Direct Action: Paměti ozbrojené revolucionářky osmdesátých let

Převzato z Asociace Alerta:

url

Pokud se mluví o ozbrojených městských guerillách, zpravidla se jedná o marx-leninistické skupiny, typicky německou Red Army Fraction nebo italské Rudé Brigády. Ale hnutí městských guerill v osmdesátých letech bylo z politického hlediska mnohem širší a obsahovalo i skupiny anarchistické.

Ann Hansen, bývalá členka jedné takové skupiny – kanadské Direct Action – sepsala o době strávené v městské guerille paměti. Protože Direct Action byla skupina úzká (nikdy ji netvořilo více než pět lidí) a Ann Hansen patřila k jejích zakládajícím členkám, vykresluje nám v knize úplnou historii takové skupiny, od úplných počátků přes řešení všech praktických problémů až po její rozprášení policejním zásahem.

Kniha začíná stručnou osobní historií Ann Hansen a vývojem jejího politického myšlení. Pokud politologové a různí další experti rádi označují teroristy” a teroristky” za duševně narušené podivíny a podivínky a psychopaty a psychopatky, měla by tato kniha patřit k jejich povinné četbě. Aktivistkou ozbrojené guerilly se člověk stane docela přirozeným procesem, pomalým a postupným vývojem.

Člověk se nejprve stane aktivistkou sociálního hnutí, protože ho pálí některé problémy, které současný systém z principu řešit nemůže, protože je přímo způsobuje. Začne většinou u legálního veřejného aktivismu. Ale po poznání, že nenásilný protest znamená pouze hru podle pravidel, které určuje ten, proti kterému stojí, je další zastávkou na cestě ilegální přímé akce. A pokud do koktejlu přimícháte příklad v podobě úspěšných ozbrojených hnutí jinde ve světě, ať už jde o městské guerilly v jiných západních zemích, nebo o velká ozbrojená hnutí ve třetím světě, je k sáhnutí po zbrani již jen malý krůček.

Největším problémem ozbrojené městské guerilly v západní zemi byla pochopitelně její nutná izolovanost. Direct Action si to uvědomovala a intenzivně diskutovala, nicméně řešení nikdy nenašla. Zůstala proto pouze malou skupinou bez návaznosti na širší sociální hnutí.

Direct Action v akci

Direct Action ke svým akcím používali dynamit, ukradený silničářům, kteří ho používali na ražení nových silnic. Jejich první akcí byl bombový útok na kontroverzní stavbu vedení vysokého napětí Cheekeye-Dunsmuir v květnu 1982. Stavba byla dlouhé roky kritizována nevládními organizacemi a konala se proti ní řada demonstrací a jiných protestů. Při útoku na nedokončené 500kV trafostanice byla způsobena velká finanční škoda, zdržení stavby a k celému projektu byla znovu přilákána pozornost.

Zároveň samozřejmě došlo k velkému zájmu represivních složek, ve kterých vypukla panika. Nicméně, Direct Action byla složená z inteligentních a vzdělaných aktivistek a aktivistů; nešlo o primitivní kriminální gang z ulice. Svou akci měli dopodrobna naplánovanou a ke každému aspektu měli nastudováno spousty literatury. Ann Hansen v knize se smíchem připomíná, že zatímco kriminálnice a kriminálníci prochází školou života a ulice, oni se učili krást auta (nutná pro transport, únik z místa akce atd.) – poněkud typicky – z knih…

Policii tedy nenechali jedinou stopu a jí nezbylo nic jiného, než čekat na jejich chybu – a tedy další akci. Naneštěstí se dočkali. Direct Action se v říjnu 1982 rozhodli provést bombový útok proti továrně Litton, ve které se montovaly naváděcí systémy vojenských raket.

Ačkoliv měli precizně připravený plán, který počítal s tím, že přivolaná policie vyklidí areál továrny před výbuchem (při přípravě plánu se poučili i z chyb, které udělala německá RAF při útoku na budovu nakladatelství Springer), z nikdy nezjištěného důvodu došlo k předčasnému výbuchu a těžkému zranění několika zaměstnanců továrny; jeden z nich přežil jen zázrakem.

