Převzato z denikreferendum.cz:
Každá apokalypsa má své proroky i konzumenty. Václav Cílek nabízí lidem poutavý příběh, který však postrádá jakoukoli vizi a zanechává společnost v letargii vlastních strachů a předsudků.
Historie je plná mesiášů, kteří při sebemenším náznaku společenské krize neváhají věštit déšť radioaktivních kobylek plivajících ohnivé hvězdice ve tvaru hákových křížů. Každý z nich má i svoje věrné proroky, kteří s totálním nasazením interpretují všechny projevy jeho maniodepresivní psychózy jako předzvěst nadcházejícího kosmického zúčtování.
Šabtaj Cvi byl psychotik, který se v 16. století vyskytoval v Izraeli. Byl jedním z těch, kdo započali bohatou tradici dadaistické duchovní performance a nezřízeného konvertování ke všemu, v čem figuruje aspoň náznak taláru. Kdyby Šabtaj žil, byl by zcela nepochybně hostem Daniely Drtinové…
Příliv new age volnočasové apokalyptiky je nezastavitelný. Stále více lidí je schopno představit si snadněji konec světa, než sebemenší změnu v ekonomické distribuci: po probuzení prostě tak nějak očekáváte spíše asteroid než bezplatnou MHD.
Prodejci apokalypsy se mohli vždy spolehnout na druhou stranu mince svého řemesla – věrné konzumenty svých příběhů. Apokalyptická vize se i dnes konzumuje jako jakákoli jiná volnočasová kratochvíle. Defétismus je tak rozšířený, že se průměrný konzument apokalypsy fakticky kryje s průměrným člověkem vůbec.
Některé apokalyptické teorie operují s úspornými dávkami fantazie (všechno vybouchne, prohodí se magnetické póly), jiné se naopak fantazií udávily (Aštar Šeran zachrání vyvolené a odletí s nimi do souhvězdí Plejád, reptiliáni v tělech bankéřů a prezidentů zredukují lidstvo na 100 tisíc kusů).
Nastal o půlnoci 21. 12. 2012 armageddon? Jak pro koho. Pro celou řadu ezoteriků, kteří se nebyli schopní smířit s tím, že dvaadvacátého ráno musejí s opiovou kocovinou na poslední chvíli do Tesca pro dárky, nastal té noci „konec staré epochy a přechod do dimenze nového společného světa“. I podle Slavoje Žižka bylo mayské proroctví o konci civilizace pravdivé – 21. prosince dosáhlo video Gangnam Style jako první v historii jedné miliardy zhlédnutí.
Geolog Václav Cílek je svěží tváří epochy, ve které se namísto kolektivní multidimenzionální zkušenosti nezměnilo vůbec nic, a do níž infantilní západní společnost spořádaně přiskákala s bizarním korejským raperem.
Mayské proroctví o konci západní civilizace nelhalo: 21. 12. 2012 dosáhlo video Gangnam Style jako první v historii jedné miliardy zhlédnutí. Repro burbuja.info
Mistrovství světa ve vytrhávání z kontextu
Pro ty, pro které spolu se sovětským blokem zahynuly i jeho deklarované myšlenky, nabízí apokalyptika srozumitelné vysvětlení neutěšenosti života v tom „nejlepším ze všech špatných světů“. Zapřisáhlý antikomunista vítá přicházející apokalypsu jako přijatelnější osud, než jakým by byl kritický návrat k revolučním ideálům: s kapitalismem nejde nic dělat, a jelikož je nejlepší, čeká nás už jen úpadek a smrt.
Apokalyptika je měkká věda. Jejím hlavním (protože jediným) metodologickým kritériem je intuice. Všechno ostatní je otázkou kreativity („Rakušáci jsou mistry v nemyšlení nad problémy“, „součástí evropské civilizace možná od Tatarů, ale určitě od 16. století je také pokus o zabránění expanze islámu a tohle máme v sobě“, „my všichni jsme zaboření do nějakého oceánu emocí“).
Václav Cílek, zadumaný vypravěč všeho a ničeho dostal přesně 45 minut v hlavním vysílacím čase – to když zakončil široce sledovaný měsíčník Fokus Václava Moravce slovy „míra bezpečí souvisí s mírou krásy, četl jsem teď v Tomáši Akvinském, že když je laskavý vztah k světu, tak ten laskavý vztah k světu v nás automaticky rovná různé důležitosti, neumím si to moc představit, ale cítím, že to je hezká myšlenka“, načež dvakrát mocně udeřil polenem do gongu podpírajícího táborák.
