Převzato z Asociace Alerta:
Když v dubnu 2015 policie v ČR obvinila anarchisty a anarchistky z terorismu, podařilo se jí za pomocí medií dosáhnout skutečného teroristického cíle: zděšení široké skupiny obyvatel jako způsobu dosažení politických cílů. Mezi takové cíle teroristické kampaně lze zahrnout posílení represivních kapacit státu a získání loajality obyvatelstva, které má jinak mnoho důvodů se proti státu bouřit.
Mediální prostor se zaplnil zprávami o anarchistech plánujících útok na vlak s vojenskou technikou. Veřejností začal prostupovat strach z anarchismu a anarchistickým hnutím strach, že by na plánování útoku mohlo být něco pravdy. Později vyšlo najevo jakou roli v celém případu hráli policejní agenti provokatéři.
Veřejnost se na základě toho částečně zklidnila a začala přistupovat kritičtěji k práci policie. Anarchistické hnutí zase zvýšilo úsílí při podpoře vězněných anarchistů. Uvnitř hnutí však začal převládat názor o absolutní nevině anarchistů a absolutním spiknutí policie. Podpora vězněných je tak u mnoha lidí podmíněna skálopevným přesvědčením, že žádný útok na vlak anarchisté neplánovali a vše bylo dílem policejních agentů. Tento jev je ale značně problematický. Co by se stalo, kdyby nakonec vyšlo najevo, že anarchisté skutečně útok chtěli uskutečnit? Obávám se, že něco velmi tragického. Následovala by jedovatá kritika, deklarace plné pochybností, odsuzování a distancování od původců plánu, jako by útok na vlak s vojenskou technikou byl něčím, co je v rozporu s anarchismem. Ve skutečnosti však takový typ přímé akce není anarchisticḱému hnutí cizí.
Cílem následujícího textu není rozvádět diskuzi o tom, zda obvinění anarchisté jsou nebo nejsou vinní ve věci plánování oné sabotáže. To z mé pozice nemohu vyloučit nebo potvrdit. Co však mohu a chci, je vysvětlní mého názoru, že taková sabotáž by byla legitimní a její iniciátoři hodni podpory bez ohledu na to zda by to byli anarchisté, kteří jsou nyní stíháni nebo anarchisté jiní.
Tanky, které shoří, už nezabijí
Přímá akce je hlavním principem, se kterým je anarchistické hnutí spjaté. Tvoří základ jeho politické orientace. Neznamená to však, že každé přímé – nezpostředkované – jednání je anarchistické a ospravedlnitelné. Posoudit, zda určitý typ přímé akce je legitimní, znamená odpovědět si na důležité otázky. Například:
1) Sleduje akce anarchistické cíle?
2) Využívá akce legitimní prostředky, které cíli neodporují?
3) Pokud je akce útočná, je předmět útoku vhodný?
4) Neútočí akce na civilisty, kteří nejsou součástí utlačovatelských struktur?
5) Je z hlediska dlouhodobé strategie vhodné takovou akci realizovat?
Odpovědi na podobné otázky se mohou stát zároveň odpovědí na to, zda určitá akce má z anarchistické perspektivy smysl. Pokusím se tedy odpovědět.
1) Pokud pohnutkami k útoku na vlak s vojenským materiálem je sabotovat militarismus a válečné úsilí států, pak jde o anarchistický cíl. Součástí anarchisticické agendy vždy byl odpor k militarismu bez ohledu na to, zda šlo o militarismus fašistického, bolševického, náboženského, monarchistického nebo demokratického státu. Anarchisté se staví proti všem formám militarismu, prorože ho považují za materializovanou tendenci států prosazovat kapitalistické zájmy ozbrojenými prostředky. Militarismus anarchisté vnímají jako nástroj, kterým stát pomáhá prosazovat třídní panství, umožnuje akumulaci kapitálu a uzurpování území či zdrojů ekonomickými elitami. To vše vždy na úkor neprivilegovaných vrstev společnosti, které ve válkách nasazují životy a jsou na ně největší měrou přeneseny negativní následky – smrt, postraumatický stres, otročení pro válečný průmysl, ztráta zázemí, nutnost emigrovat a jiné.
Ojedinělý útok na vlak sice válečné úsilí nedokáže zastavit, ale přinejmenším problematizuje jeho průběh, díky materiálním ztrátám a existenci opozice odhodlané nepřistoupit na vojenské hry mocných. Nutno dodat, že s ohledem na to, kolik lidského utrpení vojenský materiál způsobí a kolik ho existuje, je zapálení jednoho vlaku s takovým mateiálem stále spíše symbolický akt. Důsledek takové symbolické akce však nelze dopředu předvídat. Může upadnout v zapomenutí, aniž by cokoliv změnila. Může ale také být podnětem pro akce dalších lidí, které živelně mohou přerůst v celospolečenské změny.
