Básně od Martina I.

drat_ptaci

Vězení  utichá
temný závoj zahaluje mou celu

Pokojně uléhám
za zavřenýma očima
srdce otevírám
srdce nespoutané
bez mříží, tepe v betonu
je plné vzpomínek na vás,
vaše úsměvy a tváře.

Můj duch je daleko,
jak pták či motýl –
všechny ty společné chvíle,
vše co bylo, cítím jako
TEĎ!

Stále jsme spolu!

Tvoji duši, rád bych zahlédl v moři ropy
Na dno barevné louky, na ten nádherný vodní svět
nedohlédnu

Vidím však ptáky,
mimo nebe, mimo mraky
slepá křídla mají
pod černou skvrnou oceán utichá

Jen jediná rybka přežila,
však nemá ploutve ani kosti.

Lidská ruka otáčí kohoutek
je to tak obyčejné, jako ranní omytí obličeje
vidíš snad v zrcadle nějaké pochyby?

Myšlenky mizí v hlubině,
duše se Ti topí

Pomoz jí!

Ta malá rybka přežila i tvé svědomí
však pěstuješ ji jen pro sebe v sobě

Tvá sobeckost!

Skrz na skrz, duše promočená hořkostí
Přítomný pohled, kdesi uprostřed města
Spěch, zakopnutí – jak snadné je skončit na ulici

Schoulené klubko
Pod hustou pokrývkou
Lidská bytost skrývá svou tvář
(ano, lidská, ty farizeji)a do kostí zažírá se chlad

Kde se ve vás bere ta drzost
brát cizí život
za méněcenný
než je ten váš? (ulepený honbou po zisku a moci)

Ta hořkost je má!
Pěst sevřená po lidskosti je má!
To klubko schoulené jsem já!

 

Comments are closed.