě bez problémů navštěvujete všechny nahlášené i nenahlášené akce. Pohybujete se mezi velkým množstvím názorově spřízněných lidí a máte mezi nimi mnoho přátel ( Ikdyž po zkušenostech s represemi v poslední době, nemůžete bohužel věřit všem). Fízlům a donašečům tím dáváte nemalé množství informací. A bohužel velmi často nejen o sobě. Když máte „anonymní status“, jste ušetřeni mnoha problémů. Za možnost zapojovat se do mnoha aktivit nepředstavitelných pro lidi jejichž tváře jsou známé z anarchistických akcí platíte samotou. Odtržením od společenství spřízněných lidí. Jste odkázáni na pár vybraných kontaktů a „chráněnou“ komunikaci. Dokud vás fízlové neidentifikují máte opravdu značné možnosti. Často prožíváte veliká dilemata a sebezapření. Donedávna nebylo nebezbečí „otevřených“ aktivit v ČR nijak veliké. Číst projevy na demonstracích, nechat se demonstrativně odvléct na fízlárnu ze squatovačky. Bežný kolorit. Jenže časy se mění. Dostat se do databází fízlů v dnešní době znamená nejen označení za „teroristu“. Je často jen věcí času, než na vás něco hodí.Třebas i naprosto vymyšlenou věc. Přemýšlela jsem co by se stalo, kdyby stát zakázal veřejné akce všem anarchistům? Jasně. Bylo by hrozné nemoci veřejně prezentovat své názory. Nemít možnost zakřičet pozdrav vězněnému kamarádovi. Být připraven o možnost „oslovovat“ lidi na ulici. Na druhé straně mnohdy jsou veřejné akce pouhým exhibicionismem před medii a obyčejným honěním ega. Veřejné akce jsou jenom částí anarchistické agendy a zdaleka ne tou nejpodstatnější. Poukazovat na despotismus státu lze mnoha formami. Změna nezačne jen v tisícihlavých demonstracích. Ne v reformách a ústupcích tyranii. Nevím jak se k tomu postaví Igor. Doufám, že alespoň pár lidí pochopí co jsem se snažila touhle úvahou vyjádřit.
aut.BC
„BUDOVAT NEZNAMENÁ REFORMOVAT!“