Svou otevřeně xenofobní představu o migrantech klidně překlopí do citátu významného myslitele, nejlépe středověkého či staršího: u nich má posluchač problém spojit citát se specifickým dobovým kontextem a nemůže tak na první dobrou odhalit, jakou blbost právě Cílek vyslovil.
Cílek je nedostižným mistrem světa v disciplíně vytrhávání z kontextu. Pokud chce například dodat na významnosti svému rasistickému předsudku o muslimských imigrantech coby agresorech, neváhá použít citát z Vyznání, ve kterém Augustinus prožívá radost z trhání hrušek:
„Možná bych to řekl slovy svatého Augustina, jenž napsal slavný spis Vyznání. Je to taková duchovní autobiografie a v ní mimo jiné líčí, jak se svými vrstevníky, tehdy byl tak šestnáctiletý, šli krást hrušky. A pak když ty hrušky stejně nebyly moc k jídlu, tak je raději vyhodili prasatům, protože stejně za moc nestály. Ale že bylo docela důležité, že v té společnosti to bylo bráno jako hrdinský čin. Píše to velmi kriticky vůči sobě, že hřešili, ale z radosti, že můžou hřešit společně, že můžou něco špatného udělat společně. A já se čím dál víc obávám toho, že sem přicházejí lidé ze společností, kde právě existuje radost z násilí, radost z toho, že něco obsadíte.“
Václav Cílek, zadumaný vypravěč všeho a ničeho dostal přesně 45 minut v hojně sledovaném měsíčníku Fokus Václava Moravce. Repro DR
Vaše předsudky jsou v pořádku
Pramenné studium Augustina dovedlo Václava Cílka k prozření, které si snadno spleteme s názorem pečlivě vytipovaného burana, jehož vysílací čas je omezen na osm špatných odpovědí v pořadu Nikdo není dokonalý: „Pro mě v tuto chvíli přijímání muslimů znamená, že bych to klidně nazval sebevraždou. Protože to jsou lidé, z nichž mnoho nemá rádo evropskou kulturu, považuje ji za méněcennou, považuje ji za určenou k vymření. Často se tím ani netají. To znamená, že to jsou lidé, kteří s sebou přinášejí násilí.“
Právě aura skromné učenosti přitáhne k Cílkovu vyprávění všechny ty milovníky „zajímavostí o světě“. Když z Cílkova sdělení očešeme košatost starověkých citací, zůstane prachobyčejná maloměšťácká obava z ohrožení koloniálních privilegií. V čem jiném spočívá ta strašná noční můra, že migranti ovládají mateřštinu největších evropských jazyků, než že se s nimi do Evropy „navrací potlačené“ z časů, na kterých anglické a francouzské bohatství vyrostlo? Kdo se tehdy ptal místních, zda se cítí být připraveni na „kulturní soužití“ s ozbrojenými Evropany? Ne náhodou Daniela Drtinová v rozhovoru s Václavem Cílkem protiklade hodnotu spravedlnosti hodnotám evropským.
Cílkovu povídání je těžké čelit. Na rozdíl od stovek společenských vědců, kteří se snaží pracovat s odbornými metodikami, empirickými daty a důslednou teoretickou argumentací, totiž Václav Cílek nabízí to, co vší této mravenčí práci chybí: jednotící příběh.
Vypráví ho nenuceně, působí dojmem, že nosí pod flísovkou jakousi uklidňující moudrost. Navíc svoje publikum neobtěžuje s nějakými nečekanými pointami – jeho výroky souzní s většinou předsudků, kterými česká společnost trpí, a které uprchlická krize odkrývá. Dodává jim étos velkého vyprávění, zasazuje je do nezměrných planetárních dějin.
Princip jednoty stojí i v základu Cílkovy poslední publikační činnosti. Sdílí jej i s Babišovým egyptologem Miroslavem Bártou. Jejich kolekce nesouvisejících esejů zastřešuje jediný prvek, a tím je „zánik západní civilizace“. Namísto provolávání zvýšené politické aktivity, nabádání k sociální soudržnosti nebo formování radikální politické teorie, která by mohla ekonomicko-ekologickou katastrofu zvrátit, však jako moderní Krysaři angažované ezoteriky vedou křehké lidské identity, naplno ponořené do rozjímání nad svou bezmocí uprostřed střetu civilizací, až pod pevnou ruku autoritáře.
Václav Cílek vystavuje účet naší nekonečné ochotě poslouchat bludy, jejichž síla spočívá právě v tom, že svou rozpínající se prázdnotou nijak nenaruší ani naše strachy, ani naše předsudky. Zdánlivá všeobsažnost jeho vyprávění se převrací ve svůj pravý opak: nepostihne vůbec nic.