Přišlo mejlem – zveřejňujeme bez jakýchkoliv slohových či obsahových úprav. Další texty můžete nalézt například na blogu Archiv Lukáše B.
LUKÁŠOVI TEXTY NEMUSÍ VE VŠEM KORESPONDOVAT S VĚTŠINOVÝMI POSTOJI NAŠÍ KOMUNITY.
Policejní zákrok v Teplicích, při kterém zemřel Stanislav Tomáš,
rozvířil debatu o rasismu a policejním násilí. Ta mnohdy redukuje agresi
policie na pouhý projev rasistických předsudků některých policistů.
Tímto se však upozaďuje otázka historické úlohy policie. Je třeba se k
ní vrátit abychom policejní násilí byli schopni nahlížet jako širší
problém než jen jako ojedinělé rasistické excesy.
Přestože se policejní brutalita s větší intenzitou často projevuje na
minoritách, je nutné odmítnout zjednodušující pohled, který vše
vykresluje jako problém rasismu. V důsledku se totiž policejní násilí
týká většiny populace bez ohledu na etnický původ, kulturu nebo tělesné
znaky. Rizika brutality se vztahují především k sociálnímu statusu. Čím
níže ve společenské hierarchii člověk je, tím větší riziko, že ho
policie surově napadne, zraní nebo zabije. Jistěže, část Romů je v
hierarchii velmi nízko, ale nejsou tam sami. V situaci Stanislava Tomáše
bývají i lidé, které nelze spojit s kategorií romské etnicity. I oni
jsou policií mláceni, mučeni a někdy to také končí smrtí. I když při
úmrtí Stanislava mohly mít roli také rasistické tendence, více
rozhodoval jeho třídní status a způsoby života, které jsou s ním spjaty.
V silně nerovnostářské společnosti, kde existují extrémně bohatí a mocní
lidé vedle těch chudých a moci zbavených, policie plní funkci kontroly
konfliktů, které z podstaty této nerovnosti vyplývají. Bezpečnostní
složky státu nemají toto napětí odstranit, což je vlastně ve stávající
společenském systému nemožné. Jejich úlohou je usměrnit protiklady a
konflikty ve prospěch vyšších pater společnosti. Prakticky tedy jde o
eliminaci aktivit nižších tříd a společenských vrstev, pokud tyto
aktivity nějakým způsobem obtěžují panující řád. A oním obtěžováním
nemusí být jen uvědomělá politická angažovanost, ale i takové zdánlivě
nepolitické záležitosti, jako neúcta k soukromému vlastnictví, vymykání
se sociálním normám, nezaplacení zboží v obchodě, bydlení v chátrající
budově, vyhýbání se pracovnímu procesu, užívání a výroba drog, podpora
nelegálního trhu nebo imigrace.
Ačkoli s jmenovanými činnostmi může být spojeno i jisté riziko pro
společnost obecně, hlavním důvodem proč je policie hrubým způsobem
potlačuje, je jejich neblahý vliv na postavení a zájmy vládnoucí třídy.
Potlačení však přichází společně s ideologickým zdůvodněním, které se
zájmy vládnoucích snaží vykreslit jako univerzální zájmy celé nebo
většiny společnosti. Když například chudý Rom bez domova v obchodě
nezaplatí za zboží, je to nazýváno krádeží a újmou vůči celé
společnosti, přestože se čin dotýká jen kapitalistů, kteří to zboží
získali vykořisťováním pracujících. Buržoazní morálka a ideologické
zdůvodnění má v tomto případě vzbudit pocit znechucení u většiny
společnosti, včetně těch kteří jsou stejnými kapitalisty vykořisťováni.
Účelem je získat morální i materiální podporu pro policejní represi.
Pokud ta pak vygraduje v brutální formy, je snadnější podchytit možné
proti policii zaměřené reakce.
Všimněme si podobnosti toho příkladu s tím, jak byla brutalita zásahu
proti Stanislavu Tomášovi obhajována jeho agresí vůči autu a užíváním
pervitinu. Není přeci zájmem celé společnosti nadřazovat kus plechu ze
kterého je vyrobeno auto nad lidský život. Stejně jako není zájmem celé
společnosti propagovat a prodávat drogu zvanou alkohol a souběžně
démonizovat drogy ilegální a stigmatizovat jejich uživatele. Taková
logika je vlastní kapitalistické třídě, která lidské bytosti degraduje
na zdroje zisku. Zde je však očividná snaha tento dehumanizující pohled
vštípit i jiným než buržoazním částem populace, aby neúcta k životu byla
normalizována a policie se tím mohla bez překážek řídit v praxi.
Aby byla podpora policie ze strany veřejnosti zachována, je také její
úloha coby obránce vládnoucí třídy zastírána občasnými prospěšnými činy
– zabráněním agresorovi v dokonání znásilnění, navrácením elektroniky
nájemníkovi vyloupeného bytu, vypátráním pohřešované osoby ap. Zkrátka,
vylhaný obraz policie jakožto obránce veřejného blaha by nebyl
udržitelný, pokud by policie nikdy neudělala nic prospěšného také pro
ty, kteří netvoří vyšší patra společnosti.
Jenže otázkou, kterou si musíme položit, není jestli nám někdy policie
opravdu pomáhá, ale jestli tuto službu společnost může zajistit i bez
přítomnosti policie. Já věřím, že ano. Snahy o reformu policie v orgán,
který bude sloužit zájmu všech jsou marné. Je to stejné jako kdybychom
chtěli aby otrokářství sloužilo všem, včetně otroků. Pokud dá otrokář
otrokovi najíst, neznamená to, že otroctví je prospěšné všem. Slouží
především otrokářům a těm, kteří z něho ekonomicky a/nebo politicky
těží. Stejně jako policie slouží především vládnoucí třídě i v případě,
že nám občas pomůže vyřešit dílčí problém. Otrok by mohl svůj hlad
zahnat i bez přítomnosti otrokáře a to mnohem důstojnějším způsobem.
Stejně jako my dokáže své potřeby a bezpečí zajistit bez přítomnosti
policie. Oba příklady ale předpokládají zrušení institucí nadvlády,
které drží lidi v podřízené pozici.
Je třeba uvažovat o tom, jak pozitivní stránky policejní práce včlenit
do samosprávných společenských struktur aniž by u toho musel být
udržován byrokratický a mocenský aparát, který má nad lidmi svrchovanou
moc. Policii je třeba zrušit, ne reformovat. Odmítat policii znamená
věřit, že se dokážeme ochránit i bez ní. Je to také pochopení, že je to
sama policie, před kým je potřeba se bránit.
Že nám policie občas s něčím pomůže, nic nemění na faktu, že je zde
hlavně proto aby nás držela v podřízení a zamezovala aktivitám, které
nás mohou dostat z područí “vládců”.
autor: Lukáš Borl