2) Pokud prostředkem pro akci mají být zápalné lahve hozené na vlak s vojenský materiálem s úmyslem tento materiál znefunkčnit, pak jde o prostředek, který neodporuje cíli popsanému v prvním bodě. Tedy jde o anarchistický prostředek k prosazení anarchistického cíle. Nutno dodat, že na druhou stranu to není takticky zrovna nejvhodnější prostředek. Vojenský materiál často bývá dobře ukryt v ocelových vagónech, a navíc je konstruován tak, aby ve válce odolal silným útokům. Zásah zápalnou lahví tedy způsobí téměř zanedbatelnou materiální škodu. Navíc k tomu můžeme připočítat i to, že motorová technika zřejmě při převozu nemá v nádržích palivo, které by při útoku mohlo působit jako podpůrný urychlovač hoření. I kdybych předpokládal, že některá technika nemusí být kryta, ale je převážena na nechráněných ocelovo-dřevěných podstavcích, i pak je šance na způsobení rozsáhlejších škod zápalnými lahvemi mizivá. Pro dosažení cíle zde tedy existují vhodnější prostředky než zápalné láhve.
3) Pokud je cílem sabotovat militarismus, je vhodné útočit na materiál, který je přímo používán pro válečné úsilí. Sabotáž sice válku nezastaví, ale aspoň snižuje materiální kapacitu určenou k jejímu vedení.
4) Provedení útoku na vlak převážející vojenský materiál si lze představit různými způsoby. Třeba i podle katastrofického scénáře s obětmi mezi civilisty. Lze ho ale provést i tak, aby zdraví či životy civilistů nebyly zasaženy. Pokud by anarchisté volili tento způsob, je to legitimní. A pokud vím, tak i u jiných druhů sabotáží se anarchisté snaží předcházet civilním ztrátám. A to dokonce i v případě použití výbušnin. Anarchistické útoky jsou vedeny převážně na neživé materiální cíle. V menší míře pak i na lidi odpovědné za vykořisťování či útlak. Nikdy však na nevinné civilisty.
5) Strategie hraje v anarchistickém boji významnou roli. Zároveň ale existuje nespočet významných faktorů, které mohou události zvrátit zcela opačným směrem, než často stratégové určili. Tisíce poklidných okupací v různých zemích nevedlo k žádným hmatatelným výsledkům. Jinde se ale jediná okupace zvrhla v masové nepokoje, expropriace a stávky, které následně vedly k pádu vlády a významným socio-ekonomickým změnám. Dopředu tedy nelze s jistotou určit, zda okupace jako metoda přímé akce je strategicky výhodná. Může být a nemusí, což se často zjistí až po jejím použití. Stejně jako u sabotáže vlaku převážejícího vojenský materiál. Osobně mám jiné priority, co se strategie týče, ale neupírám právo jiným anarchistům myslet si, že právě takový typ akce je strategicky vhodný.
Pokusil jsem se odpovědět na položené otázky a došel jsem k jasnému závěru, že za určitých okolností je útok na vlak s vojenským materiálem naprosto legitimní způsob boje proti útlaku. Je mi naprosto jasné, že můj postoj se setká s ráznou kritikou některých anarchistů. Ta ovšem nebude nic nového pod sluncem. Taková kritika se objevuje vždy, když někteří anarchisté jednají bez pokryteckých přetvářek a obhajují či konají útočné přímé akce.
“Když se ale soudruzi organizují, aby postoupili od slov k činům, nikdy nechybí ti, kteří vystoupí do popředí s pochybami, úžasem, podezřívavostí a nejistotou. Vždy se najdou někteří anarchističtí soudruzi, kteří anarchismus proměnili na svého druhu ochranný štít proti vlastní slabosti a kompromisům. Tito lidé očividně nemohou souhlasit s někým, kdo přispívá k jejich odmaskování prostřednictvím akce; někým, kdo čeří stojaté vody pomocí útoků na třídní nepřátele a často na sebe přitahuje pozornost represivních složek. Na soudruhy, kteří mají v úmyslu jednat nyní, právě teď, je neustále směřována kritika ve stylu „Nenastal pravý čas“, „Podobné věci se dělají pouze tehdy, když je revoluce nablízku“ nebo „Musíme čekat, abychom si byli jisti, že masy jsou s námi“.”
Alfredo M. Bonnano v úvodu publikace Sabate – městská guerilla ve Španělsku
Antiterorismus je státní terorismus
Jedna věc je jistá. Útok na techniku armády (bez civilních ztrát) není terorismem. Je to legitimní forma sabotáže prostředků, které k terorismu slouží. Každé válečné úsilí států se k terorismu přímo vztahuje. Jeho obětmi nejsou jen mrtví lidé, ale i nespočet zděšených a důstojnosti zbavených lidí, kteří se podřizují cílům agresorů. Bez ohledu na to, zda mluvíme o vládách, které velí útočit, nebo těch, co velí bránit státní či národní zájmy, vždy v jejich válkách jde o mocenskou hru s našimi životy. Hru na úkor nás samých a ve prospěch kapitalistického barbarství.
