Převzato z A2larm.cz:
Po několika letech byli v Maďarsku konečně potrestáni členové gangu, který s brokovnicí pořádal spanilé jízdy po romských osadách.
Před osmi lety došlo v Maďarsku k sérii rasově motivovaných útoků, při nichž zemřelo šest lidí. Noční vyjížďky s brokovnicemi, kterými útočníci stříleli po obyvatelích maďarských osad, skončily 21. srpna v Debrecínu, kde byli vrazi dopadeni. Následujících osm let trval soud, při němž se podařilo prokázat nejen, že útoky byly rasově motivované, ale především, že za nimi stál organizovaný neonacistický gang. Až letos v lednu byli tři střelci s konečnou platností posláni za mříže na doživotí, jejich řidič byl odsouzen k třinácti letům za mřížemi. Proti tomuto rozsudku se nelze odvolat.
V zemi, kde bylo před třemi lety legalizováno používání symbolu hákového kříže, je zvykem říkat: mysleli jsme to jinak, než jste si to vyložili.
Proces s Árpádem Kissem, Istvánem Kissem a Zsoltem Petem bylo možné sledovat díky dokumentaristce Eszter Hajdú, která o soudním líčení v roce 2014 natočila film Verdikt v Maďarsku. Tento film sbíral festivalové ceny a podařilo se mu dostat případ do mediálního povědomí (stejně jako hranému filmu Je to jen vítr, který je inspirovaný stejnou kauzou). Eszter Hajdú sledovala průběh soudního líčení tři roky. Na začátku je její film odosobněný a neemotivní, na konci pak katarzní. Vazby mezi svědky a obžalovanými si můžeme jen domýšlet. Vidíme tatéra, který popisuje významy vytetovaných znaků, nebo záchranáře, který po pachatelích od startu zametal stopy. Pozůstalé, kteří musí vypovídat vždy zády a v bezprostřední blízkosti vrahů, přičemž jim většina sálu dává najevo, jak hluboce jimi opovrhuje. A nad tím vším trůní soudce, u kterého do posledních záběrů netušíte, jaký vynese verdikt. Film končí rozsudkem, který se nyní naplnil.
Pro jistotu upozorňujeme, že některé služby poskytované třetími stranami mohou používat soubory cookies. Z bezpečnostních důvodů mějte toto prosím na paměti.
V zemi, kde bylo před třemi lety legalizováno používání symbolu hákového kříže, je zvykem říkat: mysleli jsme to jinak, než jste si to vyložili. Obyvatelé formují „maďarskou gardu“, v parlamentu sedí členové Jobbiku a čelní státníci se vyjadřují otevřeně rasisticky a xenofobně. Konečný verdikt je tedy nejen zadostiučiněním pro rodiny pozůstalých, ale také významným vzkazem všem neonacistům: stále ještě nelze beztrestně vystřílet vesnici, i když se zdá, že by to v atmosféře nenávisti vůči Romům, mohlo projít. (Během soudu se skutečně objevilo mnoho nejasností – přivolaní lékaři měnili důkazy, zatajovali skutečnosti z místa činu, a odhalovali tak své vlastní napojení na neonacistickou scénu.)
V zemi, kde je desetina obyvatel romská, jde o důležitý verdikt i přesto, že se odsouzení rasisti pro některé stali hrdiny.