Převzato z A2larm:
Pohled zpátky ukazuje, že často zmiňovaná fašizace společnosti není nic nového. Obrana před uprchlíky však poskytla nacionalistům silnější příběh
V letech 2009 až 2013 se na českých náměstích pravidelně odehrávaly demonstrace proti Romům. Novinářský slovník obohatily o pojmy „nepřizpůsobiví“ a „slušní Češi“, a přestože žádná explicitně rasistická strana nakonec neuspěla ve volbách, politický mainstream se otevřel netolerantním a nenávistným postojům. Po několika letech se demonstrace proti Romům vyčerpaly. Novou energii získala česká ultrapravice až se vznikem Islámského státu v Sýrii a zejména pak s příchodem válečných uprchlíků. Přestože vznik vyloučených lokalit a uprchlíci jsou dva odlišné problémy, reakce nejagresivnějších nesnášenlivých politických proudů v Česku se v obou případech podobají.
„Nepřizpůsobiví“ a „ekonomičtí migranti“
První pokus o masový pogrom po mnoha letech se odehrál 17. listopadu 2008 v Litvínově. V následujících letech přišlo mnoho dalších. Ve stejné době, kdy začaly pochody, vypukla takzvaná hospodářská krize. Zprávy o špatných ekonomických vyhlídkách se tak několik let mísily s reporty o víkendových pochodech proti Romům. Komentátoři začali situaci srovnávat s třicátými léty v Německu. Od března 2009 začala v Česku růst nezaměstnanost a riziko pádu do chudoby se dotklo nebývale vysokého počtu lidí.
Na politickém okraji existuje nepokrytý rasismus v podobě anticiganismu nebo islamofobie, ale do mainstreamové politiky proniká v podobě ochrany poctivé práce a životního standardu.
Nástup protiislámských nálad přišel v době, kdy krize minimálně na čas polevila. Nezaměstnanost u nás klesá a platy mírně rostou. Polský publicista Przemysław Witkowski ve své reportáži o nedávných pražských demonstracích proti islámu zmiňuje, že – v porovnání s Polskem – je rétorika zdejší ultrapravice překvapivě sociální. Zatímco v Polsku se nacionalistické hnutí tematicky zaměřuje především na otázky polské národní identity, mluvčí zdejších uskupení vedle identitářských a defenzivních národních pozic připomínají i ekonomické argumenty a mluví o „uprchlících a neziskovkách žijících z našich daní“.
Stejně jako si český politický a novinářský mainstream oblíbil boj proti „nepřizpůsobivým“ (čímž se každý obratně vyhnul obvinění z rasismu), si dnes politici, novináři i veřejní intelektuálové brojící proti migraci oblíbili termín „ekonomický migrant“ (opět údajně žádný rasismus). Na politickém okraji (DSSS, BPI) přitom v obou případech existuje nepokrytý rasismus v podobě anticiganismu nebo islamofobie, ale do mainstreamové politiky proniká v podobě ochrany poctivé práce a životního standardu.
Elity a prezidenti
V příběhu o potřebě šetřit, utáhnout opasky a makat se jako na viníky snadno ukazovalo právě na Romy či obecně na sociálně slabé, kteří svým „životem nad poměry“ údajně spoluzodpovídali za špatnou hospodářskou situaci. A spolu s osekáváním sociálních práv došlo během dvou pravicových vlád v letech 2006 až 2013 i k pokusům osekat základní lidská práva. Poradcem pro lidská práva premiéra Petra Nečase byl Roman Joch, který mluvil o právu na zavedení pravicové diktatury, poradcem ministra školství Josefa Dobeše ve stejné vládě byl Ladislav Bátora, který na adresu politologa Jiřího Pehe použil dnes populární označení vlastizrádce. Důvodem bylo vydání kritické knihy o Václavu Klausovi. Pravicové vlády tak svou personální politikou legitimizovaly některé tendence ve společnosti, jak je reprezentovala například ultrakonzervativní akce D.O.S.T.
Ani přes velký zájem médií o různé incidenty se nicméně „řešení romské otázky“ nikdy nestalo hlavním tématem veřejných debat. Anticiganismus neměl své intelektuální vůdce, kteří by dostávali prostor v médiích. Byl jen součástí „třídní války naruby“ proti sociálnímu státu. S lidmi volajícími po násilí ani s militantními neonacisty nechtěl mít nikdo z mainstreamu nic společného. To ovšem v případě současné krize už tak jednoznačně neplatí.
Václav Klaus své konzervativní já, které se opírá o nacionalismus, naplno rozvinul až na Hradě. Nikdy nebyl rasista, ale jeho poradci byli fascinování konspiračními teoriemi, které se uchytily právě mezi nejagresivnějšími odpůrci migrace. Toto spiknutí nejasně souviselo s neziskovými, unijnímí a „nikým nevolenými“ liberálními elitami. Klausův poradce Petr Hájek přirovnal soud s vítkovskými žháři, kteří zaútočili zápalnými lahvemi na dům romské rodiny, k procesům z padesátých let. A už tenkrát to otevřeně sdělil serveru Parlamentní listy. Spíš než Romové však pálili Klause a jeho hradní partičku homosexuálové.
Také Miloš Zeman odkryl své konzervativní já v plné míře až jako prezident. Stejně jako Klaus i on nenápadně naznačuje, že světové dění je řízeno zákulisními hráči (byť k Hájkovi má Zeman pořád daleko) a stejně jako Klaus nachází své politické protivníky v intelektuálech, neziskovkách a Evropské unii. Zatímco pro Klause byl garantem normality národní stát, pro Zemana je to český lid, ale boj proti multikulti nesmyslům a lidem zvenku ve jménu nedefinované normality je jim společný.
Češi jako Evropané
Český nacionalismus nemá – v porovnání například s tím polským – silnou tradici. Především nenese příběh či význam, se kterým by se dalo snadno identifikovat. Češství samo o sobě moc neznamená, respektive není jasné, co konkrétně dnes představuje, soudobí nacionalisté jej tak nacházejí v českém životním stylu a samozřejmě v historii. Když ale dávají na své propagační materiály obrázek selky v kroji, musí se sami cítit trochu trapně. Zbývá tak především negativní vymezení Čecha. Proti Romům charakterizovala Čechy tvrdá práce (za málo peněz), proti uprchlíkům tvrdá práce a navíc pití piva a jedení vepřového.
Nepatřičnost Romů v českém prostředí se často vysvětlovala jejich rozdílnou kulturou, která je v opozici k té české. Proto chtěl Tomio Okamura vystěhovat Romy do speciálně vytvořeného státu mimo Česko. Takto vymezené češství je ale opět jen negativní. V případě uprchlíků ovšem rozdílná a dokonce „vzdálená“ kultura umožnila do národního sebepojetí zahrnout univerzálnější hodnoty, označované za evropské či křesťanské, jako jsou úcta k ženám, tolerance (sic!), mírumilovnost a svobodomyslnost. Teprve toto pojetí národního společenství umožňuje najít pevnější a pozitivní identitu. Může také být jednou z příčin, proč je Andrej Babiš, který hlasitě volá po uzavření evropských hranic, o tolik populárnější než Konvička nebo Okamura, kteří sice stejně jako dřív DSSS zaplní náměstí, ale nevyhrávají volby.