Vždy, když se někde objevili lidé, kteří odmítli hrát podle pravidel mocných a sabotovali válečné úsilí, státy cíleně podněcovaly hysterii tím, že akce sabotérů označovali za terorismus. Bylo pak snadnější zakrýt skutečnost, že samotné války využívají teroristické metody.
Pro příklady ani nemusíme chodit daleko. Stačí si vzpomenout na Operaci Spojenecká síla (Operation Allied Force), v Srbsku označovanou jako Agrese NATO. Tato operace při válce v Jugoslávii byla vedená silami NATO s účastí České armády. Tehdejší prezident Václav Havel vojenskou intervenci zdůvodňoval oxymorónem. Označil jí za “humanitární bombardování”.
“Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, který nikdo nemůže popřít: nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární…”
Václav Havel 29. 4. 1999 ve francouzkém listu Le Monde
A jaký byl výsledek onoho “humanitárního bombardování”? Vedle zasažených vojenských cílů také civilní oběti: kolona uprchlíků, osobní vlak, autobus, několik soukromých objektů, nemocnice v Bělehradě atd. V průběhu bombardování bylo zabito podle zprávy Human Rights Watch 489–528 civilistů. Mezi nimi bylo také devět desítek dětí. První dětskou obětí byla v Batajnici nedaleko Bělehradu tehdy tříletá Milica Rakić.
Myslím, že fotografie pořízené po útocích dokonale boří mýtus nezištných zájmů “humanitáního bombardování”:
Zatímco armáda českého státu se podílela na teroristických útocích NATO proti civilistům, stejný stát tvrdí, že útok na vlak s materiálem, který dost dobře může sloužit k dalšímu terorismu, je vlastně terorismem. Síla pokrytectví se násobí, když k tomu všemu připočteme, že ve válce na, které se podílela česká armáda, došlo k útoku na civilní vlak, při kterém zemřelo několik desítek lidí včetně dětí a těhotné ženy.
K události došlo 12. dubna 1999 na trati mezi Bělehradem a Skopje, když dvě rakety odpálené letouny NATO zasáhly osobní vlak, který jel přes železniční most přes řeku Južna Morava.
Takže si to shrňme: Když se česká armáda podílí na útocích vraždích civilisty ve vlaku, je to označeno za „humanitární bombardování“. Když je ale řeč o útoku na neživé cíle, jako je vojenský materiál určený k dalšímu vraždění, je to označeno za terorismus. S pojmem terorismus tedy vlády manipulují jak se jim hodí bez ohledu na skutečnou povahu aktivit, které jím nálepkují.
Následují dvě fotografie. Na první je důsledek využití armádní techniky ve válce. Na druhé armádní technika v plamenech, bez ztrát na životech.
Která z fotografií zobrazuje terorismus, ať posoudí každý sám.
Ozbrojený boj
Pokud člověk nahlíží na věc optikou anarchisty, nikdy si ve válkách vedených státy a ve jménu států nevybírá žádnou ze stran bojujících prostředky, jako je armáda se svou hierarchií, vynucenou disciplínou a loajalitou k vládě. Ve válkách, kde různé buržoazní frakce (včetně tečh levicových) využívají dělnickou třídu jako potravu pro děla, anarchisté nepřistupují na logiku volby menšího zla. Sabotují válečné úsilí všech zůčastněných armád, a to i tehdy, pokud armády zakrývají svou povahu slovy jako lidová, demokratická, rudá nebo osvobozenecká.
Neznamená to však, že by anarchisté odmítali ozbrojený boj jako prostředek svého úsilí. Pokud anarchisté sáhnou po násilí a užití zbraní, vždy je to v naprosto protikladném kontextu, než nabízí státní militarismus. Nikoliv jako součást armád, jejichž cílem je obrana států i kapitalismu v nejrůznějších variacích, ale jako součást organizací, které stojí mimo stát a proti němu. Ať už to jsou v malém měřítku afinitní skupiny nebo ve větším milice a guerrily, vždy se organizují na dobrovolnické a nehierarchické bázi. Nikdy neútočí na civilisty a neprosazují kapitalistické zájmy jako to činí státní armády.
Pokud byly někdy ozbrojené boje anarchistů úspěšné, bylo to právě díky jejich anarchistické povaze. A pokud byly neúspěšné, bylo to proto, že je převálcovala militaristická povaha jiných ozbrojených skupin, tak jako třeba Čeka a Rudá armáda v Rusku nebo Lidová armáda ve Španělsku.
Lukáš Borl – prosinec 2015