Litton byl pro Direct Action katastrofou. Nejen, že se jim nepodařilo narušit provoz v továrně, ale navíc proti sobě popudili veřejné mínění a maximálně zintenzivnili úsilí represivních složek o své dopadení. A kvůli panice, která na ně díky zkažené akci dopadla, začali vršit chyby.

Pak už bylo jen otázkou času, kdy zaklapne klec. Téměř kompletní sestava Direct Action se o měsíc později ještě podílela na akci Wimmin´s Fire Brigade, při které bylo vypáleno několik obchodů pornografického řetězce, distribuujícího materiály zobrazující znásilňování a zneužívání žen. V té době už ale byly sledováni a odposloucháváni policií.

Spadla klec

Je přitom zajímavé, že stále měli možnost svému dopadení zabránit. I přes opakované indicie, že jsou nepřetržitě sledování, se vzájemně neustále utvrzovali v tom, že jde jen o jejich vlastní paranoiu a hledali stále více absurdní vysvětlení pro stále častější náhody”. Stačilo se jen dohodnout, všeho nechat a zmizet, alespoň na nějaký čas, a k dopadení Direct Action by nikdy nedošlo.

Romantický životní styl v undergroundu byl ale zřejmě již silnější. Skupina se proto usnesla na podivném postoji: pokud nás opravdu sledují, nedá se nic dělat a zbývá jen pokračovat v přípravách další akce.” Policie přitom v té době stále neměla jediný použitelný důkaz… Nicméně, díky tomuto postoji k nashromáždění solidních důkazů brzy došlo a zatčení celé skupiny na sebe nenechalo dlouho čekat.

V následujícím soudním procesu byla Ann Hansen odsouzena na doživotí. Odseděla si sedm let, po kterých byla propuštěna. Svých činů nelituje a dodnes si za nimi stojí, což je ostatně patrné i z této knihy.

Ann Hansen

Ženský pohled na mužský svět

Kniha je zajímavá ze dvou hledisek. Díky tomu, že její autorkou je žena, se vyhneme tradičnímu macho pozérství, tolik typickému pro paměti z prostředí městských guerill od mužských autorů. Máme tak možnost nahlédnout pod pokličku života a praxe městské guerilly bez příkras a revolučně romantického nádechu, ale zároveň bez nějaké lítosti nebo postoje tehdy jsme byli mladí a blbí”.
Ann Hansen nás provádí životem v undergroundu krok za krokem, ať už se to týká získávání finančních prostředků (loupeží), zbraní (krádeží v domě experta na zabezpečení domů a sběratele zbraní v jedné osobě), přípravy akcí atd.

Zároveň ale ukazuje, jak nebezpečné je, když se z praxe ozbrojené guerilly stane životní styl (což je ale zřejmě v podmínkách západních zemí nevyhnutelné). Ačkoliv Direct Action vyšli z anarchistického hnutí, brzy se u nich začaly projevovat nezdravé tendence k vanguardismu či pohrdání životy obyčejných lidí – nutno ovšem dodat, že si tyto tendence alespoň část skupiny uvědomovala, vedla se o nich diskuse a díky ní se je skupina snažila potlačovat. I přes to se však rychle dostali mimo realitu, což nakonec přispělo i k jejich dopadení.

Ann Hansen se v knize ale nezabývá pouze popisem činnosti Direct Action. Rozvíjením příběhu o další postavy – např. pacifistických aktivistek a aktivistů vedoucích kampaň proti továrně Litton, nebo nemilitantních anarchistů a anarchistek – se zamýšlí i nad tím, jaký dopad měly akce Direct Action na hnutí, kterému se snažily pomoci, čemu pomohly a čemu naopak uškodily. Tento pokus o odstup a pohled na akce Direct Action i jinýma očima je rozhodně ku prospěchu věci, velmi zvedá hodnotu knihy a myslím, že je i docela unikátní.

_______________________________________________

Text byl převzat z blogu Jana Hanuše.

http://janhanus.noblogs.org/797291-797291-direct-action-pameti-ozbrojene-revolucionarky-osmdesatych-let-i.php

http://janhanus.noblogs.org/797292-797292-direct-action-pameti-ozbrojene-revolucionarky-osmdesatych-let-ii.php

Comments are closed.