Převzato z denikreferendum.cz:
Je možné řešit situaci uprchlíků a uprchlic tím, že je budeme na individuální bázi ubytovávat u sebe doma? Není situace natolik vážná, že vyžaduje systémové řešení? A pokud ano, je takové řešení v současné chvíli realizovatelné?
„Bude-li to potřeba, ubytuji u sebe doma 3–5 muslimských uprchlíků a uprchlic.“ Tuto větu jsem 21. července 2015 umístila na svůj facebookový profil. Reagovala jsem tak na několik věcí, které se v české diskuzi o uprchlících objevily. Chtěla jsem se vymezit vůči těm, kteří odbývají lidi solidarizující s uprchlíky a uprchlicemi rétorickým pokynem, „ať si je zkusí ubytovat u sebe doma“. Jde o obdobu známého protiromského argumentu: „Tak si tam s nimi zkus bydlet.“ Zároveň jsem výslovně zmínila muslimské uprchlice a uprchlíky, čímž jsem chtěla reagovat na postoj biskupské konference, která je ochotna pomoci pouze s přijímáním uprchlic a uprchlíků křesťanského vyznání. Jako by snad ti, kteří mají vyznání jiné, méně trpěli, méně potřebovali pomoc.
Reakce byla poměrně velká. Mnoho lidí se přidávalo, v komentářích rovněž nabízelo své volné pokoje, byty, domy (do značné míry se to dá připsat oné pověstné facebookové bublině). Druhá skupina reagujících byla řekněme „konzervativně-solidární“. Ti namítali, že mám nejdřív nabídnout ubytování českým bezdomovcům, a až pak těm ostatním. Poslední skupina reakcí se samozřejmě nesla v duchu protiuprchlických nálad (ani moje facebooková bublina naštěstí není neprostupná).
Už od začátku jsem své prohlášení nemyslela tak úplně vážně, přiznávám, že jsem nezačala podnikat konkrétní kroky k tomu, abych tato slova proměnila v činy. Mé prohlášení bylo v první řadě deklarací politického postoje. Kdyby však skutečně nastala situace, ve které by bylo třeba nějaké lidi ubytovat, svá slova bych bez váhání dodržela.
Podobná gesta podpory přijímání uprchlíků a uprchlic vidíme i v zahraničí (u nás jsem zatím nic podobného nezaregistrovala). Německý poslanec Martin Patzelt ubytoval dvě osoby z Eritreje, aby se osobně zapojil do boje proti skepsi vůči imigrantům. V Berlíně vznikl projekt Refugees Welcome!, v němž lidé ubytovávají migranty a migrantky ve svých pokojích, bytech či domech. Projekt se rozšířil také do Vídně.
Iniciátoři projektu Refugees Welcome!, Mareike a Jonas sdílí svůj byt s Bakarym, uprchlíkem z Mali. Foto asylumcorner.eu
Jedná se o významná gesta mezilidské solidarity, která mohou v danou chvíli pomoci několika málo konkrétním lidem. Cílem je ukázat, že uprchlíci jsou taky lidé, navíc lidé v tíživé situaci, kteří momentálně potřebují pomoc víc než jiní. A jde taky o to ukázat, že nás sem uprchlice a uprchlíci nepřijeli všechny pozabíjet, že nezemřeme v důsledku islámského terorismu a že je soužití kulturně odlišných světů možné.
Gesto solidarity však zůstává nesystémovým, selektivním – lepší život si v něm mohou „zasloužit“ jen někteří. Nejde o strategii, která by mohla problém se zvýšeným počtem uprchlic a uprchlíků vyřešit.
Společně s důležitými gesty solidarity, angažovanosti a osobní statečnosti tak musejí nastoupit i systémová řešení. Co ale dělá politická reprezentace? Evropská unie se stále nemůže dohodnout, jak s uprchlíky a uprchlicemi naloží, prezident Zeman si rád přihřeje svou polívčičku laciným spojování uprchlické otázky se skomírajícími zařízeními náhradní rodinné péče. Premiér Sobotka je sice schopen se proti těmto laciným výpadům ohradit, vláda nicméně odmítá kvóty a chce věc řešit jinak. Otázkou zůstává, zda je v současné chvíli možné, aby nějaké systémové řešení nabídla.
Zatím se zdá, že i kdyby vláda konkrétní kroky v duchu solidarity podniknout chtěla, utká se s jedním z nejtěžších nepřátel – veřejným míněním. To už nám ukázalo šibenice, aby dostatečně jasně zdůraznilo, že se v budoucnu může popravovat. Uprchlík či uprchlice (nebo snad ti, kteří je podporují?) by se tedy měli mít na pozoru.
Německý poslanec Martin Patzelt (CDU) u sebe doma ubytoval dva eritrejské uprchlíky. Repro DR
Policie nám v té souvislosti ukázala, že šibenice jako jednoznačná předzvěst věcí příštích není taková tragédie, běda však těm, kteří by si takto pojatou svobodu slova chtěli dovolit mařit, natož pak třeba hozeným vajíčkem. S takovým veřejným míněním pak i sebesolidárnější politik těžko naváže dialog v duchu humanistických ideálů. A i kdyby chtěl, musel by se pravděpodobně do příštích voleb smířit s tím, že mu budou tyto chvályhodné činy po zásluze sečteny. A do toho se nikdo moc nehrne.
Druhá světová válka je často popisována jako memento špatného směru historie, kdy prostý fakt lidství naprosto ztrácel význam. Lidé byli selektováni dle kritérií, která pak umožňovala masové zabíjení, dělení lidí na více a méněcenné. V souvislosti s uprchlíky se tato paralela zdá možná laciná, přesto však stále více aktuální. Často si klademe otázku, jak to všechno mohlo být dopuštěno. Jak mohlo dojít k absolutnímu popření humanistických hodnot, jak se mohlo stát, že docházelo k masivnímu vraždění za podílu tolika lidí? Při pohledu na šibenice na Václavském náměstí se ale tento údiv stává zase o trochu menším.
Dá se s tím něco dělat? Dá se ještě zvrátit sílící vlna nenávisti? Tím největším nepřítelem, s kterým se my všichni, ať už na věc nahlížíme jakkoli, musíme utkat, nejsou uprchlice ani uprchlíci samotní, ale náš vlastní strach. A jestliže není politická reprezentace schopna, nechce nebo nemůže v této situaci nic udělat, pak pravděpodobně nezbývá nic jiného, než ubytovat svého vlastního uprchlíka.