Převzato z AFED:
Následující úvaha vznikla u příležitosti 95. výročí povstání v Kronštadtu.
Ruskou revoluci 1917–1921 lze v jistém ohledu rozdělit na tři etapy.
V první etapě lidové masy spolu s částí představitelů vládnoucích tříd (továrníci, obchodníci, vyšší vrstvy prokapitalistických stran aj.) svrhávají samoděržaví v rámci živelného hnutí. Strategické cíle revoluce ještě nejsou zřejmé silám, které se jí účastní. Povstání mas vyvolala neúspěšná válka, nedostatek potravin, růst cen, policejní zvůle represivní diktatury. Je založena dočasná vláda, která zavádí občanská práva a svobody. Objevují se lidská práva, je možné zakládat jakékoli noviny, nadávat mocným a chodit na shromáždění. Je to první liberálně demokratická mnohatřídní revoluce. To je únor.
Postupně se strukturuje masové hnutí námezdních pracovníků, rolníků, pracující inteligence. Policejní represivní aparát je rozvrácený, armáda se přátelí s dělníky. Stávkové hnutí, které se už nebojí represí a nechce se smířit s chudobou, nabírá na síle. Soukromníci se pokoušejí nedovolit narušení svých privilegií, uchylují se k masovému propouštění. Nejnižší vrstvy zakládají různé orgány samosprávy jako dělnické sověty (rady), tovární výbory atd., aby samostatně organizovali život ve svém zájmu. Pracovníci usilují o plnou sociální a ekonomickou rovnost a pokoušejí se převzít kontrolu nad tovární výrobou. Hned potom masové hnutí zdola odstaví od moci představitele vládnoucích tříd a umírněných socialistických stran, kteří s nimi byli spojeni. To přivede k moci stranu bolševiků, která slíbí, že předá továrny dělníkům a moc sovětům. To je říjen.
Lidé si dál spojují sklon k samosprávě s vírou ve stát a byrokratické způsoby přijímání rozhodnutí, důvěřují centralistickým organizacím, které vykořisťují masy za pomoci státní mašinerie, tedy politickým stranám. Partajní management bolševiků má ve společnosti vedoucí postavení a pouští se do vykořisťování pracujících vytvářením nových donucovacích mechanismů. Během politiky válečného komunismu jsou všude ničeny sověty, volby v nich jsou zakázány nebo falšovány. Sověty, z nichž se stala zástěrka, jsou vystřídány vládou stranicko-státní byrokracie v politice i ekonomice – komisaroděržavím. Podniky přecházejí do vlastnictví úřednického aparátu – státu. Dělníci se mění v bezprávnou třídu vykořisťovanou státem-vlastníkem, třídu násilně spojenou s výrobním závodem – v nové nevolníky. V zemi panuje hlad – ekonomicky je válečný komunismus málo efektivní.
Po dlouhém váhání velká část nejnižších vrstev obyvatelstva dochází k heslům „Moc sovětům, ne stranám“ a „Pryč s komisaroděržavím“ – heslům levých eserů, eserů maximalistů, anarchistů, machnovců, kronštadtského a západosibiřského povstání. To je třetí revoluční etapa let 1918–1921, namířená proti nové vládnoucí třídě, proti byrokracii. Tato třetí revoluce proti samovládě stran a státu je pro samovládu pracujících mas (prostřednictvím samosprávy pracovních kolektivů, sovětů a jejich konfederací) ve všech oblastech života. Tato revoluce byla potlačena.
Dnešní masová hnutí, například arabské jaro, jsou v nejlepším případě únorem a některá mají i do února hodně daleko.
Jsou i hnutí snící o jednostranickém systému a totalitním státě, jaký vznikl po říjnu. To jsou leninisté, bolševici.
Stoupenci sociální a libertariánsko-socialistické (anarchistické) revoluce potřebují nový Kronštadt. Jsou stoupenci třetí revoluce, která ještě nezvítězila v rámci celých zemí a kontinentů, a tak nemá na svou počest označení po nějakém měsíci v kalendáři. Takoví jsou to lidé, tihle libertariánští socialisté a anarchisté.
Michael Shraibman