Převzato z denikreferendum.cz:
Před dvaceti lety proběhla největší genocida od druhé světové války. V rámci projektu „Tváře Srebrenice“ byly zveřejněny fotografie několika stovek obětí. Co vidíme v jejich tvářích? A k čemu nás jejich pohled zavazuje?
Tímto projektem upomíná novinářka Dzenana Halimovic na výročí masakru, během něhož bylo zabito kolem osmi tisíc Bosňáků. Zároveň vyzývá návštěvníky webové stránky, aby se podívali do tváří zavražděných mužů a chlapců. Provokuje otázkou: Nepřipomínají vám někoho, koho vy sami znáte?
Třetí chlapec zleva v druhém řádku mi připomíná mého strýce Valerije. Zemřel v Podněsterské válce tři roky před genocidou ve Srebrenici. Nebylo mu ani dvacet tři let. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak moc byl mladý. Pro mě byl vždycky tím vysokým a silným strýcem, který mi nosil bonbony. Nejen kvůli tomu jsem jej měla nejraději ze všech strýců. Po válce se stal „národním hrdinou“ – jedna z ulic v Kišiněvě byla pojmenována po něm, stejně tak i škola v jeho rodné vesnici. Ale stačí to?
Existuje vůbec něco, co by jeho ztrátu naší rodině vynahradilo? A co vynahradí ztrátu dalších tisíců mladých strýčků dalším rodinám? Vždyť pro koho se stal hrdinou? Pro politiky? Pro svou matku? Pro národ? A kdo vlastně tvoří ten „národ“? A je vůbec hrdina, když byl nucený jít do války, kde nejspíš musel zabít někoho jiného, aby sám mohl přežil? Po dvaceti letech se situace v Podněstří jen zhoršila. Každoroční rituální pocta národním hrdinům je o to absurdnější. A bolestivější.
Jak se vlastně v současnosti vedou války? Kromě techniky se toho moc nezměnilo. Byla jsem naprosto zaskočena, když začala válka na Ukrajině. Tak blízko mé země! Nedokázala jsem si totiž připustit, že se lidé mohou i v dnešní době začít jen tak zabíjet. Nikdy jsem nepoužívala zbraň ani v počítačových hrách typu Call of Duty. Vy si dokážete představit, že dostanete zbraň a někoho zastřelíte, protože to po vás vyžaduje stát? Protože „povinnost volá“?
Neustále myslím na skutečnost, že „normální člověk se chová nenormálně v nenormálních situacích.“ Tak to říkal psycholog Philip Zimbardo. Jako vysvětlení mi to ale nestačí.
Možná za to může můj pohled na hrdinství. Kdo je pro mě hrdinou? Ten, který neposlouchá povely. Ten, který místo boje za abstraktní národ dá přednost jednotlivcům, které potká tváří v tvář. Proč neoslavujeme takové hrdiny?
Srebrenica – nejtragičtější událost války v Bosně. Kdo je skutečně válečný hrdina? Ten, kdo odmítne bojovat. Foto rferl.org
Vnučka generála Tita, Svetlana Broz, sbírala svědectví od obyčejných lidí, kteří během války a genocidy pomáhali „nepřátelům“ nalézt úkryt. Kniha byla zpočátku cenzurována a nakonec vyšla pouze v zahraničí. Nacionalisté přece nechtějí mluvit o občanské neposlušnosti a solidaritě. Ty totiž nikomu neprospějí – jen obyčejným lidem. Ať Srbové zůstanou Srby a dál nenávidí muslimské Bosňáky! A oni ať nenávidí Srby…
Stejně tak dnes by italští rybáři neměli z moře zachraňovat topící se uprchlíky. Také izraelští vojáci mají splnit povely bez pochybností a poslušně mlčet. Přesto se ale objevuje mnoho příkladů nezkroceného soucitu. Jen masmédia o nich nemluví – pročpak asi?
Co totiž potřebují obyčejní lidé? Do jaké míry jim pomůže oficiální označení masakru v Srebrenici jakožto genocidy? Jak moc jim pomůže vydání Slobodana Miloševiće a Ratka Mladiće haagskému tribunálu?
Lidé dvacet let oplakávají své muže a syny a nyní potřebují žít dál – beze strachu, že se něco podobného může opakovat. Nepotřebují jen prohlášení soudu. Mnohem víc jim je zapotřebí obnovení důvěry v lidskost. Potřebují se naučit dál žít se svými sousedy, kteří před dvaceti lety vraždili jejich rodiny.
Souzním proto s mladými lidmi, kteří neberou příliš vážně svou národní identitu. Trvalo mi to ale nějakou chvíli. Musela jsem cestovat a konfrontovat se s ostatními národnostmi, než jsem přestala mít předsudečný postoj k některým z nich. Obdivuji Moldavany, kteří odmítají politickou rétoriku o našich „společných nepřátelích“. Souzním s mladými Bosňáky, kteří se považují za občany světa a přestali řešit, kdo pochází z bývalé Jugoslávie a kdo ne.
Obdivuji všechny ty „obyčejné lidi“, kteří jsou neposlušní. Nečekají totiž na spásné řešení z Haagu. Nelpí na své identitě – neprosazují ji na úkor jiných. Díky takovým lidem zůstává naděje, že tváře našich blízkých budeme vídat při společných setkáních. Že se nestanou bezejmennými portréty pro výroční tryznu.